V čele společenství 90/Die Grünen, tedy zelených stojí třiačtyřicetiletý Cem Özdemir, vystudovaný sociální pedagog pocházející ze Švábska, který se v politice pohybuje už přes dvacet let. Od roku 1994 byl prvním německým poslancem tureckého původu. Později pracoval ve Washingtonu, kde studoval v jednom Think-Tanku organizaci menšin ve Spojených státech a v Evropě a ještě později byl poslancem Evropského parlamentu.

Jeho cílem je, jak prohlásil, vybudovat z chaotického alternativního uskupení, jak se doposud na zelené pohlíží, moderní měšťanskou stranu. Jeho snahy mají však jednu vadu: Nestojí o to se pohybovat ve světle reflektorů a raději by zůstal v pozadí a zabýval se pouze organizačními záležitostmi. Základní otázky, na které ale musí hledat odpovědi, jsou: Měli by v budoucnu zelení spolupracovat s křesťanskými demokraty CDU/CSU a liberály FDP, nebo raději se sociálními demokraty SPD a levicí? Zatím ale na tyto základní otázky tento muž neodpovídá, či jen velice mlhavě. Zelení podle něj nevylučují tzv. Jamajka koalici, tedy s černými CDU/CSU a žlutými FDP. Přitom ale právě shoda na směřování této strany je zřejmě tím hlavním, na čem by se měli zelení domluvit. V posledních volbách sice posílili, ale přesto zůstávají v Bundestagu, tedy německém parlamentu, nejmenší opoziční frakcí a její voliči, členové i funkcionáři se rozcházejí v tom, jak se má tato strana dále vyvíjet a kam má směřovat.

V lednu oslaví zelení v Berlíně třicáté výročí existence a ti nejmladší ve straně hovoří o tom, že by se měli už jednou rozloučit s osobnostmi, kterým táhne na šedesátku. Takový krok ale představuje generační výměnu v čele strany. To by měl být ten hlavní úkol pro pana Özdemira: do dalších voleb v roce 2013 by už do parlamentu neměli kandidovat lidé jako jsou Renate Künast, Jürgen Trittin nebo Claudia Roth.

Kdo tedy přichází kromě Cema Özdemira v úvahu? Jsou to Tarek Al-Wazir, šéf strany a parlamentní frakce v Hessensku a Boris Palmer, starosta v Tübingenu. Všem těmto lidem je kolem čtyřiceti, jsou tedy skoro o dvě dekády mladší a zároveň již mají dost zkušeností. To si myslí i bývalý šéf zelených Joschka Fischer. Jenže, a v tom je ten problém podle analytiků, Fischerovy vnuci mají málo odvahy jít do ostrých konfliktů a vykazují slabou vůli po moci, zatímco Jürgen Trittin si již dnes buduje silnou pozici pro příští volby. Pánové Al-Wazir a Palmer jsou ve svých zemských funkcích spokojeni a nikam se nehrnou. Pan Özdemir, který se svou ženou čeká druhé dítě, dokonce před pár týdny oznámil, že po jeho narození se na čas vzdálí z politiky, aby se mohl soustředěněji věnovat rodině. Pokud ale tito lidé, kteří chtěli stranu posunout do středu, neprokáží dostatečnou ochotu vzít moc do svých rukou, je velice pravděpodobné, že se moci chopí ještě mladší generace, kterou představují ti, kterým táhne ke třicítce, jako jsou pánové Arvid Bell či Sven Kindler. Na říjnovém kongresu to byl právě pan Bell, který získal největší aplaus: přihlásil se ale k levici. Jestli tito mladíci v budoucnu zvítězí, bude to znamenat renesanci levicové politiky zelených a střední generace tzv. realos, tedy realistů bude asi přeskočena.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6