Když jsem poprvé začal studovat jihoamerickou politiku, udivovalo mě, že socialismus a marxismu nejsou po pádu východního bloku a Sovětského svazu absolutně mrtvé a zahozené ideologie. Naopak, Jižní Amerika se v posledních letech stala centrem a líhní novodobého socialismu. Pro člověka z postkomunistického bloku je tato ideologie na základě naší zkušenosti jen nefunkční utopií, a proto mě zajímalo, proč se na přelomu tohoto století prohnala Latinskou Amerikou levicová vlna.

Při studiích v Argentině jsem nemohl uniknout ideologickému bombardování marxismem či socialismem. Na chodbách univerzit všude leží billboardy a plakáty propagující jeden z proudů této ideologie. Obrazy a odkazy na Ernesta Che Guevaru, Marxe nebo nám méně známého Jorge Lopéze (unesený levicový aktivista) jsou k vidění všude. Peronismus, unikátní, extrémně populistický a převážně levicový politický proud (existují i pravicové frakce), dominuje v Argentině celé politické scéně. Univerzitní prostředí je však mnohem více radikální a tvrdě levicové. S výjimkou jediného studenta byli všichni mladí lidé, se kterými jsem byl v kontaktu, zastánci nějakého, pro nás radikálního, levicového hnutí.

Ve výuce se používají díla Karla Marxe doslova ve všech sociálních vědách od ekologie, přes sociologii, psychologii až k ekonomii. Nehledě na značný akademický přínos, Marxe připomíná tento přehnaný způsob výuky jistou dobu v jisté středoevropské zemi. V Argentině se hodiny politické ekonomie mimo rychlého zopakování základních kapitalistických systémů a modelů věnují kritice kapitalismu a novodobým proudům marxismu nebo italskému autonomismu. Hlavními autory kromě Marxe jsou italští revolucionáři a světoví radikálové jako Toni Negri či Paolo Virno. Po pěti letech studia v USA je to doslova jiný svět a kdokoliv ze Západu minimálně znervózní, když má číst tyto autory.

Člověkk těmto textům přichází s přirozeným odstupem a skepsí, ale pak si uvědomí, že i tyto texty mají nějakou hodnotu. Na Západě a hlavně ve Spojených státech se jakákoliv rozsáhlejší kritika současného systému nevyučuje a celý tento akademický proud je ignorován, jakoby se chránil status quo. Jak máme potom správně rozumět hodnotám a principům kapitalismu bez pochopení jeho kritiky? A právě kritika kapitalismu poukazovala na nebezpečí neomezeného fiktivního růstu kapitálového trhu, který započal v 70. a 80. letech a který také způsobil nedávnou krizi v USA a v Evropě. Otevřenost jiným ideologiím a hodnotám neznamená oddálení se od našich hodnot a principů, ale inovaci a netradiční myšlení. Ovšem vše má své meze a Argentina společně s Venezuelou, Ekvádorem a Bolívii představují současnou kolébku socialismu, kde být marxistou a populistou je cool.

Otevřenost a nadšení vůči všemu západnímu, které panovalo (a panuje) v postkomunistických zemích je doslova identické ve většině Jižní Ameriky, ale na odehrává se na opačném ideologickém konci. Po letech krvavých kapitalistických diktatur v režii Washingtonu se v momentě, kdy do zemí Jižní Ameriky přišla demokracie, volně rozšířila podobná nálada a otevřenost vůči všemu, co bylo zakázáno: marxismus, socialismus a celá levicová ideologie. Když k tomu přičteme chudobu, mnohačetná selhání kapitalismu a drastické ekonomické rozdíly ve společnosti, nemůžeme se divit, že marxismus je hlavním akademickým proudem. Bohužel, absence praktické zkušenosti se socialismem zanechává velmi idealistické a naivní představy o tom, jak socialismus ve skutečnosti funguje.

Převzato z Bohacek.blog.ihned.cz se souhlasem autora