Místní obyvatelé jsou naštvaní. A migranti jsou také naštvaní. Od roku 2015 nelegálně přistály na řeckých ostrovech desítky tisíc migrantů. Někteří migranti šli dál, jiní zůstali, ale většina z nich čeká na „vyřízení svých žádostí“ v naději, že budou mít příležitost se přesunout do bohatších evropských zemí, jako je Německo.

„Theloume piso ta nisia mas... Theloume piso ti zoi mas!!!“ křičí slogany na plakátech napříč severovýchodními řeckými ostrovy v Egejském moři a vyzývají tak místní obyvatele, aby se zapojili do debaty o uprchlické katastrofě: „Chceme zpět naše ostrovy... Chceme zpět naše životy!!!“ Lesbos, ostrov v nejvýchodnějším cípu Evropy sousedící s Tureckem, je jednou z mnoha obětí - ostrov, který byl kdysi rájem.

Ale najdou se zde i humorné příběhy. Majitel jedné taverny si vzpomíná na rozhovor s jedním syrským migrantem, který právě vystoupil z gumového člunu, který ho po nebezpečném přeplutí mořského průlivu přivezl na vzdálený konec ostrova Lesbos. Uprchlík dorazil do taverny a lámanou angličtinou se zeptal: „Řekni mi, rychle, kde je vlak do Německa?“

Vangelis Stylianou, majitel malebné taverny „H Mouria tou Myrivili“ v rybářské osadě Skala Sikamineas na severním cípu ostrova Lesbos, popisuje, jak funguje „uprchlický byznys“, na základě svých rozhovorů se stovkami migrantů, kteří obvykle dorazí do jeho jídelny, protože vzdálenost mezi tureckou pevninou a ostrovem Lesbos je zde nejkratší (pouhých 8 kilometrů): „Účtují si 1 500 eur za osobu a do jednoho člunu nacpou až 60 lidí. Takže pokud vyplouvají třeba jen jednou denně tak inkasují kolem 90 000 eur.“

„Turecká pobřežní stráž obvykle doprovodí ilegální čluny k pobřeží Lesbosu a pak zmizí,“ říká Stylianou a ukazuje na fotku, kterou pořídil 29. srpna 2019. Na snímku je půl tuctu ilegálních člunů blížících se ke Skala Sikamineas a těsně za nimi je vidět člun turecké pobřežní stráže.

V největším táboře na ostrově Lesbos - v táboře Moria - v současné době bydlí 19 000 migrantů. Skutečná kapacita tábora je přitom 2 840 osob. Mytilini – hlavní město ostrova Lesbos – má celkem 29 000 obyvatel. V takové situaci vládne na celém ostrově frustrace.

4. února 2020 vtrhli obyvatelé Lesbosu do vládního úřadu, který řídí egejskou a ostrovní politiku, a požadovali, aby Atény řešily katastrofální situaci v přeplněném táboře Moria. „Přiznám se, že nejsem optimistický,“ řekl guvernér Severní egejské oblasti Kostas Moutzouris reportérům po svém setkání s obyvateli ostrova.

O den dříve se policie v Mytilini střetla s demonstranty, když se snažila zabránit pochodu asi 2 000 migrantů z tábora Moria do hlavního města Mytilini.

„Je to na turecké vládě,“ řekl jeden místní člověk. „Záměrně vyžívá migraci jako svou vyjednávací kartu s Evropskou unií.“ V roce 2016 dosáhly Ankara a Brusel dohody, v níž se EU zavázala poskytnout Turecku na pomoc migrantům šest miliard eur a liberálnější vízový režim pro turecké státní příslušníky. Výměnou za to se Turecko zavázalo, že bude migrantům bránit v překročení mořského průlivu do Řecka. Dohoda bohužel nezastavila tok uprchlíků z tureckého pobřeží. Turecko tvrdí, že dosud mu byla vyplacena jen asi třetina slíbených peněz, méně než 2 miliardy eur.

V říjnu 2019 pohrozil turecký islamistický prezident Recep Tayyip Erdoğan posláním dalších milionů uprchlíků do Evropy, pokud EU nepodpoří jeho návrh je přesídlit do syrské „bezpečné zóny“. Krátce před tím Erdoğan vyhrožoval EU, že pošle „na cestu do Evropy 3,6 milionu uprchlíků, které Turecko hostí.“

Touto hrozbou zabil Erdoğan dvě mouchy jednou ranou: Vyvinul na EU tlak a zároveň ukázal domácímu tureckému obyvatelstvu, které už má syrských uprchlíků plné zuby, že věc řeší. Průzkum z roku 2017 provedený Istanbulskou universitou Bilgi ukázal, že více než 85 % Turků si přeje repatriaci migrantů pobývajících momentálně v Turecku.

Co dělat? Zdá se, že neexistují jakékoliv důvody k optimismu. V rozhovoru s autorem tohoto článku řekl bývalý řecký velvyslanec v Turecku Ioannis Corantis toto:

„Lze bezpečně předpokládat, že tok uprchlíků - ať už jsou to političtí nebo jednoduše ekonomičtí migranti - bude pokračovat beze změny do té doby, dokud je Turecko bude používat jako páku na Řecko a EU, aby podpořilo svoje vlastní cíle. Nahrávají tomu i zřejmé potíže, které mají řecké orgány s migranty připlouvajícími na řecké ostrovy z Turecka.“

Corantis také řekl, že si myslí, že realistické řešení problému by mělo sestávat ze dvou pilířů. První by spočíval v souboru legislativních a výkonných opatření v Řecku - z nichž některá se již provádějí - s cílem zlepšit hraniční kontroly na moři, urychlit postupy pro posuzování žádostí o azyl, a tím i vyhoštění nebo repatriaci všech těch, jejichž žádost byla zamítnuta, tvrdé tresty pro pašeráky lidí a dobře organizovaná veřejná informační kampaň v zemích původu migrantů informující o osudu jejich státních příslušníků, rádoby „uprchlíků“.

Druhý pilíř by spočíval v nové všeobecné dohodě mezi EU a Tureckem - bez ohledu na nyní nechvalně známou a zcela neúčinnou deklaraci mezi EU a Tureckem ze dne 16. března 2016 - kterou by se členské státy EU zavázaly přijímat přímo, a nikoli přes Řecko, konkrétní počet uprchlíků podle předem dohodnutých kritérií. „Výměnou,“ uzavřel Corantis, „by Turecko mělo dostat finanční kompenzaci, tak jako dosud.“

Řečtí ostrované chtějí zpět své ostrovy a své životy. Bohužel je ale asi hned tak zpátky nedostanou.

Autor je jeden z předních tureckých novinářů, nedávno vyhozený po 29 letech z předních tureckých novin za to, že psal pro Gatestone Institute o dění v Turecku. Je spolupracovníkem Middle East Forum.

Překlad původního textu: Greek Islanders Want Their Life Back
Překlad: Helena Kolínská, Libor Popovský

Převzato z webu Gatestone Institute