Pět let diskusí a kontroversí ohledně protiraketové obrany a zapojení ČR do ní tak neslavně končí. Alespoň prozatím. A pro stoupence protiraketové obrany neúspěch. Taky prozatím.

Podívejme se na jeho příčiny.

ČR

Špatná mediální strategie i taktika vlády v letech 2006-2010 (vlastně vlády v letech 2006-09, neboť ta vláda v letech 2009-10 nedělala nic a hrála mrtvého brouka).

Vláda nebyla schopna dostatečně objasnit, že protiraketová obrana u nás bezpečnost našich obyvatel zvýší, nikoli sníží. V momentu, kdy většina občanů nabyla dojmu, že americká základna u nás z nás učiní cíl, a tedy naši bezpečnost sníží, byl mediální zápas v podstatě prohraný. A přesvědčit občany, že protiraketová obrana naši bezpečnost – bezpečnost našich občanů – zvýší, bylo lze jen tak, že by se důrazně a přesvědčivě občanům vysvětlilo, že hrozby jsou reálné a závažné a jedinou záchranou před nimi je jen protiraketová obrana.

Argument, který někdy zazníval, že je to akt vděčnosti za minulou pomoc USA naší zemi a naší svobodě, je pro většinu obyvatel nepřesvědčivý. Občané-voliči se nerozhodují na základě vděčnosti za zásluhy minulé či dosavadní, ale jen a výhradně na základě přesvědčení, zda to pomůže nám teď a hned (či maximálně v krátké budoucnosti; viz volby ve Velké Británii v roce 1945 a odstavení Churchilla od moci).

Představa, že mediální agentura či jeden mediální mluvčí mohou přesvědčit občany, byla iluzí. A vyvolala v občanech dojem, že vláda jimi pohrdá. Naopak, tato otázka nebyla jen technickou, ale výhradně politickou, proto jeden člen vlády si ji měl vzít za svou, sjezdit celou zemi, čelit nesouhlasným davům a názorům a přesvědčovat, přesvědčovat, přesvědčovat. Učinit z toho rétorickou, politickou a především morální křížovou výpravu za protiraketovou obranu a naši bezpečnost. Být všude v republice a vždy. Být politickým lídrem. Nikdo z vlády však toto neučinil a vláda nechala „přesvědčovací kampaň“ na „odbornících“. Asi tak úspěšně, jako kdyby si Mojžíš k přesvědčování Židů k odchodu z Egypta najal PR agenturu…

A konečně, vláda věděla, které země financovaly odpůrce protiraketové obrany u nás. Přesto, aby se vyhnula diplomatickému konfliktu, informace nezveřejnila, jen jejich útržky „pouštěla“ do médií. Místo toho, aby svolala tiskovku, materiály zveřejnila a hřímala jak Jeremiáš… Další chyba.

Summa Summarum: vláda ČR svůj zápas o veřejné mínění prohrála.

USA

Nová vláda Baracka Obamy třetímu pilíři protiraketové obrany ve střední Evropě definitivně odzvonila 17. září 2009 – v den 70. výročí sovětské vpádu do východního Polska na počátku druhé světové války.

Jednak proto, že demokraté v USA tradičně protiraketové obraně příliš nevěří, a jednak proto, aby si nová americká vláda získala přízeň Ruska, které tak výměnou za americké opuštění protiraketové obrany ve střední Evropě pomůže USA „zatlačit“ na Írán a přimět ho k ukončení jaderného programu.

Tolik „teorie“ nové americké vlády při pokusu o „reset“ vztahů s Ruskem. Praxe? Rusko nepomohlo USA, pokud jde o Írán či cokoli jiného, v ničem či téměř ničem. Obamův „gambit“ ohledně Ruska a „výměny“ protiraketové obrany za ruskou pomoc proti Íránu nevyšel.

V rámci NATO Obamova vláda přistoupila k budování omezené protiraketové obrany na lodích. Je to minimalistická verze protiraketové obrany, kterou lze hodnotit pouze slovy: „příliš málo, příliš pozdě“.

Po Reaganovi již žádná americká vláda, ani republikánská ani demokratická, nechtěla přistoupit k budování té nejvýkonnější a nejschopnější protiraketové obrany, které jsou USA technologicky schopny: tj. všeobecné, celou zeměkouli zahrnující protiraketové obrany umístěné na satelitech a stanicích v kosmu – aby si neznepřátelily Rusko. Proto všechny post-reaganovské administrativy, pokud vůbec nějakou protiraketovou obranu podporovaly, tak vždy jen geograficky omezenou (area, theater missile defense) a umístěnou na lodích či na souši – aby ji ruské rakety vždy mohly překonat. Nikoli však globální, umístěnou v kosmu (comprehensive, space-based missile defense), která by mohla být obranou i proti Rusku.

Obama v tomto postoji pokračuje a proto chce v rámci NATO tu nejmenší možnou protiraketovou obranu, naprosto neúčinnou vůči ruským raketám (schopnou odchytit jednu až deset relativně primitivních raket ze zemí třetího světa).

Jak se Obamovi za to „odvděčilo“ Rusko? Je i proti této minimalistické variantě… Inu, „reset“…

Kam dál?

Můj známý Brian Kennedy, šéf kalifornského Claremont Institute, který je expertem na protiraketovou obranu, mi vyprávěl o konverzaci, již měl s jedním úředníkem bývalé (Bushovy) americké vlády. Ptal se ho, za jak dlouho by Amerika byla schopna rozmístit skutečnou, všezahrnující protiraketovou obranu v kosmu, účinnou i proti Rusku (proti které byla Bushova vláda, stejně jako ty dvě vlády předchozí, i ta po něm). Dostal odpověď: za 18 měsíců. Kennedy však pokračoval – 18 měsíců, tím myslíte normální pracovní dobu, osm hodin denně? Úředník mu přisvědčil. „Takže kdyby se pracovalo na tři směny, 24 hodin denně, byli bychom toho schopni za 6 měsíců, za půl roku?“ – tázal se dál Kennedy. Úředník, teď už velice nervosní a nesvůj, mu přisvědčil: „Ano.“

Takže toto já vidím jako optimistický (byť realisticky nejistý) scénář: v dohledné budoucnosti republikánský president USA s republikánskou většinou v Kongresu rozhodnou o rozmístění globální americké protiraketové obrany v kosmu a spřátelené země Ameriky – čímž se taky ukáže, které jsou skutečně spřátelené – se na ní budou moci finančně podílet.

A žádné souhlasy zemí třetích či dohody o umístění základen na území zemí jiných už zapotřebí nebudou. Jaká to úleva pro některé politiky!

Publikováno v Konzervativních listech, červenec – srpen 2011

Autor je ředitel Občanského institutu