21.4.2024 | Svátek má Alexandra


JAK TO BYLO: Východní partnerství a co přišlo potom

4.3.2024

Interpretace konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou má nejen u nás dva hlavní póly. Dominantní jako příčinu uvádí výhradně ruskou rozpínavost. Druhý pól má za to, že válka být nutně nemusela, nebýt pozvánky Ukrajiny do NATO, lákání před brány EU a s tím vším souvisejícího státního převratu známého jako „Euromajdan“ v zimě roku 2013. Potvrdila to i ještě čerstvá debata Echa 24, které se zúčastnil „zdroj“ Štefan Füle, někdejší evropský komisař pro rozšíření EU. Málokdo si dnes vzpomene, že průběh jednání o tzv. Asociační dohodě EU s Ukrajinou měl v rukou nenápadný Čech. Zorný úhel, který chyběl.

Majdan nebyl puč
Někdejší vlivný diplomat měl přímo na starosti to, čemu se přibl. v letech 2010-13 v Bruselu říkalo tzv. „východní partnerství“. Měl za úkol dohled nad tím, že Ukrajina (a s ní třeba taky Moldavsko a Gruzie) splní kritéria pro to, aby s ní EU mohla podepsat zmíněnou dohodu o přidružení k EU. Jak dnes dobře víme, právě tento dokument na podzim roku 2013 způsobil zásadní rozkol v ukrajinské společnosti. Poté, co tehdejší prezident Ukrajiny Janukovyč nakonec podpis dohody odmítl, došlo ke krvavému státnímu převratu v Kyjevě, separatistickým povstáním na východě země, a vše nakonec vyvrcholilo ruskou anexí Krymu.

Füle ví nebo by měl vědět snad nejlépe, jaký byl či nebyl tehdejší vliv Bruselu na to, čeho jsme dnes, po 8 letech „malé“ války na Donbase a 2 letech od ruské invaze na Ukrajinu v této zemi svědky. Na to, v jakém byl vyjednavačském ohni, se s námi podělil vlastně jen o střípky vzpomínek, jakoby se snad ani moc nestalo. Válka Ukrajiny s Ruskem byla podle něj nevyhnutelná, protože Moskva si prozápadní směřování Ukrajiny prostě nepřála. Ostatně jako absolvent Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě o tom něco musí vědět. Už v roce 2013 to věděl? Dál prozradil, že Majdan nebyl žádný puč a Američané, ač se nám to nemusí úplně pozdávat, hráli v celé záležitosti jen malou roli.

Sami to chtěli
Svědectví lidí, jako je pan Füle, je možným přínosem pro ty z nás, kdo se ještě stále snaží upřesnit, co přesně se na Ukrajině dělo, než vypukl Majdan a v jeho průběhu. Přesněji pro ty, kdo měli a dodnes mají obecně za to, že Ukrajina nepatří ani do NATO, ani do EU, nespadá do naší klíčové zájmové zóny a že tyto ani alternativní možnosti nikdy neměly být vážně politicky rozpracovávány. Ne kvůli strachu z Ruska, řekněme že z kulturních důvodů a jakési uměřenosti toho, co jako společnost s totalitní zkušeností děláme. Pro tuto obec zformuloval Füle jednoznačné ujištění: „asociační dohodu chtěli naši východní partneři“. A když mu Janukovyč sdělil, že nepodepíše, Füle s tím „neměl problém“.

My Češi jsme pro vstup do EU hlasovali kladně skoro z 80 %. Cíl vstupu do EU bylo to hlavní v české zahraniční politice v 90. letech. Dávalo by smysl, že zejména Ukrajinci ze západu Ukrajiny po Kyjev mohli k EU civilizačně vzhlížet v něčem podobně, ač za Füleho časů zdaleka nešlo o jednání o členství Ukrajiny v EU. Věřit můžeme Fülemu i to, že Ukrajinci znali podmínky přidružení odporující celní unii s Ruskem nebo s jinými bloky od začátku. Ale říct dnes takto Ukrajincům víceméně do očí něco v tom smyslu, že to oni naléhali, prosili a EU jen neřekla ne, je poměrně silné kafe.

Hypermarket
Pokud správně chápeme slova někdejšího komisaře, pak tzv. východní partnerství bylo něco jako obecná myšlenka. Vůbec v něm nešlo o nějaký konkrétní stát. V Bruselu bylo někomu líto Moldavanů a Gruzínců, tak se jim taky něco nabídlo. Ale samozřejmě, až když si sami řekli. No a protože šlo vlastně o takové milodary, zdvořilost, nikdo se ani moc nemusel zabývat historií zemí, se kterými se dlouhá léta jednalo. Nehrálo to zřejmě roli, byla to jejich věc, na jejich odpovědnost, Brusel jen požadoval, aby tito čekatelé plnili určité jeho podmínky. Jestli to právě tak pan Füle myslí a v EU se jednání s Ukrajinou bralo takto, šlo celkem o velký cynismus.

EU nebyla za oněch časů obchodní cestující, ale určitě z dálky hodně viditelný politický hypermarket. Chceš se družit, Moldávie roku 2009? Příštích 5 let nám každý rok budeš chodit na kobereček, jak je to u vás s lidskými právy, ústavou, justicí, vězeňstvím, médii. Tady je půl miliardy Euro ročně na „transformaci“ v Západ. Tak to chodilo. To všechno ne kvůli členství v unii, ale aspoň kvůli statusu přidružené země. Text asociační dohody s Ukrajinou měl okolo 3 tisíc stran harmonizačních podmínek EU. Ta že tedy po nikom nic nechtěla? A to necháváme stranou všechny snadno doložitelné nadnárodní interní ideologické ambice EU v oblasti lidských práv, které představovaly základ toho, čemu se v EU kolem roku 2010 říkalo „evropeizace“. Dodejme, že tou dobou již EU měla vlastní právní subjektivitu.

Mezi současnými i bývalými elitami EU se jistě najde i pár rozumných lidí, kteří rizika zaplétání se s Ukrajinou dobře chápali, bylo jim jasné, že i přes možnou formální a technokratickou pózu jde o trvalou odpovědnost. I to, že celá věc má zásadní geopolitické aspekty. To nám a hlavně Ukrajině ale není moc platné: i kdyby EU nějakou smlouvou napomohla způsobit někomu další Armagedon, nebude za to nikdy nikdo přímo odpovědný. Jako ten náš emeritní pan komisař se sovětským VUMLem, co si dnes v důchodu užívá bruselskou penzi a zlobí se na Rusko. Zvolený politik konkrétní země by takovou odpovědnost nikdy na sebe nevzal.