26.5.2024 | Svátek má Filip


KANADA: A co by na to řekl Manitou?

14.2.2022

Na vojně, říkával dobrý voják Josef Švejk, se situace mění s každým okamžikem. Svoji pravdu dokazoval na případu pozdního příchodu Napoleonova u Waterloo.

Takže i toto sdělení může být o nejméně dvou případech porážky u Waterloo.

Zítra to může být úplně jinak, ale jak karta stojí v pátek 11. února 2022, známe dvě možnosti.

Ta první: kanadský federální ministerský předseda Justin Trudeau by prohrál svoji při s Kanaďany o tom, zda jim smí rozkazovat, co mohou nebo nemohou (smí nebo nesmí) dělat se svými těly.

Ta druhá: Kanaďané, dnes zastupováni řidiči dálkových náklaďáků, by prohráli svoji při s ministerským předsedou o tom, že mu nic není do toho, co si dělají se svými těly.

Kolem pětapadesáti tisíc dálkových náklaďáků prohučelo Kanadou, aby zůstalo stát uprostřed hlavního města Ottawy. Řidiči oznámili, že se odtud nehnou, dokud federální vláda nezruší veškerá nařízení ohledně povinných očkování a zdravotních zkoušek.

Starosta Ottawy Jim Watson vzápětí vyhlásil stav nouze, který by umožnil městským strážníkům použít vůči protestantům násilí. Jedinou chybou toho vyhlášení je, že zákon o vyhlašování nouze (Emergency Act) z roku 1988 přesně určuje podmínky, za kterých lze takový stav vyhlásit. To proto, že kanadská Sněmovna došla k závěru, že otec dnešního předsedy federální vlády Pierre Eliott Trudeau v roce 1970 zneužil tehdejšího zákona o válečných opatřeních (War Measures Act) ve svém boji proti separatistům v Quebecu.

Navíc pan ottawský starosta požádal federální vládu, aby zasáhla. Pokud to někomu připomíná zvací dopis některých šéfů KSČ z léta 1968, je to přirovnání poměrně přesné. Jen snad s tím rozdílem, že pan Watson svůj dopis zveřejnil.

Justin Trudeau mezitím oznámil, že svolal výbor pro reakce na mimořádné události (Incident Response Group), a označil řidiče i ty, kteří je podporují, za bohapusté zlotřilce porušující veřejný pořádek. Pak naznačil, aniž by řekl jak, že s nimi zatočí. Proskočily zprávy, že se do Ottawy dostaví útvary Královské kanadské jízdní policie (Royal Canadian Mounted Police, RCMP), které mají udržovat veřejný pořádek (POU, Public Order Units), hoši v černém neprůstřelném odění, se štíty, helmami, obušky a samopaly.

Veteráni se bouří

Současně se ale objevilo několik veteránů RCMP, kteří veřejně řekli, že tento postup je v rozporu s kanadskou ústavou. Víme, že riskujeme svá zaměstnání, ale tenhle rozkaz plnit nebudeme.

Některé kanadské provincie začaly rušit tzv. pandemické mandáty, avšak federální vláda a největší provincie, Ontario, se rozhodly, že ony nepodlehnou hlasu ulice.

Americký podnik GoFundMe, který zprostředkovává sbírky, na žádost kanadské vlády zmrazil 10 miliónů dolarů, které Kanaďani poslali na pomoc řidičům. Obratem došlo ke dvěma věcem: okamžitě se ozvalo několik dalších podobných organizací, že ty sbírky uspořádají ony, a přispěvatelé, kteří dostali své peníze zpět od GoFundMe, je v převážně většině případů převedli na účet podobného zařízení jménem GiveSendGo.

Na to zareagovala ontarijská vláda tím, že požádala o soudní rozhodnutí, které by zmrazilo dary pro řidiče, shromážděné u GiveSendGo. Ve chvíli, kdy soudce přikývl, bylo na účtu už osm miliónů dolarů.

Ontarijská vláda tak učinila podle paragrafu federálního trestního zákona o tzv. omezovacích příkazech (restraint order), neboť řidiči zablokovali také Ambassador Bridge, po němž proudí spousty zboží mezi Amerikou a Kanadou.

Jak dopadne tahle fraška, není známo, neboť GiveSendGo není kanadský podnik, ale americký, a kromě toho, blokování Ambassador Bridge se účastní i američtí řidiči.

