Hlavního představitele strany podporující již delší dobu vyhlášení nezávislosti Kosova hraje současná vláda Spojených států. Ta delší dobu touží po tom posílit na Balkáně svůj vliv (v Kosovu si Spojené vybudovaly jednu ze svých největších základen v Evropě – Camp Bondsteel), být tím, kdo dokončí „demokratizaci Balkánu“, a věrně tak pokračovat v tradici, ke které se po několik posledních let váže jejich zahraniční politika – šířit „západní hodnoty“ a „demokracii“ v celém světě.

To pochopitelně naráží na odpor Ruska, které současně na „své“ půdě řeší problémy obdobného charakteru, konkrétně status území Jižní Osetie, kde žijí početné skupiny Rusů a která nedávno vyhlásila referendem svou nezávislost na Gruzii, respektive přání spojit se Severní Osetií. Mezinárodní společenství (konkrétně EU, USA, NATO a OBSE) tato vyhlášení však neuznala a hovoří samozřejmě o tom, že „situace je zcela jiná než v případě Kosova“. Pochopitelně.

Pokud se však podaří na mezinárodní půdě prosadit nezávislost Kosova i přes veto Ruské federace, logicky nic nebrání tomu, aby se otevřela cesta i pro uznání nezávislosti Jižní Osetie nebo Abcházie, a to i přes odpor USA nebo EU.

Patrně nemá cenu se obšírněji věnovat okolnostem kosovské války v roce 1999. Střízlivě uvažující člověk však dnes ví, že „masové srbské zločiny“ na albánském obyvatelstvu Kosova a Metochije, které se uváděly jako důvod ozbrojeného útoku NATO na Jugoslávii, se ukázaly být nadsazené nebo značně překrucované. Pochybnosti pak budí nejenom absence apelu na kosovské zločiny (ke kterým docházelo paralelně), ale především rozsah operace, která na základě činů vládních jednotek zasáhla drtivým způsobem jugoslávské obyvatelstvo, jehož nezanedbatelná část se s Miloševičovou politikou neztotožňovala.

Ironií osudu a pravdou přitom je, že k nejmasovějšímu exodu albánských obyvatel došlo až po zahájení bombardování a následkem toho. „Zamlčovaný exodus“, ke kterému došlo po skončení okupace, kdy bylo vyhnáno přes 350 tisíc nealbánských, ale i albánských (!) obyvatel z řad těch, kteří se v minulosti stavěli proti aktivitám UCK (jedné z nejvražednějších organizací poslední doby, která se za přihlížení mezinárodního společenství s notnou podporou USA přetvořila v regulérní bezpečnostní sbor), již tolik připomínán nebyl a není.

Sarkastický úsměv na tváři tak budí výrok jednoho z předních strůjců útoku na Jugoslávii, amerického generála Jamieho O´Shea: „Chceme multietnické a multikulturní Kosovo!“ Přitom je to právě naopak. Před zásahem NATO a před tím, než začal tlak na osamostatnění Kosova, byla tato oblast jednoznačně multietnická. Nyní má nakročeno k monoetnicitě podporované mezinárodním společenstvím.

Nelze ignorovat fakt, že si Srbové nedávno odhlasovali novou ústavu, která definuje Kosovo jako nedotknutelnou územní součást Srbska. Pokud bude vytvořen takový nátlak nebo uzná-li mezinárodní společenství jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti (které je flagrantním porušením mezinárodní dohody), bude se jednat o nový Mnichov.

Veškeré podstatné a závažné otázky, mezi které patří například i to, že snaha o nezávislost v srdcích kosovských nesrbských obyvatel zkrátka je a že by se mělo všemi prostředky zabránit novému uvržení Balkánu do víru válek, jsou samozřejmě na místě, ale dříve než ony musí být řešeny otázky mezinárodního práva. Již zmíněná rezoluce RB OSN č. 1244 mimo definice statutu Kosova hovoří v tom smyslu, že o další změně statu quo musí být rozhodnuto výhradně na mezinárodní půdě a také až poté, co bude uklidněna bezpečnostní situace v zemi a vyřešeno mnoho institucionálních otázek.

Evropská unie nedávno deklarovala, že nebude přijímat společné rozhodnutí a nechá na jednotlivých členských státech, jak se k vyhlášení kosovské samostatnosti postaví. Názory představitelů jednotlivých členských států, stejně jako analytiků však dávají najevo, že pro bude drtivá většina členských států EU. Stranou a na pochybách zůstává zatím jen Kypr nebo Slovensko.

Česká republika v současné chvíli víceméně tápe a nemá jasno, na jakou se postaví stranu. Vzhledem k praktické neexistenci diskuse o problematické situaci v Kosovu v realitě české mediální a politické scény jistě nelze očekávat, že česká diplomacie provede kroky jiné než konformní přizpůsobení se většině. Opak by však byl, i přes faktickou nulovost šance jakkoli s věcí pohnout, alespoň verbálně sympatický.

Situaci v Kosovu dnes mezinárodní tlak dotlačil do míst, kdy bude vyřešena jednoznačně jako jasné a plné uznání jedné strany za současného fatálního poškození strany druhé. Mezinárodní společenství, místo aby hrálo roli nestranného arbitra a pokusilo se podpořit nalezení kompromisu (kosovští Albánci požadují delší dobu úplnou samostatnost, Srbové požadují Kosovo jako integrální součást Srbska, i když učinili vstřícné kroky vůči Albáncům), selhalo a chce vyřešit jeden z problémů, který jej tíží na úkor Srbska. Škoda že se ani nedá věřit často proklamované snaze o spravedlnost a dokončení „demokratické transformace Balkánu“. Těžko poté, kdy je ke Kosovu přistoupeno stylem nezávislosti jemu, ale už nikomu jinému.