Anděla Merkelová v současné době vstupuje do prohlubujícího se příkopu mezi ní, vedením CDU a CSU obecně a svými největšími donedávna ještě zastánci zvláště. A kdo by si myslel, že hází flintu do žita, ten by se mýlil. Ocenit je třeba, že má hlavu vztyčenou. Pár týdnů před volbami ve třech spolkových zemích se velmi vyhýbá tomu, aby se do kohokoli ze svých dnes již drsných kritiků (viz např. H. Seehofer či její ministr financi F. Schäuble) jakkoli pustila. Opatrně komentuje, přiznává právo na jiný názor, prostě jako hodná školačka a rozvážná politička. Jako někdo, kdo vše až dosud udělal dobře. Avšak balónek nepustí, a to ani tváří v tvář rakouskému „dost“ se vpouštěním imigrantů, což znamená jednoznačný hřebík do rakve její vítací politiky a Schengenu v kodifikované podobě. To lze vyložit jen a jen tak, že dbá, aby před volbami nenahrála AfD, Pegidě apod.

A tak v talkshow Anne Will ve veřejnoprávní německé TV sice již ani náhodou nebyla tak suverénní jako na podzim u téže moderátorky, kde stále sebevědomě opakovala „Wir schaffen das“, ale pečlivě hrála dvojroli Anděla politička – Anděla občan. Uvedla, že jako politik si nemůže dovolit věci jen popisovat a říci, že situace je katastrofální (jako občan), nýbrž že musí věci uvést do pořádku. Kromě toho také řekla, že kdyby při spuštění plánu A hned také měla v záloze plán B, bylo by to jako by říkala, že tomuto plánu nevěří (je to smysl tohoto vyjádření, přesný překlad jsem nedělal). Nicméně, kdo má dojem, že Anděla Merkelová se motá v kruhu jako ovce, která nemá možnost delší dobu si líznout soli, pak se nemýlí. Nabídla vhled do svého nitra, když říká: když se do něčeho pustím, čemu věřím, tak žádná jiná varianta není. A pak, když to neklapne, budu teprve vymýšlet plán B. Ale budu to já a implicitně to musíte vyložit tak, že nikdo jiný než já plán B do pohybu neuvede.

Já jen smutně dodávám „ať to stojí co to stoji“ a začíná jí mně být líto. Je to peklo, dveře však pootevřela ona. Jen nevím, jak může být Merkelová součástí řešení katastrofy s imigranty, když je sama tohoto problému hlavní součástí.

O tristním stavu německé velké koalice a vůbec německých politických elit svědčí nejen shora popsané. Největší patolízal kancléřky šéf SPD Sigmar Gabriel otočil na obrtlíku a v uvedl, že je sice dobré přijímat imigranty a pečovat o uprchlíky, ale je třeba také myslet na vlastní občany. To jsou věci, to jsou věci. Ten samý Sigmar Gabriel, který ještě v létě uvedl, že všichni ti, co jsou proti imigrantům a protestují, jsou póvl a platí postup policie, státní návladní a soud, má najednou před volbami ohledy na vlastní občany a jejich obavy z nejasné a, jak se ukazuje, dost drsné budoucnosti. To je trapná reakce, ale plně v politickém gardu, že když se blíží volby, tak se slibuje, až se hory zelenají. Sigmar Gabriel, guru neměckých sociálních demokratů, se ukazuje jako to nejhorší, co politický establishment Německa a potažmo EU vyprodukoval v posledních třech k úpadku Evropy mířících dekádách. Nezklamal a je to na sochu.

Sledovat dnes německou politickou scénu je velmi poučné. Dobře by se měl dívat náš premiér a učit se, učit se, učit se jak to nedělat. Nic z toho, co se stalo v Německu. Rozhodně by neměl podlehnout názorům, jaké razí např. státní tajemník Tomáš Prouza, Cyril Svoboda nebo Ivan Gabal. A sice že máme být na správné straně zdi, která se tvoří v Evropě, tj. na té západní, evropské. Jen to ne, nechceme-li být v té hrozné kaši (kdy už i Sigmar Gabriel začíná myslet na Němce!). Jako by snad mít odlišný názor na tento řízený pohyb milionů do EU, resp. do Evropy znamenalo, že necítíme s Evropou. Právě naopak. Nikdy není pozdě se bránit hrozbě, která se stala realitou, a národní zájmy přestat považovat za ostudu či urážku EU. Jako by někdo dnes hájil něco jiného – o solidaritě v EU se jen žvaní, žádná však ve fundamentálních věcech neexistovala, neexistuje a nikdy existovat nebude. ̈

A propos, tato doba je jedinečnou šanci předefinovat základní parametry Lisabonské smlouvy a fungování EU, neboť eurofanatici v rouše demokratů měknou. Lepší šance nikdy nebude. Rozhodně neplatí rovnice: když ne s Merkelovou a špičkami EU, tak do náruče Putina. To je trapné zjednodušení a strašení.