Kanadský zákon sice mluví o možnosti zmrazování účtů i mimo území země, jenže nezmiňuje možnost zmrazování účtů cizokrajných podniků. Takže GiveSendGo vzápětí po oznámení rozhodnutí sdělilo, že kanadský soudce nemá co nařizovat americkému podniku. Co se z téhle mezinárodní zápletky vyvine, to netuší snad ani právníci zastupující obě strany a tím méně soudce, který toto usnesení vydal. Zachoval se ovšem dost alibisticky: jeho nařízení má pouze dočasnou platnost. Ano, je známá definice dočasnosti z dob československé normalizace: jeden furt. Ale všichni víme, jak to nakonec dopadlo.

Výbuška

Poslední kapkou pro těch zhruba pětapadesát tisíc dálkových náklaďáků byla prazvláštní pružnost vlády, která nejdříve oznámila, že přes hranice s Amerikou budou smět jezdit pouze řidiči řádně očkovaní proti covidu. Budou se muset prokazovat potvrzeními o datech prvního vpichu, druhého, a kolik jich ještě může přijít v budoucnosti.

Řidiči se ozvali, a spolu s nimi se ozvalo několik obchodních komor. Devětačtyřicátá rovnoběžka, jak se v Severní Americe přezdívá kanadsko-americké hranici, je totiž důležitá co vzájemná spojovací čára, přes kterou prochází značná část zboží, jimiž mezi sebou obě země obchodují.

Kanadská vláda tedy ustoupila oznámením, že na dálkové řidiče se ta vyhláška nevztahuje.

O méně než čtyřiadvacet hodin později však zatančila jinou: žádné výjimky.

A to řidiče popudilo na nejvyšší míru. V tu chvíli se domluvili, že vytvoří průvod, který nazvali Průvod svobody (Freedom Convoy), a že vládě vyjádří svoji nespokojenost veřejně. Dodali, že jim vůbec nejde o očkování jako takové: někteří účastníci konvoje jsou očkováni, jiní nejsou a pořadatelé se nikoho z nich neptají, jak to s ním je. Jde jim jedině o ta nařízení a omezení, která považují nejen za naprosto nesmyslná, ale také za nezákonná a protiústavní.

Tím, že se vyjádřili takhle rovnou a přímočaře, trochu porušili zaběhnutý návyk, podle něhož jsou Kanaďani v první řadě národem zdvořilců, kteří by neradi kohokoliv jakkoliv urazili, natož pak aby nesouhlasili s vládou takhle otevřeným způsobem.

Vždyť i strana, která ve volbách do kanadské sněmovny získala druhé největší množství křesel po straně vítězné, tedy vládní, se úředně jmenuje Loajální opozice Jejího Veličenstva (Her Majesty’s Loyal Opposition).

V tomto případě ale vláda překročila všechny meze, takže obyvatelstvo začalo sbírat peníze na podporu rozčilených řidičů a zakrátko se na účtu podniku GoFundMe shromáždilo na 10 miliónů dolarů.

Řidiči mezitím svolali v Ottawě veřejné shromáždění, na což kanadská vláda odpověděla sdělením, že uspořádá shromáždění těch, kteří s řidiči nesouhlasí.

Šéf městské policie Ottawy Peter Sloly sice původně tvrdil, že nebude potřebovat žádné posily, že jde o zcela mírumilovné lidí, kteří si nepřejí nic jiného než vysvětlit kanadské vládě, že takhle se nemá chovat, jenže o pouhých pár dnů později prohlásil, že s těmi gaunery řidičskými zatočí. Současně policajtům pod hrozbou vyhazovu zakázal, aby protestujícím řidičům jakkoliv pomáhali, a obyvatelům města doporučil, aby řidičům neposkytli ani kapku paliva, ani kousek potravy či střechy nad hlavou.

Když Češi a Slováci v srpnu 1968 hlásali, že okupantům ani kapku vody, ani skývu chleba, bylo to o něčem jiném.

Něco desinformace

Mezitím reportérka kanadské veřejnoprávní televize a rozhlasu, Canadian Broadcasting Corporation (CBC) se ve zcela zřejmě předem domluveném rozhovoru zeptala jednoho z Trudeauových ministrů, zda za neslušnými pokřiky několika výtržníků, kteří s těmi řidiči jinak neměli nic společného, nestojí náhodou peníze ruských tajných služeb. Pan ministr samozřejmě přisvědčil, že to tak opravdu vypadá.

Znalci místních poměrů (včetně několika poslanců, kteří si ale z různých důvodů přáli zůstat bezejmenní) ale tvrdí, že stojí-li za tou malinkou skupinkou provokujících křiklounů nějaké peníze, budou to spíše peníze z pokladny liberální strany, ne-li přímo peníze vládní.

