Fikce

Je krátce po skončení druhé světové války a vítězné mocnosti rozhodnou, že Sudety i s jejich německými obyvateli zůstanou součástí nově formovaného, jednotného Německa. Česko-slovenské vládě nezbude než se s daným stavem věcí smířit a věnovat se poválečnému budování státu v hranicích druhé republiky. Po dvaceti letech napětí na česko-sudetských hranicích, vyvolané režimem v Berlíně, s nímž je nové Česko-slovensko (Č-SR) stále formálně ve válečném stavu, a který touží obnovit stav z 15. 3. 1939, vyvrcholí válkou, během níž česko-slovenské vojsko Sudety obsadí, nicméně nepřičlení je k ostatnímu území republiky. S poukazem na to, že chce vyčkat výsledků budoucí mírové smlouvy, která stanoví definitivní hranice.

Po několika letech Německo prohlásí, že se sudetského území vzdává a vrací se k hraniční linii, která platila před Mnichovem 1938. Souběžně v Německu a několika evropských zemích působí „Organizace pro osvobození Čech a Moravy (OOČM)“ usilující o likvidaci Č-SR a o vybudování dalšího německého státu na teritoriu bývalého protektorátu (1939-1945). OOČM, organizace zprvu teroristická, se posléze terorismu vzdá, přizná Č-SR právo na existenci v hranicích druhé republiky; pražská vláda ji na oplátku uzná jako jediného zástupce sudetských Němců (v Sudetech). Obě strany se dohodnou na sudetské autonomii ve velkých městech ležících na sudetském teritoriu. Souběžně pokračují zdlouhavá jednání-nejednání o vytvoření nezávislého státu sudetských Němců.

Po obsazení Sudet čs.armádou vznikne česká občanská iniciativa, jejíž aktivisté, s poukazem na to, že „sudetské“ pohraničí bylo od nepaměti součástí Čech a Moravy, se začnou do Sudet stěhovat a zakládat tam české vesnice. Za hlasitého odporu československé i zahraniční levice: podle ní jde o okupaci Sudet. České vesnice v Sudetech jsou ilegální, dočteme se ve svobodném domácím tisku.

Pražská vláda iniciativě „osadníků“ nemůže bránit, neboť tito Češi nedělají nic jiného než to, že se stěhují a zvelebují dávné české historické území. Ostatně po Mnichovu Němcům odkudkoli také nikdo nebránil, aby se v sudetském prostoru usazovali. Proč by se tam nyní nemohli usazovat Češi? Kvůli tomu, že to bude komplikovat situaci při vytváření státu pro sudetské Němce?

Otázka pod čarou: Není takto pojímaný stát poněkud nadbytečný? Nebylo by ze všech možných úhlů pohledu správnější, kdyby se Sudety vrátily pod československou svrchovanost s tím, že a) sudetští Němci obdrží plnou autonomii; b) budou-li chtít, nebude jim nikdo bránit v přesídlení do Německa?

Vraťme se ale k podstatě věci. Abychom pochopili princip nového izraelského zákona o bojkotu, přijatého jeruzalémským parlamentem, musíme v rámci našeho hypotetického příkladu dodat následující.

V době, kdy existuje na sudetském území sudetská samospráva, rozhodnou se sudetské úřady, že v blízkosti Liberce, správního střediska autonomie, vybudují nové město – Neustadt. Do výběrového řízení na dodávku stavebního materiálu se mohou přihlásit i firmy z Česko-slovenska. Ovšem pod podmínkou, že se zavážou k bojkotu českých firem působících v Sudetech. Jinak řečeno: chcete-li se, milí Češi, zúčastnit výstavby sudetského Neustadtu, můžete, ale nesmíte odebrat žádné zboží, které bylo vyrobeno Čechy v Sudetech. (Protože celé Sudety budou jednou celé německé a Češi tam nemají jako jejich obyvatelé co pohledávat. A až přijde čas, budou německé také celé Čechy a Morava.)

Kdyby následně česko-slovenský parlament proti takovémuto bojkotu vydal zákon, nebylo by se čemu divit. A přesně to se stalo tento týden v Izraeli.

Ohlédnutí

Němci tomu území říkají Sudety, u nás, kde byl tento název po válce snad i zakázán, nazýváme ten kus země českým pohraničím. Obdobně v Izraeli. Pro někoho Západní břeh, pro jiného Judea a Samaří.

