Život a smrt v Hitlerově koncentračním táboře pro ženy

Nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA avizovalo vydání knihy Sarah Helmové Ravensbrück – Život a smrt v Hitlerově koncentračním táboře pro ženy již ke konci roku 2015. Dvouleté čekání a těšení se vyplatilo, před pár dny jsem dostal k recenzi tuto novinku z historické edice Dobrovského a mohl se pustit do čtení. Anne Applebaumová své konkurentce v oblasti historické literatury faktu vysekla velmi cennou poklonu, když její dílo nazvala “ohromujícím kusem historické práce”. S tímto hodnocením je nutné souhlasit, jde o skvělou knihu, do detailu zkoumající život vězeňkyň v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück.

Autorka na více než šesti stech stranách (a to bez jmenného rejstříků a poznámek) seznamuje čtenáře se střípkem temné historie Evropy, konkrétně s obdobím 1939 – 1945 a místem ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Nacisté tento tábor původně zamýšleli jako místo, kde chtěli eliminovat nepřátele režimu a nepřizpůsobivé živly, tedy například německé komunistky a prostitutky. Skončilo to vězněním více než 130 000 žen, později i odbojářek, válečných zajatkyň a Židovek z jiných koncentračních a vyhlazovacích táborů. Čísla vyjadřující počet obětí se liší, někteří hovoří o třiceti tisících, jiní o devadesáti tisících žen. Konečné číslo není vlastně tak důležité a asi se ho už nepodaří upřesnit. Sarah Helmová ve své knize přináší dlouho zapomenutá svědectví žen, které v Ravensbrücku prožily peklo.

To, že mohly autorce po sedmdesáti letech vyprávět svoje otřesné zážitky, lze označit za kombinaci náhody, štěstí a hlavně jejich nezlomné vůle přežít. Neměly co jíst, sadistické dozorkyně je bily, trápily je vši, mráz, nemoci a musely tvrdě pracovat. Bojovaly se strachem a beznadějí a s pokušením spolupracovat se zlem, tedy donášet nebo se nějak hůře podílet na perzekuci ostatních vězeňkyň.

Kniha je sestavena chronologicky, čtenář se tedy od otevření tohoto koncentračního tábora dostane až k jeho osvobození a následnému souzení velitelů a dozorkyň. Klíčoví lidé z Ravensbrücku, tedy velitelé, dozorkyně a lékaři, jsou velmi podrobně představeni, včetně rodinných poměrů a důvodů, proč dělali to, co dělali. Nechybí česká stopa, protože mnohé z těch, které byly v Ravensbrücku vězněny, pocházely z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Například Milena Jesenská, spisovatelka a přítelkyně židovské pražské smetánky z první polovny 20. století, zemřela v Ravensbrücku v roce 1944. Pozornosti čtenářů neuniknou ani české lékařky a ošetřovatelky z řad vězeňkyň, které hrály v táboře významné a pozitivní role.

Autorka si kromě velitelů a dozorkyň posvítila na prominentní vězeňkyně a neformální vůdkyně jednotlivých národních skupin a také na lidi, kteří se koncem války zasloužili o propuštění některých vězeňkyň z tábora, kde i krátce před osvobozením probíhalo masové vraždění nepohodlných svědků zvěrstev, která ani s odstupem mnoha desetiletí nelze pochopit.

Tato kniha patří mezi ty, které není vůbec příjemné číst, ale číst se prostě musejí. Jde o koncentraci zla a nenávisti, o popis hrůzných zločinů, které mnohdy vykonávali běžní lidé, v kterých se díky okolnostem probudili sadisté. Nacisté si dokázali vytvořit síť spolupracovníků z řad vězeňkyň, které se pak jako “kápa” chovaly snad ještě hůř než samotní esesáci. V knize je obrovské množství zajímavých informací a popisů osudů nejrůzněších lidí. Autorka boří zavedené klišé, kterým se často omlouvali dozorci z koncentračních táborů. Nikdo je k tomu nenutil, hlásili se sami a dobrovolně a za nedostatečnou tvrdost mohli být i vyhozeni, což je potom mnohdy i mrzelo. A rozhodně to nebylo tak, že pokud by nepáchali zlo, skončili by na popravišti. Z toho, jak se z dívek, které pracovaly v okolí Ravensbrücku v zemědělsví a šly do tábora ze lepší prací, staly vraždící bestie, prostě mrazí. Stejně tak jako z popisů lékařských pokusů, při kterých byly Polkám odebírány kusy tkání a kostí a do ran zanášena infekce.

Strhující je popis posledních měsíců války, kdy se nacisté pokoušeli handlovat se zajatkyněmi a postupně je propouštěli, nejdříve ty ze Skandinávie a pak i další. Selekce znamenající rychlou smrt najednou přešla na selekci znamenající život. Mezitím, co se z tábora některým ženám podařilo v koloně Červeného kříže dostat, stále fungovaly plynové komory, které obsluhovali bývají vězni z Osvětimi. Ti byli koncem války zavražděni. Osvobozením tábora útrapy nekončily, ženy se totiž často staly oběťmi vojáků Rudé armády, kteří znásilňovali jako na běžícím páse a ani vyhublé ženy bez vlasů s těly pokrytými boláky je neodradily…

Sarah Helmová opravdu odvedla ohromující kus historické práce, jejímž výsledkem je skvěle napsaná a čtivá kniha, popisující ovšem největší zvěrstva lidské historie, která se nedají pochopit ani po přečtení veškerých knih, jež jim byly věnovány. K úplnému pochopení asi nikdy nedospějeme, ale autorka ve své knize přinesla veškeré možné podklady k tomu, abychom si mohli udělat představu o tom, jak to v Ravensbrücku v letech druhé světové války vypadalo. Jestli existuje peklo, tak to v něm prostě nemůže vypadat hůř než v koncetračních a vyhlazovacích táborech nacistů.

Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Pavel DOBROVSKÝ – BETA