„Češi svého Babiše už vyhnali, pevně doufám, že se to povede i Maďarům.“ To jsou slova nikoli místostarostky Prahy 8, ale třetího nejvyššího ústavního činitele ČR, předsedkyně PS PČR.

Chladný postoj Maďarů k Ukrajině budí na české politické scéně velké vášně. Senátorka Miroslava Němcová (ODS) dokonce prohlásila, že „je kvůli tomu načase opustit Visegradskou skupinu“.

Alexandr Vondra reagoval, že „něco takového by nebylo rozumné“.

Eva Decroix (ODS) v rozhovoru pro ČT24 prohlásila, že nezbývá než respektovat výsledek voleb. „V rámci V4 víme, že společné zastávání hodnot nebude úplně jednoduché. Je vidět, že společné hodnoty úplně nesílíme, ale budeme muset hledat společné postoje. Bude na státech, jak bude V4 fungovat. Nechtěla bych ale dělat razantní rozhodnutí právě teď.“

„Putinova loutka Orbán vede Maďary z Evropy,“ (prý) reagují Češi. Autor tohoto nadpisu asi zapomněl, že Maďarsko je v Evropě po tisíciletí a nikdo s tím nic neudělá. (Měl autor snad na mysli EU? Prosím nezaměňovat. Mezi Evropou a EU je veliký rozdíl!)

To je příklad vyjádření několik českých politiků a nadpis z Lidových novin před a po volbách v Maďarsku. A jak se bude tato skutečnost jevit, až „sedne prach“ rozčilení? Ano právě ono „rozčilení není program“. To bychom my Češi, vlastně kdysi Čechoslováci, měli znát velmi dobře.

Maďarsko: desetimilionový národ, kde v metropoli žije 1,7 mil. obyvatel, národ se svojí velmi složitou historií, širokými pustami, sady broskvoní a meruněk a vahadlovými pumpami na jihu, s určitým nerostným bohatstvím na severu, s historií stýkání a potýkání s Turky až po jejich porážku u Vídně, s povstáním 1848 a následnou snahou o lepší postavení v habsburské monarchii, korunované úspěchem v roce 1867 nastolením dualismu, se snahou Karla I. o separátní mír a jeho snahou stát se uherským králem, až po rozpad Rakouska-Uherska a Trianonskou dohodu.

Překročím to, co se vše dělo do konce 2. světové války. Bylo to podivné a pro vzdáleného pozorovatele neuchopitelné, ale na popis této doby by bylo třeba díla politologa, historika, nikoli pouze glosátora současného dění.

Až sovětské tanky v ulicích Budapešti v roce 1956 včetně mnoha mrtvých i následných poprav „neopatrných“ představitelů probudily i nás, když k nám pronikly ve zprávách Svobodné Evropy. A kardinál Mitzenti? Ten strávil zbytek svého života na americkém velvyslanectví.

Země rozporuplná, která se ale ještě před naším Listopadem začala stavět na vlastní nohy a na podzim 1989 přes její území mnoho Čechoslováků přecházelo do Rakouska za svobodou.

A v neděli 3. dubna 2022 se občané této země rozhodli. Rozhodli se ve volbách tak, jak oni sami uznali za správné podle svých hlav a srdcí. Někteří si možná vzpomněli i na Trianonskou dohodu. Snad jejich zemi nebude EU ostrakizovat stejně, jako diplomaticky ostrakizovala Rakousko, když si jeho občané dovolili zvolit stranu Svobodných Jorga Heidera. Tehdy se za uznání jejich vůle postavil jediný člověk – Václav Klaus. Ne proto, že by byl Heiderovým stoupencem či dokonce kamarádem, ale proto, že to byla svobodná vůle občanů, kteří se rozhodli. A nikdo, rozhodně ne nějaká nadnárodní organizace, neměl právo nad volbou občanů Rakouské republiky ohrnovat nos, natož něco nařizovat či zakazovat. A právě tak je tomu v případě volby Maďarů!

V souvislosti s našimi komentátory či dokonce ústavními činiteli mi připadá nejsprávnější vyjádření Saši Vondry, poslance EP, a možná i paní Evy Decroix, poslankyně PS PČR, kterým je jasné, že Maďarsko sice není veliká země, ale že Maďaři jsou Maďaři. A jejich vůli, stejně jako každého jiného samostatného a svobodného státu, je správné respektovat. Kde by potom byly naše „evropské hodnoty“ umožňující každému občanovi svobodně se vyjádřit!

Ale kromě oněch stále častěji uváděných, ale ve svém obsahu ne úplně jasných evropských hodnot, je tu jedno velmi důležité, daleko důležitější spojení zemí V4, jehož je Maďarsko nepřehlédnutelným členem: Je to zkušenost se socialistickým (možno použít i označení komunistickým) obdobím, které naše země společně prožily. A nikdo nám tuto zkušenost nemůže vzít. Je to zkušenost, která je pro budoucnost Evropy (nezaměňovat s EU), tedy celé Evropy, velmi důležitá. My totiž už víme, co znamená ztráta svobody v podání satelitů Sovětského svazu. A nechceme tuto zkušenost opakovat jako satelit jiného nadnárodního uskupení. A Maďarsko na tuto zkušenost pamatuje velmi důrazně! Měli bychom pamatovat i my a jednat podle toho