JAPONSKO: Mottainai
Zbýval týden do našeho odjezdu. Naplánovali jsme si poslední návštěvu důvěrně známých míst; chtěli jsme se podívat na duny Nakatadžimy, naposledy brouzdat jemným černošedým pískem a dívat se na malé čtverečky papírových draků třepotajících se vysoko na obloze. Chtěli jsme naposledy vystoupit na vrcholek našeho maličkého hradu, jenž, ač kdysi sídlem Iejasu Tokugawy, nemůže se v žádném případě rovnat jiným impozantním hradům Japonska. Zvykli jsme si na něj, na malý hrádeček, věrnou kopii originálu i s jeho linoleovými podlahami a zářivkami na stropech, a měli ho rádi. Plánovali jsme poslední večeře v restauracích, které staly našimi oblíbenými, i v těch, na které jsme si nikdy nenašli čas. Naposledy jsme chtěli zajít na kaitenzuši a mlsně vybírat z kolemjedoucích různobarevných talířků ty s nejlákavějšími kousky.
Místo toho přišla nečekaná zpráva, že nebudeme mít žádného nástupce a byt musí být naprosto prázdný a všechny drobné závady do nejmenších opraveny. Bylo jasné, co provedeme s drahocennými dny posledních nenkyu a pochopili jsme, že z toho, co jsme zaplatili našemu předchůdci, nedostaneme ani zlomek. V bytě jsme nesměli nechat ani lžičku, natož nějaký nábytek. Všechno mělo zmizet během pár dní.
Teprve relativně nedávno se pustili Japonci do systematického třídění. Donutilo je k tomu neúnosně velké množství odpadu, které blahobytná společnost začala produkovat. Každá radnice je jinak přísná a závisí pouze na ní, jak moc nad vámi bude mávat bičem. Nicméně se dá říci, že odpad je dělen do tří základních skupin. Dvakrát týdně můžete vyhodit spalitelný odpad, čili veškeré kuchyňské zbytky, noviny nebo oblečení. Posekáte trávu, šup s ní do igelitového pytle, pěkně zavázat a přidat na určené místo v určený den pod zelenou síť. Klacíky a větvičky můžete přidat také, ale pouze zkrácené na šedesát centimetrů a úhledně svázané do otýpky. Druhou skupinou je nespalitelný odpad, což jsou veškeré plastikové věci, misky od instantních polévek a krabic bento – a že jich je! Vyváží se jednou týdně. V každém sudém týdnu je den určený pro odpad k recyklaci – PET lahve, sklo a plechovky. Lahve musíte vymýt, odšroubovat víčka, odstranit etikety a sešlapat doplacata. Pokud rádi pivo v plechovce, musíte si vyhradit dost značný prostor ve vaší komoře, neboť ty se vyvážejí pouze jednou za dva měsíce.
Každý lichý týden také můžete vyhodit drobné haraburdí. Pokud se chcete zbavit něčeho objemnějšího, musíte zavolat do recyklačního centra, objednat se s zhruba třítýdenním předstihem a oni vám přidělí číslo, které i s vaším jménem umístíte na onu věc a zanecháte ji na předem určeném místě. Víc než tři kousky ovšem neudáte. Jsou však předměty, za jejichž zbavení se musíte zaplatit - ledničky, televize, pračky a klimatizace. A auta.
Bylo zřejmé, že jsme se dostali do pořádné šlamastyky. Nebylo možné všechno naložit a odvézt do nějakého sběrného dvora. Navíc ten šibeniční termín. Co teď? Rozhodli jsme se prodat ty nejcennější věci do bazaru. Jé, my byli naivní! A odkupní cena více než pirátská. Dva tisíce jenů za tohle, tisíc za tamto, za tohle dostanete hubičku a tohle si vezmeme jen proto, že jste to vy, ale nedáme vám nic. Za všechen nábytek, elektroniku, horská kola, za Luníčkův miminčí majeteček, za všechny ty pěkné a užitečné věci, na které jsme si zvykli a měli je rádi, jsme neutržili dost ani na lepší večeři. Za něco si bazar dokonce nechal zaplatit. Bláhově jsem uspořádala i vlastní bazar, doufajíc, že si sousedé něco koupí nebo alespoň odnesou. Pak přišli - pravda, trochu probrali krabici s naší kolekcí exotického koření a vyzobali pár kuchyňských drobnůstek - vypili čaj, poklábosili a zase odešli. Večer po onom fiasku jsem přemýšlela nad tím, jak moc se sousedé stydí vzít veřejně od gaidžinů použitou věc. Hrálo to také nějakou roli? Kdo ví. Ale bylo opravdu velkým zklamáním zjištění, že Japonci nechtějí věci ani zadarmo. Vlastně se tomu ani nedivím, Japonci jsou zahlceni svým vlastním haraburdím.
Každý jistě zná obraz typicky střídmého japonského interiéru s tokonomou. Ve skutečnosti se návštěvy upřímně obdivovaly našemu příjemnému vzdušnému bytu a my naopak žasli nad tím, jak mohou lidé žít v bytě, kde se balíky novin, knih a šatstva vrší do vratkých komínků, a oni kličkují úzkým koridorem, a kde od stropu visí kola, kajaky, obrovský papírový drak s rodinným znakem i všudypřítomné plastikové věšáky s prádlem. Japonci neumí příliš hospodařit s prostorem, navíc neustále kupují nové a nové věci a je jim líto zbavit se těch starých. Koncept mottainai je stále zakořeněný v japonských myslích a představa prázdné místnosti s jedinou dekorací – titěrnou keramickou vázou a perfektně naaranžovanou větévkou - se tak stává spíše zbožným přáním.
Nicméně pohodlný život ve vyspělé konzumní společnosti je pravým opakem ideálů mottainai. Japonci nejsou ani nijak zvlášť zruční co se týče domácích prací. Nějaké kutilství, pche! Uvolnil se vám u rádia drátek? Kdo by se s tím opravoval! V Japonsku jsou použité věci prakticky bezcenné. Nenarazíte na univerzální opraváře „od pračky po video opravím vše“, tak jako je to běžné v Čechách. Nedávno se mi na fotoaparátu zasekl uzávěr objektivu. Přes veškeré úsilí se mi nepodařilo najít nikoho, kdy by jej byl ochoten opravit. To se nevyplatí, kupte si nový!, říkali mi. Mottainai.
Co se neudalo v bazaru ani po sousedech, jsme začali házet do odpadních pytlů. Hrníčky, talíře, nože, vidličky, deky, polštáře, lampy, koberce, závěsy, poličky, žehličky… Naposledy jsem je brala do rukou, loučila se s nimi a myslela na to, jak dobře sloužily a sloužily by i dál… ale šup s nimi rychle do pytle; už se mi zase derou slzy do očí! Bylo moc těžké vysvětlovat malému človíčkovi, že si už opravdu nemůže s touhle hračkou hrát, protože hračka půjde udělat hají k ostatním věcem tam do toho pytle. Auto jsme za poplatek museli nechat slisovat. Bylo ve výborném stavu a jezdilo pěkně. Už nejezdí; je z něj pěkná kovová krychlička.
Z našich plánů nezbylo nic. Do postelí jsme padali pozdě v noci vysíleni únavou, ale spánek nepřicházel. Plakala jsem tiše do tmy: Mottainai! Mottainai!