Německá politika vůči Rusku a Vladimiru Putinovi prochází otřesem a sebereflexí

Bývá zvykem, že novému lídrovi země se dopřává sto dnů hájení. V Německu je to teď jinak. Angela Merkelová si užila sto dnů hájení po svém odchodu z vlády. Pak začala vlna kritiky, kterou rozjela ruská invaze na Ukrajinu.

Jistě, těžko najít západního lídra, který s takovou válkou počítal. Ale Německo je zvláštní případ. Angela Merkelová vládla 16 let, která se do značné míry kryjí s vládnutím Vladimira Putina. A Německo je tahounem, lokomotivou či hegemonem Evropské unie. Je zvyklé na pozici, že stanovuje agendu, ukazuje cestu jiným (třeba v „boji za klima“ či „energetické revoluci“), jde příkladem a nastavuje priority. Tak rozvíjelo i svou politiku vůči Putinově Rusku. Politiku, která stavěla na dialogu a komunikaci. Diplomat Rudolf Jindrák řekl, že Merkelová se s Putinem sešla 25krát, čímž překonala jiné lídry Západu, nemluvě o Miloši Zemanovi, jemuž se vstřícnost vůči Putinovi hodně – a oprávněně – vyčítá.

Ale 24. února se ukázalo, že vše je jinak. Že politika vstřícnosti, dialogu a ohledů na zájmy Ruska naprosto selhala. Že nedokázala odvrátit ani ruskou invazi na Ukrajinu, ani její brutální průběh. Pokud byla tato politika plodem šestnáctileté éry Angely Merkelové, pokud Německu vládly kabinety koaliční a s podporou veřejnosti i médií, pak se nelze divit, že přichází čas tvrdého bilancování a sebereflexe.

Všichni jsme se mýlili

Angela Merkelová si získala pověst ideálního politického lídra. Ač stála v čele křesťanských demokratů (CDU), strany konzervativců a kancléřů Adenauera či Kohla, rozvíjela politiku širokého konsenzu a stranu kormidlovala doleva a do zelena. Za její éry (2011) se Německo definitivně zřeklo bezemisní jaderné energie a jako na překlenovací můstek vsadilo na zemní plyn – ruský a emisní. Že je to riskantní z hlediska energetické závislosti a bezpečnosti? Vykládejte to někomu, kdo se řídí ideologií typu „jádro fuj, uhlí fuj“. Za její éry (2015) Německo otevřelo hranice nekontrolovanému proudu běženců z Blízkého východu. A za její éry získalo pozici toho, kdo dokáže racionálně komunikovat s Putinem.

Kancléřka Merkelová provedla Německo různými turbulencemi. Zatímco jinde lidé skuhrali na krizi i nezaměstnanost, Němci si cenili své „Mutti“ a mnozí jim záviděli. Když loni odcházela, i v Česku vyšel pochvalný článek nazvaný Paní Nenahraditelná. Jenže uplynuly čtyři měsíce a v Německu vyšel článek s titulem Proč nikdo nepostrádá Angelu Merkelovou. Není ojedinělý.

Logicky ji kritizuje Friedrich Merz, její nástupce v čele CDU. „Nejpozději od anexe Krymu v roce 2014 muselo být jasné, co se v Rusku děje,“ napsal do listu Die Zeit. Ještě tvrději to bere komentátorka Susanne Gaschkeová: „Proti nebezpečné závislosti Německa na ruské ropě a plynu udělala kancléřka za 16 let velmi málo, či spíše – svou zelenou energetickou revolucí ji zhoršila.“ Vyčítá jí i laxní přístup k resortu obrany a bundeswehru: „Že naše armáda je stěží schopná bránit Německo, nemluvě o ochraně aliančních partnerů, je též katastrofální výsledek vlády kancléřky.“

Silnou kritiku vyslovil Wolfgang Schäuble, bývalý ministr a šéf Spolkového sněmu, skvělý právník a muž, kterému táhne na osmdesát, takže nemá potřebu si cokoliv nalhávat. Považuje za chybu, že na summitu NATO v roce 2008 v Bukurešti dostaly Ukrajina a Gruzie vágní nabídku členství, ale ne jasný harmonogram: „I já jsem tehdy myslel, že musíme kooperovat s Ruskem. Dnes vím, že jsem se mýlil, všichni jsme se mýlili.“ Ač je proti srovnávání Putina s Hitlerem, říká, že „ztroskotání šéfů vlád usilujících o mír je náš mnichovský moment“.

Revoluci si rozvracet nedáme

Kritika Merkelové je logická už proto, že následuje po 16 letech, kdy kritické hlasy mlčely. Ale když zdůrazňuje, co vše se mělo udělat jinak, když sugeruje, že kdyby se to a to udělalo jinak, svět by si válku na Ukrajině ušetřil, člověk se nad tím chtě nechtě trochu pozastaví. Jak můžeme přesně vědět, co by následovalo, kdyby se to a to udělalo jinak?

Často se říká, že kdyby Ukrajina a Gruzie získaly hned v roce 2008 záruky členství v NATO, nynější válka by nebyla. Ale je to jisté? Nebyla by spíše o to dříve? Nebyl by to pro Putina výraznější podnět k zásahu (ještě před přijetím Ukrajiny a Gruzie do NATO) než o pár let později Majdan v Kyjevě? Těžko říci, ale jistotu nemáme.

Kritika Merkelové má i další háček. Kancléřka byla tak populární, že loni nastoupili volební lídři, kteří se jí typově podobají. Jen proto uspěl původní outsider Olaf Scholz. Jsou tito lidé schopní rázného obratu? Koncem února to tak vypadalo, když kancléř Scholz pohřbil německý pacifismus, ale s odstupem měsíce je Německo opět v pozici, kdy radikální kroky spíše brzdí.

Odříznout se rázně od ruského plynu? Proti tomu se staví kancléř, ale i vicekancléř Habeck ze Zelených. Energetickou revoluci si rozvracet nedáme, i když se musí opírat o ruský plyn. Toto je dobré si uvědomit při kritice Angely Merkelové.

LN, 7.4.2022