3.3.2024 | Svátek má Kamil


NĚMECKO: Nadace útěk, vyhnání a smíření

7.1.2010

Spolková nadace útěk, vyhnání a smíření provozuje tzv. Dokumentační centrum v Berlíně, v jehož čele stojí sedmačtyřicetiletý Manfred Kittel, jinak profesor nových a nejnovějších dějin na univerzitě v Regensburgu, který je v Německu tradičně považován za jedno z center vysídlených Němců.

Kolem dokumentačního střediska jsou od samého počátku různé pře: naposled třeba ministr zahraničí za liberály FDP Guido Westerwelle odmítá, aby do nadační rady byla jmenována Erika Steinbach, která je šéfkou Svazu vyhnanců a političkou CDU. Podle zákona jmenuje členy rady vláda, a proto jde o problém čistě politický, ředitel s každým jejím rozhodnutím musí žít. V radě mají být i zástupci Polska, České republiky a Maďarska. A i tady se ukázal problém: polský zástupce, historik Tomasz Szarota, na protest proti konceptu centra i personálnímu obsazení rady, kde jsou podle ředitele ještě zastoupení i politici a zástupci církví, odstoupil. Samozřejmě - podotýká ředitel - by bylo velmi těžké, kdyby se proti celému projektu postavili právě představitelé Svazu vyhnanců. Takový krok by mohl ohrozit nejen přísun dalších peněz, ale byl by i proti původnímu poslání: zvyšovat poznávací kulturu minulosti ve Spolkové republice Německo.

Vlastně jde o to, říká ředitel Kittel, aby si lidé uvědomili, že mezi svízelným vyrovnáním se s nacistickou minulostí a nezájmem o vyhnance existuje jistá souvislost a vyhnanci se pak cítí, jako kdyby byli dvakrát zapomenutí. Oficiálně je sice integrace přesídlených Němců považována za velký úspěch: připomeňme, že Rusové si mysleli, že právě masovým přesídlením vysídlenců do rozbombardovaného Německa položí zemi na kolena a docílí tam vítězství levice, což se nepovedlo. Organizačně skutečně Němci tuto operaci velmi dobře zvládli a první volby vyhráli křesťanští demokraté CDU/CSU, tedy pánové Adenauer a Erhardt, ale k smíření přesídlenců s původními Němci nefungovalo od samého počátku. Těmto lidem se posměšně říkalo ruksackdeutschen nebo dokonce jiní Rusové. Takové problémy ale neexistovaly jen ve Spolkové republice Německo, ale i v bývalé Německé demokratické republice. Vlastně se stalo to, že nacistická výchova, která byla zaměřena proti Slovanům, se po válce jen přeorientovala a obrátila se proti nově příchozím, ač to byli Němci.

Smysl dokumentačního střediska podle historiků má být hlavně v tom, aby se ve sjednoceném Německu připomnělo to, že vyhnaní Němci z východního Pruska museli zaplatit vyšší cenu než ti, co žili na západě Německa, nemuseli se stěhovat a jejichž území bylo obsazeno západními mocnostmi. Tuhle skutečnost chtějí Němci připomínat a zároveň ukázat, jak právě tito Němci se podíleli na kulturním dědictví Německa.

Úmysl je to samozřejmě legitimní, problém je jako vždy s tím, co se stane, když se do dobrých úmyslů začne plést ideologie a politika. Do jaké míry se tento původně čistý úmysl podaří uskutečnit je samozřejmě otázka: nejčastější pochybnost, která se proti tomuto projektu objevuje v médiích, tuto instituci podezírá z toho, že chce relativizovat vinu Německa na hrůzách druhé světové války.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel