Než vyjádřím svůj názor na izraelskou operaci Lité olovo, rád bych jasně uvedl, že mne netěší válka, a zvláště ne tato válka. Znám se osobně s lidmi v Gaze, s křesťany i muslimy, kteří se vystrašeně choulí v úkrytech, a mluvil jsem s těmi, kdo odpalují rakety na Izrael. Už po léta jsem svědkem strachu, ve kterém Izraelci žijí. Ve Sderotu je malá komunita mesiášských Židů, k nimž máme velmi blízko. A teď prožíváme strach o mesiášské bratry a sestry v uniformě, kteří riskují své životy v pásmu Gazy. Neuvěřitelné utrpení, spojené s tímto konfliktem, je pro mne osobně na obou stranách spojeno se jmény a tvářemi blízkých lidí.

Proto jsem si také dobře vědom nerovnováhy, která v této válce je, ale o níž se zřídka mluví veřejně. Jedna strana vystavuje své utrpení na odiv celému světu, zatímco druhá se snaží ochránit důstojnost válečných obětí. Ale bez ohledu na to — míra lidského utrpení nebyla nikdy dobrým rádcem při posuzování situace. Lékař, který začne příliš emocionálně prožívat situaci svých pacientů, ztratí schopnost jim pomoci. Navíc je konflikt na Blízkém východě klasickým příkladem toho, jak zaměření na osud jednotlivců může převrátit pohled na posloupnost příčin a následků. Chce-li se tím člověk vážně zabývat, musí pochopit historické a ideologické souvislosti.

Viděno střízlivě, základní prioritou izraelské vlády i armády je bezpečí izraelských občanů, nikoli palestinských. Osm let museli Izraelci žijící v blízkosti pásma Gazy sledovat, jak jejich vláda zkouší všemi možnými způsoby zastavit teror. Současně se titíž lidé museli až do dneška dívat na to, jak jejich vláda dodává potraviny právě těm, kteří na ně odpalují rakety. Jedná-li dnes izraelská armáda s hrubou silou, je to proto, že nemá jinou možnost. Mnohem naléhavější je otázka, kterou bychom měli položit izraelské vládě: proč zanedbávala své občany v severním Negevu tak dlouho? A co hůř, zanedbávala je v situaci, kdy je jejich protivníkem někdo, kdo zdaleka není partnerem ochotným jednat a dělat kompromisy — je to Hamas, který kategoricky popírá právo židovského státu na existenci. Útok na Gazu byl dluh, který stát Izrael vůči svým občanům splácí s velikým zpožděním.

Dietrich Bonhoeffer údajně jednou řekl: „Jen ti, kdo volají na obranu Židů, mají právo zpívat gregoriánský chorál.“ Dnes tato věta platí více než kdykoli dříve. Ti, kdo se dnes odvažují kritizovat Izrael, zatímco během uplynulých osmi let svědomitě mlčeli k tomu, co snášeli Izraelci žijící kolem pásma Gazy, se ukazují jen jako uhlazení pokrytci. Ti, kteří se zajímají o dobro Palesticů, by neměli Izraeli ukazovat, jak chytře umí kritizovat, ale měli by palestinským vůdcům a arabským politikům připomínat jejich odpovědnost za mír.

Izrael nenechá své právo na existenci zpochybňovat. Ti, kteří naivně předpokládají, že Židé jsou povinni nechat se terorizovat, nesou část odpovědnosti za následky toho, že se Izrael brání.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP

přeložil Martin Slunečko

www.israelnetz.com