Jeden z bývalých kolegů, fyziků, Angely Merkelové nedávno novinářům řekl: "Paní Merkelová nepatřila k prvním pěti stům, ani k prvním padesáti tisícům, dokonce ne ani k prvním dvěma milionům lidí, kteří před 9. listopadem 1989 demonstrovali na ulicích a křičeli, že je všechno špatně. To neznamená nic špatného, ale zároveň není žádný důvod k tomu, abychom na to zapomněli."

Otázka, na kterou se novináři snaží proto najít odpověď, zní: Jak je možné, že se právě takováto žena stala německou kancléřkou? Je to doopravdy tak, že velké politické zlomy vynesou do popředí i celkem nepolitické občany?

Odpověď na takové otázky není snadná. Jedno se zdá být ale zřejmé: Angela Merkelová až do listopadových dní pracovala na akademii, kde trávila čas od ráno do večera, a CDU, které dnes šéfuje, a Helmuta Kohla moc neznala, pouze z karikatur, na které jí připadal jako hruška, a to mu při jednom z prvních setkání také řekla. Jestli někoho ze západoněmeckých politiků obdivovala, tak to byl sociální demokrat Willy Brandt. O politiku se zajímala zřejmě stejně jako velká řada jiných lidí v NDR, protože se jich velmi dotýkala: Trpěla tím, jak novinářům řekla, že všechno počínaje ubrusem až po záclony bylo v NDR ošklivé.

K Německé demokratické republice neměla přehnaně kritický vztah, ale držela si ji od sebe na distanc. Vzorem pro ni byl její manžel, rovněž fyzik, Joachim Sauer, který měl na akademii velký respekt, ale s politikou neměl nic společného: žil jen vědou a vážnou muzikou.

I nová politická uskupení, která se na podzim roku 1989 v Berlíně zakládala, šla mimo ni, i když právě jedno z nich ji vyneslo na výslunní. Jmenovalo se Demokratische Aufbruch, což otrocky přeloženo znamená demokratické vypáčení či vylomení. Těch sedmnáct lidí, kteří v bytě faráře Erharta Neuberta v dnešní Torstrasse dne 1. října 1989 hnutí založili, se však s paní Merkelovou skoro nikdy nesetkalo. Sama paní Merkelová dnes říká: "V té době jsem byla ještě jen pozorovatelka a všemu jsem úplně nevěřila. Nebyla jsem rozhodnutá k tomu se někde organizovat." Když padla zeď, šla paní Merkelová do sauny. Zřejmě zlomový moment nastal až tehdy, když viděla, že Helmut Kohl byl před radnicí v Schönbergeru vypískán, i když podle ní hovořil velmi rozumě. Tehdy jí došlo, že má jiné představy než její známí a přátelé.

Nejprve sice navštívila schůzi sociálních demokratů, ale ta se jí zdála moc nudná a nezajímavá: Místo o politických změnách, které se měly podle ní učinit, se tam hovořilo hlavně o dětských hřištích. Proto schůzi opustila. Až někdy koncem prosince 1989 šla v Berlíně ulicí Marienburger Strasse, kde narazila na vývěsní štít kanceláře s již zmíněným názvem Demokratische Aufbruch. Bez zaváhání zazvonila a zeptala se, jestli by nemohla s něčím pomoci. Protože byla z akademie věd, požádali ji, aby vypakovala a zapojila první počítače, které přišly ze západního Berlína. A jak ty lidi, kteří byli kolem, poslouchala, zamlouvalo se jí, jak mluví: Nebyli to žádní levičáci a právě kvůli tomu se toto hnutí dostalo celkem logicky do blízkosti západních křesťanských demokratů CDU. Když došlo k prvnímu setkání představitelů hnutí v Bonnu s novináři, paní Merkelová prohodila, že každá řádná strana má taky tiskového mluvčího a jeden z přítomných pánů jí odvětil, ať se té funkce ujme. Tímto okamžikem vstoupila dcera evangelického faráře Angela Merkelová do politiky a zůstala tam dodnes.

Ironičtí novináři to komentují slovy: Tak to v protestantských domácnostech chodí: muži hodně mluví, ale ženy nakonec vždycky rozhodují!

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel