V době, kdy píšu tyto řádky, tedy okolo druhé hodiny ranní 22. srpna, stále není jasné, jak situace v Tripolisu doopravdy vypadá. Podle dostupných zpráv však vše nasvědčuje tomu, že se režim Muammara Kaddáfího svítání nedožije. Připouštím, že tato úvaha se nůže ukázat jako předčasná nebo dokonce zcela bezpředmětná. Pro tuto chvíli však věc vyhlíží tak, že povstalci společně s vojsky NATO došli vítězství.

Ano, jedná se skutečně o vítězství. Pádem Tripolisu se totiž definitivně naplňují cíle a záměry rezoluce Rady Bezpečnosti OSN č. 1973 a Kaddáfí se po čtyřech desítkách let u moci ocitá v příslovečném propadlišti dějin. Snad lze nalézt všeobecnou shodu na tom, že potud se jedná o dobré zprávy. Starosti ovšem (asi nejen mně) činí otázka, co se stane s Libyí po Kaddáfího pádu. I v Egyptě se totiž ukazuje, že vůně jasmínu sama o sobě nic moc nespasí, a to ve srovnání s Libyí byla místní revoluce takřka sametová. Všechna prolitá krev vyvolala vášně, které jen tak samy od sebe nezmizí. Dle mého názoru boj o Libyi v žádném případě neskončil, spíše právě začíná.

V následujících týdnech a měsících proběhne kritická fáze utváření charakteru Libye, s trochou štěstí svobodnější a demokratičtější, než byla ta stará. Nedělejme si velké iluze, že by se Libye stala skutečně demokratickým státem západního střihu. Ostatně, nemohu si vzpomenout na žádný z arabských států (a připomínám, že Turci nejsou Arabové), který by demokracií byl. Úkolem Západu, a zejména pak Evropské unie, je dohlédnout na to, aby se z diktatury Kaddáfího nestala diktatura bývalých povstalců či někoho úplně jiného. Bude to dlouhé, bude to drahé a bude to nepříjemné, ale v situaci, kdy se Evropa do celého konfliktu zapojila velice důkladně, už není možné použít taktiku ‚rozsekat, spálit a vzít nohy na ramena‘.

Závěrem bych dodal ještě jedno důležité připomenutí. Nemůžeme si myslet, že se nás poválečná obnova Libye nijak netýká proto, že jsme se války vlastně nijak neúčastnili. Nejde jen o to, že jsme členem NATO, ani o náš bytostný zájem na stabilní a svobodné Libyi. Česká republika má vůči Libyjcům jeden velký historický dluh. Komunistické Československo patřilo k největším Kaddáfího spojencům a dodávky zbraní, výcvik důstojníků i jiná pomoc nesporně přispěly k tomu, že se libyjský režim udržel u moci déle než čtyři desetiletí. Nenamlouvejme si, že ČSSR nemá nic společného s ČR, a najděme způsob, jak aspoň trochu přispět k demokratizaci Libye. Nakonec, ono se nám to dost možná i vyplatí.