Do sporu se začátkem týdne přidalo několik poslanců za Trudeauovu Liberální stranu, kteří vyjádřili zcela otevřený nesouhlas s činností své vlády, včetně jejího šéfa.

Tohle vše se dělo v naději, že dojde k nějakému střetu, do kterého bude muset zasáhnout nejen policie, ale dokonce i vojsko. Tak by měl v nadějích kanadské vlády celý ten skandál veřejného nesouhlasu skončit: řidiči jsou gangsteři, vždyť jsme proti nim museli povolat dokonce i armádu.

V tátově stopách

V moderních dějinách Kanady by to bylo podruhé, co předseda federální vlády poslal proti těm, kteří s ním nesouhlasili, ozbrojenou moc.

Jak již řečeno, v říjnu 1970 ohlásil tehdejší kanadský předseda vlády Pierre Elliott Trudeau stanné právo (War Measures Act) pro Québec, v němž se separatistická skupina Front de libération du Québec (FLQ) dopustila únosu místopředsedy tehdejší provinční vlády Pierra Laporteho a britského diplomata Jamese Crosse.

Laporte byl nalezen mrtev (patrně zavražděn), Cross se z toho dostal živý, stanné právo skončilo těsně před Silvestrem téhož roku, a Kanada se od té doby nezvykle vášnivě hádala, zda ten zákon o opatřeních válečného stavu není náhodou poněkud nezákonný. Tento spor skončil v roce 1988, kdy vznikl a byl přijat nový zákon o stavu nouze (Emergency Act), který zákon o válečných opatřeních nahradil. Tento nový zákon platí dodnes, a od toho původního se liší ve dvou základních ustanoveních.

Za prvé: vyhlásí-li vláda stav nouze či ohrožení, musí její rozhodnutí schválit sněmovna (míněno jak poslanecká, tak senát).

A za druhé: žádný z dočasných zákonů vyhlášených ve stavu nouze nesmí odporovat kanadské Listině práv a svobod.

To znamená, že pakliže se vláda pokusí dočasně pozastavit či jakkoliv omezit platnost lidských práv Kanaďanů, i kdyby šlo o sebenejhorší nouzi, musela by prokázat nezbytnost takových změn zkouškou zvanou v právnické angličtině “reasonable and justified” (důvodný a opodstatněný) podle prvního odstavce Listiny.

Jen pro zpřesnění, tato listina uznává čtyři druhý nouze: ohrožení veřejného dobra, ohrožení veřejného pořádku, mezinárodní ohrožení, a válečné ohrožení.

Čili: Trudeauova vláda svými nařízeními o maskách, očkováních, uzavírání provozů či protestech proti jejím nařízením Listinu práv a svobod porušuje zcela otevřeně.

Trocha souvislostí

Současný předseda kanadské vlády Justin Trudeau pochází z rodiny, která vyžaduje práva pro sebe, zatímco ostatní se mohou jít klouzat.

Nezbytná připomínka: otec současného Trudeaua, Pierre Elliott téhož příjmení, vstoupil na politickou dráhu během druhé světové války. To objížděl na motorce svoji rodnou provincii Québec. Byl oděn v černý kožený plášť, nad levým loktem měl červenou pásku s bílým kruhem, v němž se skvěl černý hákový kříž. Cestou svým spoluobčanům vysvětloval, proč mají odmítat službu v kanadské armádě v jejím boji proti nacistům. Bojovali by proti svým vlastním (francouzským) bratřím, říkával, maje na myslí fašistickou Francii, s vládou ve Vichy vedenou senilním maršálem Philippem Pétainem.

Po válce Pierre Elliott Trudeau změnil barvy a začal podporovat komunisty. Dokonce byl účasten úplně prvního světového festivalu mládeže a studentstva v roce 1947, který se konal v Praze. Že tyto podniky bývaly honebním revírem sovětských výzvědných služeb, to se už dneska má za definitivně prokázané. Okolnost, že papá Trudeau, ač dědictvím nezávisle bohat, na tom festivalu pobýval na účet jeho pořadatelů, není nevýznamná.

V době, kdy mu začalo docházet, že to s komunismem v Kanadě moc daleko nedotáhne, začal flirtovat se sociálními demokraty. Vykonal také poměrně dlouhou cestu do Mao Ce-tungovy Číny a vrátil se odtud co její nadšený podporovatel.

Nakonec zakotvil u liberální strany, v bouřlivém roce 1968 se dostal do jejího vedení a vzápětí jí pomohl vyhrát volby, takže se stal předsedou vlády.

