Požadavek na reparace je dalším nezodpovědným tahem polské zahraniční politiky

Skoro před šesti lety, 28. listopadu 2011, pronesl tehdejší polský ministr zahraničí Radosław Sikorski v Berlíně projev, tehdy označovaný za přelomový, leč zároveň kritizovaný. A to rovněž z kruhů v té době opoziční strany Právo a spravedlnost (PiS). Sikorski, reflektující aktuální hospodářskou krizi, včetně dluhové krize eurozóny, se tenkrát jednoznačně vyslovil pro reformy Evropské unie, směřující však zpravidla k posílení evropské integrace. Zásadní pro něj bylo i zachování eura a jeho přijetí Polskem, neboť krach procesu evropského sjednocování by dle něj znamenal civilizační katastrofu. „A požaduji od Německa,“ pronesl též Sikorski, „abyste – pro vaše i naše dobro –pomohli eurozóně přetrvat a prosperovat. Dobře víte, že to nikdo jiný nedokáže. Jsem určitě první polský ministr zahraničí v dějinách, který to řekne: Začínám se méně bát německé moci než německé nečinnosti. Německo se stalo v Evropě nepostradatelným národem. Nemůžete si dovolit v této vůdčí roli selhat. Nesmíte ovládat, ale máte vést reformy. Pokud nás zapojíte do rozhodovacího procesu, můžete počítat s podporou Polska.“

Leč, kdeže před-před-loňské sněhy jsou! Sikorského smetla odposlouchávací aféra a ve Varšavě od roku 2015 vládne PiS Jarosława Kaczyńského. Ten nedávno položil na stůl požadavek reparací, které by Německo mělo Polsku platit za ztráty a škody způsobené během druhé světové války. A zatím dělá vše, aby se zdálo, že to myslí opravdu vážně. Kancelář Sejmu (parlamentu) vypracovala analýzu, podle níž má Polsko na reparace i právní nárok, politici PiSu i různí experti vynášejí astronomické sumy, které několikanásobně překračují objem německého rozpočtu.

Není těžké odhadnout, že jde o politicky účelový tah, jenž má vylepšit kondici PiSu na domácí polské scéně a pozici „pisovského“ Polska na scéně unijní a mezinárodní. Evropská unie vede vůči našim severním sousedům řízení kvůli obavám o zachování právního státu, je s nimi ve sporu kvůli uprchlickým kvótám i kvůli kácení v Bělověžském pralese. Což může znejistit rovněž část voličů PiS, podobně jako roztržka ve vládním táboře, kdy se dosud poslušný prezident Andrzej Duda nedávno vzepřel reformě soudnictví.

(Bez)účelná vzpoura

Co dělat? Inu, třeba načmárat Angele Merkelové na čelo hakenkrajc a sebe sama postavit do role nebohé oběti. Polsko vlastně kopíruje Řecko, které se nedávno snažilo čelit tlaku věřitelů podobným, dalo by se říci puberťáckým způsobem. Doma uvedená strategie zabírá, neboť zhruba v polovině září se PiS v šetření tří různých agentur pohybovalo v rozmezí 38–44 procent podpory. A není divu, polská veřejnost je na dané téma pochopitelně velmi citlivá a o morálním nároku na odškodnění nemůže být sporu.

V zahraničí však jde, a podle všeho půjde, o strategii neúspěšnou. Politicky, i přímo hmotně, zvláště když se Polsko reparací již několikrát zřeklo. Pokud nyní tábor PiSu argumentuje, že v letech 1953 a 1970 nebylo suverénním státem, ale sovětskou kolonií, jedná se o argumentaci politickou, nikoliv právní. Nejen z oficiálních německých reakcí je zřejmé, že polské nároky zůstanou bez konkrétní odezvy, a Polsku lze též namítnout, že si tak zahrává s garancí svých poválečných hranic.

Vláda Kaczyńského strany PiS bohužel Polsko spirálovitě vtahuje do bažin vzteklé izolace, opevňuje ho rostoucí „čínskou zdí“. Sikorski si v roce 2011 dobře uvědomoval, že EU stojí na osudové křižovatce, že není nějakou samozřejmostí, ba naopak. Dnes lze konstatovat totéž. I kdyby se dejme tomu Polsku podařilo reparace z Německa nějak „vydolovat“, tak ve variantě rozpadu EU a rozkladu evropské ekonomiky mu stejně z dlouhodobého hlediska k ničemu moc nebudou, kdežto stálý, desetiletí trvající rozvoj v rámci jednotného trhu EU bezesporu ano. Ostatně, celá EU vznikla i jako snaha o překonání válečného neštěstí.

Současná politická válka s Bruselem a Berlínem, kterou Kaczyński a spol. vedou, však může ještě více podkopat již tak rozklížené základy evropské integrace. Brusel, vykreslovaný jako byrokratický diktátor, přitom žádá pouze dodržování zásad právního státu, popřípadě přijetí nevelkého počtu migrantů. A Polsko je zároveň i největším příjemcem peněz z evropských fondů ze všech členských zemí, v rozpočtovém období 2014–2020 má získat 86 miliard eur.

Kaczyńského polská revoluce probíhá pod heslem „dobrá změna“. Tak ji možná ocení polské rodiny, které se těší z příplatků na děti neboli z programu 500+. Jinak ale jde o změnu k horšímu. Koncepční uvažování beroucí pragmaticky v potaz mezinárodní kontext i dlouhodobou perspektivu, které jsme mohli sledovat u Sikorského, nahradila nezodpovědná vzpoura, jež místo rozumu sází na emoce a namísto širšího celku hledí především na vlastní mocenský zájem. Nicméně, u nás doma to bohužel v principu není o mnoho lepší.

Autor je politolog

LN, 18.9.2017