Východ EU přijímá nové běžence. Ale společný postoj k migraci z toho nevznikne

Česká média přinášejí reportáže působící povědomě. Líčí fronty běženců na hranicích i to, jak o ně jiní pečují. Jednotlivci, firmy i humanitární spolky pořádají sbírky a věci vozí na místo. Třeba do Vyšného Nemeckého na slovensko-ukrajinské hranici. Později snad do Košic, shromáždí-li se tam dost lidí z Ukrajiny.

Kde už jsme to viděli? Před šesti lety v Německu. Když Spolková republika otevřela hranice pro běžence z Blízkého východu, když je pouštěla bez kontroly a vyhlásila heslo „Zvládneme to“, za rok jich dorazilo přes milion. Čeká teď něco podobného část Evropy blízko Ukrajiny?

Na jasnou odpověď je brzy, ale pondělní odhady z OSN přinášejí vysoká čísla. Ukrajinu prý opustilo již půl milionu lidí (281 tisíc do Polska, 84 tisíc do Maďarska, 36 tisíc do Moldavska, 32 tisíc do Rumunska, 30 tisíc na Slovensko). Čísla budou ještě narůstat. Ale už teď se nabízejí postřehy k zamyšlení i přípravě na příští měsíce. Co a jak se může změnit?

Opravdu utíkají před válkou

Před šesti lety, když mířili do Německa běženci z Blízkého východu, postkomunistické země dostaly nálepku nevstřícných společností. Takových, které odmítají přijímat běžence. Naopak Německo se v pomoci jim našlo a budovalo si pověst „morálního majáku“ či – v biblickém příměru – „světla národům“.

Jenže už v březnu 2016 bulharský intelektuál Ivan Krastev, žijící ve Vídni, napsal zásadní esej do Frankfurter Allgemeine Zeitung. Vyšel z hypotetického srovnání – koho by tehdy napadlo, že v roli utíkajících muslimů budou Ukrajinci – a tvrdil, že milion Ukrajinců v Německu by nikdy nevyvolal takovou vlnu solidarity, jaká vznikla k Syřanům, Afgháncům či Afričanům. „Soucit s muslimy,“ napsal, „lze předvádět právě proto, že jsou tak jiní než my – a tím demonstrovat morální nadřazenost.“ Běženecká krize podle něj upevnila klišé, která si vůči sobě navzájem pěstují západ a východ EU.

Uplynulo šest let a Krastevovo tvrzení lze otestovat. Reportáže z hranic dokládají vstřícnost postkomunistické Evropy k postiženým Ukrajincům. Ale i tady může být dvojí výklad.

Jeden výklad přináší časopis Der Spiegel: „Z Ukrajiny prchají statisíce lidí a východní Evropa je šlechetně přijímá. Mohlo by to vést ke společné pozici EU v otázce migrace?“ Jinými slovy, prestižní médium hájí naději, že je-li východ EU vstřícný k Ukrajincům, mohl by se napravit i vůči migrantům obecně, rozuměj hlavně těch z Blízkého východu či Afriky.

Jiný výklad jen potichu visí „v luftě“. A zdůrazňuje rozdíly. Ukrajinci utíkají ze suverénního státu, který byl brutálně přepaden jiným suverénním státem. Utíkají před okupací, ne před džihádisty. Muslimové i Ukrajinci utíkají v počtech, jež přinášejí problémy i společenské patologie. Jenže ty ukrajinské jsou pro nás jaksi „stravitelnější“. Před šesti lety to ilustroval vousatý vtip. Britský lord sleduje z okna proud běženců a ptá se komorníka: „Johne, před čím ti lidé utíkají?“ – „Před islámem, Vaše Lordstvo.“ – „A co přinášejí?“ – „Islám.“

I u nás se objevovaly otázky. Jsou-li mezi běženci hojně zastoupeni lidé z Maroka, Tuniska či Bangladéše, před jakou válkou utíkají? Vždyť jsou ze zemí, s nimiž běžně obchodujeme a do kterých jezdíme na dovolenou. V případě Ukrajiny jsou takové otázky zbytečné a vlastně až urážlivé. Tam je to přece jasné.

Společný evropský postoj k otázkám typu proudů běženců či masové migrace se prosadí fakt těžko. Vždy tu budou různé brýle tvořené různou historickou zkušeností či kulturou.

Ilustrativní je to ve vztahu k vině za kolonialismus. Je to oblíbené téma na západě EU, má své konkrétní dopady na exponáty v muzeích (rozuměj ukradené artefakty). Ale není to problém Evropanů od Šumavy na východ.

Nebo vztah k vině za otrokářství. Brýle evropských států, které obchodovaly s otroky, ukazují model běloch = otrokář, černoch = otrok. Brýle na východě, v zemích, jež byly do roku 1663 cílem osmanských Turků, ukazují jiný model: turecký nájezdník = otrokář, středoevropský domorodec = otrok či potenciální otrok. Ta zkušenost (poslední nájezd se konal na podzim 1663) se uchovala i v moravském folkloru.

Jasně, toto se vysvětlovat nemusí

Podobné brýle zafungují i teď. Ty západoevropské jsou citlivější vůči běžencům z Orientu. Spatří-li Francouz Syřana, vidí člověka z bývalé kolonie. Ukrajince zařadí spíš na indiferentní postkomunistický východ.

To našinec, spatří-li Ukrajince prchajícího před ruskou invazí, vidí někoho, kdo má zkušenost jako Češi a Slováci (1968), Maďaři (1956) či Poláci (1981, i když tam to pak Moskva nechala na Jaruzelském). Vidí běžence před agresí Moskvy, což se nemusí vysvětlovat. Kdežto proud muslimů prchajících před radikálními islamisty si vysvětlení žádá.

Doufejme, že Ukrajinci tu budou nadále přijímáni vstřícně. Ale to neznamená, že se vstřícnost automaticky rozšíří na všechny lidi, kteří do EU přicházejí. Brýle stále ještě fungují.

LN, 2.3.2022