Kde se názvy Judea a Samaří vzaly? V historii, dávno ve starověku. Odkazují k dějinnému úseku tohoto kousku země na Blízkém východě, kterému dominovaly nezávislé izraelské státní útvary. Ne pouze jeden, ale jak šel čas, několik. Vytkněme ty nejvýznamnější: jednotné království, jižní monarchie Judea, severní monarchie Izrael, hasmonejská monarchie. A ve staletích předchozích, v období před ustavením první izraelské monarchie, vždy platilo: Judea a Samaří, nedílná součást Země izraelské, dnešní Západní břeh, vždy byl a je přirozeným domovem příslušníků izraelského národa, dnes zvaných Židé.

Toto je důležité říci, protože právě k tomuto území, obecně zvanému Palestina, se vztahuje první relevantní dokument moderní doby, který uznává právo Židů na národní domovinu – Balfourova deklarace z roku 1917, jež byla později základem mezinárodních ujednání uznávajících toto právo (poválečná konference v San Remu o politické uspořádání v regionu, ustavení britského mandátu v Palestině …).

Za zmínku stojí, že v době, kdy Balfourova deklarace spatřila světlo světa, bylo za mandátní Palestinu považováno nejen území na západ od řeky Jordánu, ale tako teritorium „za Jordánem“, tedy dále na východ (dnešní Jordánsko). Tam všude se směli Židé, v duchu textu Balfourovy deklarace, usazovat. Za pár let bylo toto území židovské národní domoviny omezeno pouze na tzv. zbytkovou Palestinu, tj. bez Zajordánska.

Později přišlo další (naštěstí přechodné) teritoriální omezení. Po skončení první arabsko-izraelské války (1949) se stal Západní břeh (Judea a Samaří) součástí nového státu, společné monarchie palestinských Arabů z Předjordánska a obyvatel Zajordánska – Jordánského království. (Je zajímavé, že levice tehdy hystericky nekritizovala „okupaci“ Západního břehu Zajordánskem.) Pro Židy to znamenalo jediné: zákaz vstupu do této části jejich historické pravlassti.

Pro Izrael vítězná třetí-arabsko izraelské válka (1967) znamenala, že území Judeje a Samaří (Západní břeh) se stalo opět přístupným pro Židy, kteří se rozhodli zde usadit. (Připomeňme: právo Židů usazovat se v celé Palestině, dané mezinárodními smlouvami, nikdo nikdy právně nezrušil.) Budovali a budují osady (moderní vesnice s rozvinutou infrastrukturou), zřizují nejen zemědělské, ale i průmyslové firmy, zemi zvelebují, kultivují, modernizují a vedou k prosperitě a rozkvětu. Navzdory mnohým překážkám, k nimž na prvním místě patří bojkot jimi vyprodukovaného a vyváženého zboží. Nejen ze strany některých evropských, politickokorektních krátkozrakých pošetilců, ale dokonce i z vlastních řad – myšlen je bojkot, k němuž vyzývají nebo se ho účastní sami Izraelci.

Stupidní fraška

Jeden příklad za všechny. Izraelský Haarec ve čtvrtek (14. 7. 2011) napsal, že členové strany Merec (jedna z menších levicových partají sociálně demokratického typu) chodí po supermarketech a zboží pocházející z Judeje a Samaří svévolně označují zelenými samolepkami s bílým, hebrejským nápisem „Vyrobeno v osadách“. Jak takový cejch vypadá, je zřejmé z přiloženého obrázku převzatého z webu deníku Haaretz. (Na druhou stranu to může být i dobrá reklama pro židovské produkty ze Západní břehu, což aktivistům Merecu zřejmě nedošlo.)

Obrázek znázorňující zelenobílou samolepku upozorňujíccí, že toto zboží bylo "vyrobeno v osadách" Pro některé levičáky dost velký zločin na to, aby tyto produklty nebyly zákazníky v Izraeli kupovány. Nerozhoduje kvalita ani cena, ale "politický původ".

*

Něco takového a aktivity mnohem odsouzeníhodnější nebylo možné nechat bez odezvy.

Reakce na hanebnost

V pondělí 11. července 2011 bylo v izraelském Knessetu mimořádně živo. Jak už bývá ve všech parlamentech svobodného světa, hlasuje-li se o zákonu, který je podle jedněch „na hraně“. Podle jiných tne do živého.

