Zdeněk Müller ve svém článku Děsem ochromená Francie? (LN 17.5.) tvrdí, že „popisovat Francii na pokraji občanské války tak, jak to činí názorová platforma anonymních francouzských vojáků, se stává zřejmě novou politickou korektností“. Autor píše, že „vyvolávat obrazem současných poměrů Francie obavy a živit tak strach o bezpečnost občana na každém kroku není nic jiného než intelektuální terorismus“.

Ve Francii, konkrétně v Paříži, žiji pětatřicet let. Je pravda, že na každém kroku strach o svoji bezpečnost nemám. Strach ovšem nemám jen díky tomu, že dobře vím, kde jsou moje kroky bezpečné a kam je lépe nechodit. V některých pařížských čtvrtích a předměstích to nebezpečné je a tam by člověk v zájmu sebezáchovy strach mít měl.

Když jsem přišel v roce 1985 do Paříže po patnácti letech strávených ve švýcarském exilu, Jacques, můj místní kolega, sám původem Katalánec, mi na uvítanou řekl: „Jirko, pozor, Francie není Švýcarsko. Švýcaři si o všem sami rozhodují. Když nevědí, zda obchvat vesnice má mít poloměr osm set, nebo devět set metrů, vyhlásí se referendum a porovnávají se oba projekty, včetně nutných tunelů pro migrující žáby a čolky. Francouzi takovéto malicherné problémy neřeší. Ti počkají, až se z malých problémů stanou velké, a pak už se s nimi stejně nedá nic dělat.“ Povzdychl si a dodal: „Až se trošku rozhlédneš, zjistíš, že hranice mezi Evropou a Afrikou prochází Paříží.“

Jacquesova věta zněla jako nadsázka, ale záhy jsem si ověřil, že platí doslovně. V pařížské aglomeraci existují poměrně přesně ohraničená, převážně muslimská teritoria, kde je nutno se mít na pozoru a kde francouzské zákony platí jen na papíře. Je výhodou vědět, kudy ta hranice mezi Evropou a Afrikou probíhá. Policisté se tam bojí chodit. Vidět zoufalou turistku běžící za zlodějem, jenž mizí s její kabelkou, je zde docela běžné. Okolo je spousta lidí, ale nikdo nezasáhne: zkusíte-li zloději nastavit nohu, podají si vás komplici, s nimiž zloděj spolupracuje. Francouzská kontrarozvědka (Direction générale de la sécurité intérieure, DGSI) eviduje ve Francii takových městských čtvrtí ovládaných muslimy asi sto padesát, ale kritizovat tento stav si troufne málokdo, snadno vás prohlásí za rasistu a máte problém. Toto je politická korektnost, která mezi Francouzi převládá. Mimochodem je to situace ne zcela nepodobná té u nás. Tady například ombudsmanovi Stanislavu Křečkovi stačí, aby si dovolil konstatovat, že u imigrantů nároky často převyšují jejich ochotu přizpůsobit se hostitelské zemi, a hned ho veškerá demokratická opozice označí za rasistu.

Splachovací přístup

Odvozovat z tlachů na sociálních sítích, že mezi Francouzi převládá strach a nejistota (přičemž důvody ke strachu Francouzi rozhodně mají), je podle mého názoru značně předčasné. Naopak, většina Francouzů si nedostatečnou ochranu před porušovateli zákona vůbec nepřipouští, i když třeba bydlí nedaleko jedné z oněch sto padesáti pochybných lokalit evidovaných DGSI. Prostě tam nechodí. A jsou pohoršeni, když se jejich klidu podivujete. Francouzský „splachovací“ přístup k narušování jejich vlastního bezpečí se jasně projevil kupříkladu v době protestů „Žlutých vest“. Tehdy byla Elysejská pole po dlouhé týdny každou sobotu vyhrazena žlutému řádění, policie opakovaně přihlížela ničení obchodů, pálení aut a ohrožování kolemjdoucích; její nečinnost byla pobuřující.

Česká média o těchto násilnostech náležitě referovala, což mi připadalo normální, vždyť se to dělo ani ne tisíc kilometrů od našich hranic! Mnoho Pařížanů, kupodivu včetně zde žijících Čechů, si ale nestěžovalo, že nemohou chodit na Champs Élysées, protože tam není zaručen bezpečný průchod, ale na to, že Česká televize tomuto problému věnovala tolik prostoru. To hrdost Pařížanů uráželo. Nikdo vás přece nenutí chodit v sobotu k Vítěznému oblouku, tak jaký je problém?

Je ovšem pravda, že voličů, kteří by rádi žili pod ochranou justice, jež platí pro všechny, přibývá. Umírněné strany se zdráhají žádat silnější policii a přísnější justici, protože tuší, že politicky korektních voličů, kteří mají víc soucitu s delikventy než s jejich oběťmi, je stále ještě většina, a svojí pasivitou a svým pokrytectvím si tak kopou vlastní hrob. Pomalý nárůst pocitu nejistoty mezi občany se totiž takto automaticky promítá do rostoucí síly extrémní pravice.

Média za zločiny nemohou

Prvním markantním projevem tohoto růstu byl postup Jeana-Marie Le Pena do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002. Le Pen, kandidát ultra-pravicové Národní fronty, tehdy vyřadil favorizovaného socialistu Lionela Jospina. Jak připomíná Zdeněk Müller, volební výsledek tenkrát ovlivnil i násilný čin spáchaný na nevinném penzistovi a následné vypálení jeho domu den před prvním kolem voleb. Ovšem napsat o tomto souběhu událostí, že „k vyřazení levicového kandidáta stačilo jedno přepadení“, je, s prominutím, překrucováním skutečnosti. Takovou hypotézu by pan Müller mohl zastávat, kdyby Francie byla jinak perfektně fungující právní stát, a ne stát, který eviduje sto padesát muslimských enkláv do velké míry ignorujících zemské zákony. Levice si vyřazení svého kandidáta vykoledovala systematickou tolerancí násilností, ať už páchaných imigranty nebo například stávkujícími odboráři, a zmlácení nebohého penzisty byla jen poslední kapka. Zdeněk Müller kritizuje média a sociální sítě, že o porušování zákona píší a tím rozšiřují strach a nejistotu. To je přece čistý cynismus. Katastrofa je, že policie zločinům nepředchází a ty spáchané dostatečně netrestá, a ne že o tom média informují.

Rozpad Francie, o kterém píší ve svém manifestu „generálové v papučích“, jak je Zdeněk Müller nazval ve svém předchozím článku (LN 4.5.), je bohužel smutnou realitou. Generálové podávají, abych použil autorova slova, „obraz současných poměrů Francie“. Za to, že tyto poměry jsou neutěšené, generálové nemohou. Není spravedlivé je za jejich vydávání pravdivého svědectví nazývat „intelektuálními teroristy“.

Že generálové vyhrožují vojenským převratem, je samozřejmě nepřijatelné. Jako dlouholetý obyvatel Francie znalý zdejších poměrů musím ale říci, že zoufalství generálů naprosto chápu.

LN, 28.5.2021