Norman Ohler ve své knize Totální rauš. Drogy ve třetí říši seznamuje čtenáře s tématem v současné době velmi moderním a žádaným. Sám jsem se při své práci dramaturga převzatých historických dokumentů setkal se třemi novými filmy, které se této problematice věnují. Nutno říci, že jde o problematiku dlouho opomíjenou a veřejnosti jaksi zatajovanou. Třetí říši a Adolfa Hitlera si s drogami přece jen běžně nespojujeme...

Na úvod musím potenciální čtenáře této skvělé knihy uklidnit. nemusejí se vyznat v chemii a farmakologii, problematika je podána srozumitelně a jednoduše, nebudete muset zároveň studovat odbornou literaturu. Naopak se od Normana Ohlera dozvíte dost o ve Třetí říši využívaných drogách a lécích. Jde o velmi čtivou knihu, která jde přímo k věci a ze které se dozvíte informace o dvou základních oblastech.

Jednak jde o zdravotní stav Adolfa Hitlera, o tom, co všechno mu jeho dvorní lékař Theodor Morell předepisoval a jak se Hitler vyrovnával s tlakem, pod kterým byl od svého příchodu k moci po sebevraždu 30. dubna roku 1945. Autor knihy studoval pečlivě archivy, takže lze jeho zjištění brát za velmi důvěryhodná a podložená fakty, která si zaznamenával třeba zmíněný lékař Morell, mnohými považován za šarlatána a hazardéra s životy svých pacientů.

Pokud vás rovnou zajímá, zda byl Hitler feťák, tak ano, byl zjevně závislý na lécích a drogách, které do sebe nechal cpát v obrovském množství hlavně po nepovedeném atentátu z léta roku 1944. Hitler skončil jako troska, třesoucí se uzlíček nervů, netrpělivě vyhlížející svého spasitele s injekční stříkačkou v ruce. Byl nemocný (vše ukazuje na Parkinsonovu chorobu) a těžce závislý na všem, co si jen dokážete představit. Bral léky na uklidnění a povzbuzení zároveň, vitamíny a různé další látky, nad kterými by dnešní doktoři jen kroutili hlavami. Jeden příklad za všechny – doktor Morell mu píchal výtažky ze zvířecích jater napadených cizopasníky. Pozorný čtenář se jistě pozastaví nad tím, že se Hitler rád označoval za vegetariána (maso skutečně nejedl) a přitom mu v krvi kolovalo nejrůznější svinstvo živočišného původu. Pokud vás tedy zajímá Hitlerovo zdraví a jeho léčba, přijdete si na své.

Další linie knihy se věnuje využíváni drog pro vojenské účely. Fakt, že Němci během několika týdnů bleskově vyřídili Francii, dostává ve světle informací, které Ohler pečlivě vyhledával v archivech, úplně jiný význam. ano, Němci byli narvaní pervitinem, dokázali několik dní nespat a soustředit se na bojové povinnosti. Sám velký válečník Erwin Rommel měl prý přezdívku „Perníková liška“ a stejně jako jeho mužstvo si drogami vydatně vypomáhal.

Wehrmacht a i Luftwaffe dostávaly pilulky pervitinu po milionech, vedlejší příznaky a následnou kocovinu nikdo neřešil. Drogy byly konce třicátých let 20. století doménou nejen armády, ale i celé německé společnosti. Farmaceutické společnosti chrlily miliony a miliony tablet a pervitin byl doporučován i ženám v domácnosti, aby zvládaly své povinnosti. Pervitin byl levnější než káva a nahlíženo na něj bylo podobně. Měl řešit snad všechny problémy, byl bezpečný a masově využívaný.

Autor naznačuje (možná jsem si to v textu našel jen já) celkem odvážnou hypotézu, vztahující se ke konci války. Němcům prý došly síly i kvůli tomu, že byla jejich těla zdevastována několika lety užívání drog, o jejichž dlouhodobých následcích nikdo nepřemýšlel.

Musím říci, že tak zajímavou literaturu faktu jsem dlouho nečetl. Autor knihy čtenáři dá přesně ty informace, které čeká. Velmi čtivě, atraktivně a bez zbytečných vytáček. Jeho pohled na dvě desetiletí „panování“ Hitlera je neotřelý a odhalující mnohá tajemství, o kterých se opravdu až do posledních let tolik nemluvilo. Já osobně si nepamatuji, že bych viděl nebo četl vzpomínky pamětníka Wehrmachtu, který by se třeba jenom slůvkem zmínil, že mu během triumfálních tažení Evropou pomáhaly drogy. Jak jsem už zmínil, toto dílo vřele doporučuji, a to i těm, kteří běžně literaturu faktu nečtou. Totální rauš vás skoro určitě bude bavit stejně (nebo víc) jako beletrie.

E-knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Host, díky.

Převzato z Historieblog.cz se souhlasem autora.