Debatovalo se šest hodin, nová norma prošla v poměru hlasů 47:38. A vzápětí vzbudila vášnivou diskusi také mimo zasedací sál Knessetu. Stejně tak i daleko za hranicemi Izraele.

O co jde? O tzv. zákon proti bojkotu. Co je jeho podstatou a smyslem? Některá čeká média uvedla, že norma zakazuje bojkot židovského státu. To je mírně řečeno nepřesné. Zakázat bojkot dost dobře nejde. Je ale možné nějakým způsobem na bojkot reagovat. Například tím, že bojkotem postižení se budou dožadovat kompenzací – a zákon jim v tom bude nápomocen.

Dále je třeba říci, že zákon o bojkotu (“Boycott Bill“) je na prvním místě vnitroizraelskou záležitostí. Příslovečnou poslední kapkou se stalo chování některých izraelských společností, které ve snaze získat zakázky v rámci výstavby nového města Ravábí u Ramalláhu souhlasily s bojkotem židovských firem působících na Západním břehu. Což znamená, že nebudou používat nic, co pochází z výroben v osadách (i kdyby to bylo ekonomicky výhodnější). Politické zájmy Arabů tak dominují nad obecně platnými pravidly tržní ekonomiky - a je politováníhodné, že na tuto hanebnost byly některé izraelské firmy ochotné přistoupit. V zájmu byznysu popřely jeho nejzákladnější principy.

Není bez zajímavosti, že takovémuto skandálnímu počínání levice v Izraeli i jinde tleská; tak si totiž představuje svobodný obchod.

Je ale správné postihovat zpolitizovaný byznys zákonem?

Levice a některé strany středu tvrdí, že nikoli. V lednu 2011 vzniklá koaliční formace Haacmaut se nechala slyšet, že zákon je nepřiměřený. Centristická opozičníKadima má za to, že zákon „je znamením hanby na čele Netanjahuovy vlády“. Arabská parlamentní strana Balad vyzvala k jeho masovému porušování (od Arabů nic překvapivého) s tím, že jde o normu „jasně protiústavní“ (předseda strany Džamal Zahalka zřejmě myslel základní zákony, neboť Izrael žádnou ústavu nemá).

A názory z opačného tábora?

Nejjasněji se vyjádřil jeden předkladatelů normy Zeev Elkin z vládního Likudu. Připomněl, že Izrael čelí bojkotu ze strany arabských zemí dlouhá léta. Ale domácí bojkot? Podle jeho názoru stupidní fraška. Jenomže: Pokud se izraelský stát neochrání sám, dodává Elkin, nemá žádné právo žádat své spojence, aby jej od takových bojkotů chránili oni.

Stanovisko opoziční Národní strany: Zákon je demokratickým vítězstvím nad nepřáteli Izraele doma a v zahraničí. Rovněž nad Araby a jejich spojenci na krajní protiizraelské levici, kteří veškeré snažení soustředí na prosazení názorů antisionistické menšiny proti sionistické většině.

A konečně, Danny Dajan, předsedy Rady obcí Judeje a Samaří prohlásil: Těm, kdo se raději odcizují Izraelcům, aby vydělali peníze od Arabů, nesmí dávat možnost vydělávat izraelská vláda.

Co tím myslí?

Prapodstatou zákona není zavírat do vězení izraelské jednotlivce (fyzické osoby), ani likvidovat izraelské firmy (právnické osoby), které bojkotují jiné firmy, v tomto případě ty, jež působí v Judeji a Samaří. Jde o něco jiného: kromě již uvedeného práva na kompenzace za ztráty způsobené (de facto politickým) bojkotem vytváří zákon právní možnost zabránit v účasti ve státem organizovaných veřejných zakázkách každému, kdo je sám v Izraeli zapojen do bojkotu podnikání.

V izraelském prostředí platí, a kdo chce, chápe to: týt z bojkotu partnerů, jít tím na ruku jejich nepřátelům a pak se ucházet o státní zakázky je přinejmenším nemorální. Je dobře, že existuje zákon, který dokáže této nemorálnosti účinně čelit.

Protože osadníky v Judeji a Samaří se za jejich úsilí sluší podporovat. Nikoli bojkotovat.

Stejskal.estranky.cz