Izrael patří stále k oblíbeným tématům. Má stejnou plochu jako Salvador a stejně obyvatel jako Togo, ale o vyhlazení Toga nebo Salvadoru nikdo nikdy neusiloval. Izrael je oficiálním nepřítelem islámských zemí (25 % všech zemí a všech lidí) a nepřestal být nepřítelem komunistických zemí (20 % lidí); nepřátelský postoj převzaly i neislámské rozvojové země (37 % lidí). V rozvinutých zemích (18 % lidí) nedůvěrou k Izraeli tradičně trpí křesťané i liberálové (vezmeme-li polovinu z nich, dělá to 9 % všech lidí). Součet nesympatizujících lidí tak dává asi 91 % obyvatel světa. Státy, které v OSN hlasují pro Izrael, když se projednávají nesčetné protiizraelské rezoluce, představují většinou jen 1 nebo 2 % z dvou set států světa. Oblíbenost izraelského tématu tedy není dána oblíbeností samotného Izraele. Prostě se tu u nás stále něco děje a to je pro novináře zajímavé.

V Izraeli je mnoho věcí jinak. I moji blízcí přátelé mně někdy přejí hezké vánoce. Sotva by pochopili, že v Izraeli taková věc jako vánoce neexistuje. Stejně lidé často nechápou, že neděle je tady normální pracovní den. Není to tím, že je tady všechno naopak, ale naopak tím, že je vše naopak ve světě. Císař Konstantin rozhodl ve čtvrtém století, že volným dnem nebude sobota, ale neděle, aby se křesťanství od židovství jasně odlišilo. Nebyli to židé, kteří chtěli být originální. Židé naopak chtěli být nenápadní, aby při pogromech nebyli vidět. Když ve středověku nařídili křesťané náboženskou disputaci o tom, které náboženství je nejlepší, museli si židovští logikové lámat hlavu s tím, jak disputaci zorganizovat, aby čestně prohráli a protivník zůstal neuražen a spokojen. To byla část oné selekce IQ: židé, co si nelámali hlavu, byli lámáni v kole.

Když jsme se v roce 1987 přistěhovali do Izraele, potkávali jsme obyčejné lidi a smáli jsme se, kde že jen jsou ti židovští intelektuálové a géniové. Na přistěhovaleckém úřadě neměli ani staré psací stroje a úřednice používaly obyčejné tužky a gumy jako v Česku děti ve školce. Ve světě pobírali Židé Nobelovy ceny, ale Izraelci měli jen dvě, jedna z nich byla cena míru pro Menachema Begina za to, že Izrael připravil o 66 % území v kapitulantské mírové dohodě s Egyptem. Izrael byl za vlády levice na úrovní Afriky. Silnice byly lemované hromadami odpadků a země byla zmítána nepředvídatelnými stávkami. Mírové dohody zabily tisíce obyvatel. Pravice ale nakonec začala ve volbách vítězit a dostala zemi mezi dvacet nejrozvinutějších států světa. Přibylo šest nobelistů (nepočítaje Nobelovy ceny míru pro různé politiky a teroristy). Izrael se stal zemí startupů.

Na území velkém jako Morava hýří Izrael pestrostí po všech stránkách a vyznačuje se značnou různorodostí obyvatel. Etnicky se skládá z lidí pocházejících z 50 zemí, tak odlišných jako Jemen a Polsko. Nábožensky jsou zastoupeni hlavně židé, ale čtvrtina obyvatel jsou muslimové, křesťané a další. Politicky je Izrael klasickou parlamentní demokracií, zcela stabilní a zaručující rovná práva všem. Na nepatrné ploše Izrael kupodivu soustředí archeologické nálezy pokrývající celých 200 000 let lidské historie, včetně vůbec nejstaršího nálezu Homo sapiens v jeskyni u Haify z doby po předpokládaném odchodu předchůdce moderního člověka z Afriky, přes památky z židovského chrámu v Jeruzalémě až po zbytky křižáckých hradů. Též topograficky je Izrael velmi pestrý, hostí na svém území Mrtvé moře s nejhlubší proláklinou světa, záliv Rudého moře, zasněžený Hermon a 270 km dlouhé středomořské pobřeží.

Psychologie typického Izraelce se vyznačuje nezničitelným optimismem a snahou po míru, čemuž jsme zpočátku vůbec nerozuměli. Například výbuch v restauraci je typicky hodnocen nadšeně: „Jen zázrakem došlo k tomu, že většina lidí unikla nezraněna a na zemi zůstaly jen tři oběti.“ Hlavní je nezkazit vůli nepřátel k míru, neurazit Araby a jejich citlivost, nehodnotit arabské státy ani arabské zvyky a stále opakovat mantry o budoucí spolupráci všech států a národů v oblasti. Když Beduíni ukradnou auto, policie většinou doporučí okradenému, aby si to nechal zaplatit pojišťovnou, neboť nechtějí nevhodným vyšetřováním rozzlobit beduínské klany, které jsou Izraeli údajně přátelsky nakloněny (Izrael jim toleruje mnohoženství a ženám vyplácí přídavky na všechny děti a i na to, že jsou samoživitelky). Bez ohledu na politické zaměření Izraelec neustále opakuje: „hlavně aby byl mír.“ Když Izrael obsadil v roce 1967 Chrámovou horu drženou po 19 let Jordánskem v rozporu s mezinárodním právem, Moše Dajan okamžitě předal symbolicky klíče od Chrámové hory islámskému náboženskému bratrstvu, které dodnes rozhoduje, kdo se na Chrámové hoře smí modlit a kdo ne.