Známý co playboy, mezi jehož kamarádky patřily i nejrůznější hvězdičky včetně Barbry Streisandové, se starší Trudeau usadil tím, že si vzal osmnáctiletou dceru Jamese Sinclaira, bohatce z Britské Kolumbie. Ta porodila tři syny: Justina, Alexandera (Sachu) a Michela. Zlé jazyky tvrdí, že by otcovství Trudeaua staršího při zkouškách neobstálo, podstatné ale je, že ti tři vyrostli v prostředí, v němž oni směli všechno, a jiné názory než levicové v té domácnosti nezazněly.

Nejmladší, Michel zahynul, když okázale ignoroval varovná znamení, že v jisté části pohoří v Britské Kolumbii padají laviny, a proto je tam zákaz vstupu.

Pro něj to neplatilo, jenže lavině to bylo jedno.

Prostřední, Sacha, se stal dokumentaristou, ovšem tak levicovým, že má plné sály pouze při premiérách pro zvané.

A nejstarší, Justin, to pracovně dotáhl až na postavení středoškolského suplenta dramatického umění, aby ho pak mašinérie liberální strany vytáhla do své špičky. Použil co svého hlavního hesla, že co mladíci měli on i jeho bratři potíže s policií, protože se oddávali marihuaně, a ještě štěstí, že je z toho táta ministerský předseda vždycky vytáhl, takže on, bude-li zvolen, okamžitě uzákoní marihuanu ve všech jejích podobách.

O úpadku kanadského školství svědčí to, že vyhrál.

Jeho politickým vzorem je diktatura, jmenovitě ta čínská, což řekl několikrát zcela veřejně.

Takže jeho kroky v současné krizi jsou naprosto logické.

Jak je to možné?

Justin Trudeau byl od začátku svého vládnutí zamotán do několika skandálů, které by mnoha jiným patrně zlámaly vazy. Od prapodivných kamarádíčků mezi čínskými vládci k neméně podivným výletům za prachy lidí, kteří pak získávali kanadské vládní zakázky, přes několik porušení pravidel politické korektnosti (počínaje poplácáváním a osaháváním nezletilých studentek až k předvádění se s tváří namalovanou do černa, až k nejrůznějším úplatkářským aférám), tohle všechno mu prošlo bez ztráty kytičky.

Je pravda, že severoamerické školství má několik základních nedostatků.

V první řadě, tento světadíl je tak veliký, že většinu obyvatel nezajímá ani dost málo, co se děje v ostatních světadílech.

Kromě toho, a to je snad ještě horší, severoamerické školství ovládli počátkem 60. let minulého století marxisté z tzv. Frankfurter Schule, kteří odešli před Adolfem Hitlerem do USA (a Velké Británie), protože obě tyto země v době jejich příchodu uctívaly zásadu, že názory jsou od toho, aby se lišily. Falešný poplach proti tzv. politice zadržování komunismu (containment), způsobený zcela neinformovanými útoky na tzv. McCarthyho komisi pro vyšetřování neamerické činnosti, dal zástupcům frankfurtské školy možnost, aby se po severoamerickém školství rozšířili jako zhoubná choroba.

Tento vývoj také začal ovlivňovat severoamerické sdělovací prostředky, kam začali přicházet absolventi škol, kde se jim vtloukal do hlav bohapustý marxismus pod názvem kritická teorie.

Kujou pikle zvesela, lžou ve stínu kostela

Kanaďani (i Američani) nikdy před tím nezažili tak prolhané sdělovací prostředky jako ti, kteří svého času uprchli před diktaturami, ať fašistickou nebo komunistickou.

V Kanadě to například došlo tak daleko, že si novinářské odbory ve zmíněné CBC (media guild) požádaly o statut politické strany s přímo naznačeným důvodem - chtějí přispět k vítězství Justina Trudeaua - a statut získaly…

Trudeau se jim všem odměnil z peněz daňových poplatníků velice šlechetně: každá taková publikace, která ho chválí, dostává od vlády provozní příspěvek v průměru půl miliónu dolarů měsíčně. Koho chleba jedí, toho píseň zpívají, a jelikož mnozí Kanaďané dodnes netuší, že se jim do očí v hrdlo lže, volili ty, o nichž jim sdělovací prostředky hlavního proudu nakukaly, že jsou to rytíři na bílých koních.

Teprve teď, kdy se debata pohnula z oblastí více méně akademických nebo alespoň teoretických na ulice, mezi nás, davy nemytých, může Kanada začít doufat.

Pakliže ale už není příliš pozdě.