Dále je typický Izraelec tolerantní. Čtvrtina mých kolegů v práci využije polední přestávky na účast při polední modlitbě v nedaleké modlitebně (židé se modlí třikrát denně, když to podmínky dovolí), zatímco zbytek jde na oběd. Nikdo nikoho k ničemu nenutí. Lidé spolu mluví o náboženství i politice překvapivě otevřeně a žertovně, a bez urážek. Po příjezdu do Izraele jsme byli překvapeni zcela nevhodnými sexuálními scénami v izraelských filmech; amatérští tvůrci chtěli naivně prokázat svou liberálnost. Žádné protesty věřících lidí jsme neslyšeli, protože oni tyto filmy nikdy neviděli. Lidé žijí a nechají žít.

Už 60 let se zajímám o stát Izrael a 32 let v něm žiji. Neměl jsem nikdy ctižádost o něm poučovat, ale někdy mě i po těch letech překvapí plochost těch, kteří se přednášením o Izraeli živí. Nikdy nemám pocit, že jde o ten Izrael, ve které žiji. Média často používají formu zdánlivé objektivity: „na jedné straně – na druhé straně“. Ale rozebrání každého z negativních tvrzení nakonec ukáže, že jde buď o klišé, nebo o nepravdu. Optimistický Izraelec by se spokojil s tím, že alespoň polovina věty není negativní, ale já si myslím, že zcela negativní hodnocení by bylo lepší, protože by každému hned prozradilo postoj pisatele. Pozitivní věty typu „Je pravda, že ženy nejsou v Izraeli zcela bezprávné…“ žádnou informaci nepřináší a připravují čtenáře na smeč: „ale horší postavení snad mají již jen v …“.

Například podle paní Zbavitelové (Netanjahu nejdéle vládnoucím premiérem, NP, 24.7.) je sice Netanjahu populární, ale jeho stinnou stránkou je, že zlepšuje vztahy hlavně s kontroverzními politiky, jako je čadský diktátor Idriss Déby nebo maďarský premiér Viktor Orbán, dalším problémem je, že Bibi neuzavřel žádnou mírovou smlouvu jako třeba Begin, nebo že údajně rozšiřuje osady na Západním břehu. Sice platy v Izraeli rostou (= na jedné straně), ale (= na druhé straně) prohlubují se rozdíly mezi bohatými a chudými, přežilí holokaustu prý dokonce přímo živoří, a kromě toho prý dostal Netanjahu přísnými náboženskými restrikcemi Izrael mezi státy, jako je Saúdská Arábie a Írán.

Výčitky vůči Bibimu jsou buď nepravdivé, anebo nesmyslné. Netanjahu neexpanduje žádné osady, ale naopak je v Izraeli všeobecně kritizován za omezení výstavby bytů na Západním břehu, což dělá proto, aby se zavděčil všemožným tlakům z Ameriky i Ruska; jeho levicoví předchůdci stavěli více, což proti Bibimu dokonce používají i jeho levicoví odpůrci v předvolební kampani. Co se týče mírových smluv, většina Izraelců se bojí mírových smluv a hodnotí pozitivně, že Bibi se do žádných destruktivních akcí jako jeho předchůdci nežene, a proto ho volí. Všichni, včetně levicových voličů si pamatují smlouvu z Osla, která přivedla do Izraele Arafata a způsobila mnoho tisíc mrtvých. Nejenže platy v Izraeli rostou, ale v Izraeli je nepatrná nezaměstnanost, téměř nulová inflace a moc odborů klesá, délka života je jedna z nejvyšších na světě, a to i pro arabskou část populace. Izraelská společnost je tradičně rovnostářská a úspěšně absorbovala milion lidí ze Sovětské svazu i stovky tisíc lidí z Etiopie. Ze všech zemí je úroveň i kvalita života pro Araby nejvyšší právě v Izraeli. Já osobně jsem znal a znám (většina zemřela) mnoho přežilých holokaustu a není pravda, že hledají jídlo v popelnicích, jak píše levicový tisk, ale naopak patří mezi elitu, která nejvíce přispěla k izraelskému zázraku a která se těšila nejvyšší životní úrovni. Většina Izraelců jsou buď věřící, anebo mají sympatie k tradicím, ale ateisté a příslušníci všech náboženství užívají plné svobody, neboť v Izraeli je po léta dodržován všemi uznávaný status quo. V Izraeli se staví kostely a mešity, a ve všech městech probíhají každoročně pochody hrdosti homosexuálů. Jak mohou novináři srovnávat Izrael s Íránem a Saúdskou Arábií? Od novináře, který staví na roveň čadského diktátora s demokraticky zvoleným maďarským premiérem, samozřejmě velké sympatie k Izraeli nečekám.

V situaci všeobecného odsuzování nemůže Izraeli pár dalších článků nijak moc uškodit. Ale v zájmu informovanosti čtenářů je třeba se alespoň pokusit někdy takové články poopravit. Mnoho pisatelů samozřejmě píše v dobré víře, že to, co někde přečetli, je pravda a že šířením oněch sdělení dělají užitečnou novinářskou práci. Často jde o poctivé publicisty a já bych se na ně rád obrátil s prosbou: klidně pěstujte svého koníčka a pište o dalekých zajímavých zemích, ale vykašlete se na Izrael a pište třeba o Salvadoru nebo o Togu.

http://www.hegaion.cz