Nová doba s sebou nepřináší jen nové výzvy, ale i nové dějinné posuny. Aniž bychom si toho příliš všímali, k jednomu takovému došlo v uplynulých několika letech na Blízkém východě. Stát Izrael se tak najednou mohl – pro mnohé nečekaně – stát prostředníkem mezi Putinovým Ruskem a Ukrajinou, potažmo celým západním světem.

Když před týdnem přiletěl do Moskvy izraelský premiér Naftali Bennett, svět to bral jako událost. Byl to první zahraniční státník, který po ruské invazi na Ukrajinu dorazil do ruské metropole a osobně jednal s Putinem. Navíc možná první izraelský lídr, který tak okatě pracoval o šábesu. Což je asi tím, že v koalici nemá náboženské strany, ale ukazuje to, jak vážně Izrael tu situaci a svou roli v ní bere. Ale hlavně – jde o prvního představitele politického Západu, který je v tom konfliktu schopen vystupovat neutrálně. Izrael je jediný západní stát, který má dobré vztahy s Ukrajinou i Ruskem.

Lídrem v Kyjevě je sekulární Žid Volodymyr Zelenskyj, tedy je jasné, že židovský stát nebere vážně ruskou propagandu o „nacistické“ Ukrajině a sám s ní hladce spolupracuje. Zato bere vážně roli Ruska v Sýrii, hned za svými hranicemi: kdyby s Moskvou nevycházel po dobrém, kdyby mu Moskva v Sýrii „šlapala na paty“ a nenechala ho zasahovat proti Hizballáhu, mohl by si přivodit velké problémy. I proto Izrael jako jediný západní stát ruskou agresi naplno neodsoudil, respektive neoznačil přímo viníka.

Dějinný posun

Bennettovo jednání – pokus o zprostředkování mezi Moskvou a Kyjevem – zatím nepřineslo jasné výsledky, ale to ani nikdo nečekal. I tak je signálem měnícího se světa. Izrael působil desítky let jako ohrožený a nepřáteli obklopený stát, využívající zprostředkování Evropy. Před třiceti lety vznikala v Oslu „deklarace zásad“ mezi Izraelem a Palestinci. Teď přilétá izraelský lídr do Evropy, aby sám nabídl zprostředkování ve válce na jejím území.

Ten posun o lecčems svědčí. Především o změnách v poměru sil. Rusko je 30 let po rozpadu Sovětského svazu tak silné a asertivní, že diktuje agendu. Západ je vůči hrozbě konfrontace s jaderným Ruskem tak svázaný, že jen reaguje – spíše sankcemi než zbraněmi pro Ukrajinu. Kdežto Izrael sice potichu fandí Ukrajině, ale neodsuzuje nahlas Rusko, tudíž je schopen komunikovat s Kyjevem i Moskvou.

Spojencem Moskvy? Kdepak

Ta situace nespadla z Měsíce ani není výsledkem nějakého náhlého obratu či rozhodnutí. Má svou logiku. Ale řekněme rovnou, že tato logika není přenosná. A už vůbec ne do oblastí, jež jsou Rusku zeměpisně či historicky blízko, tedy i do středovýchodní Evropy. Pochopení té logiky vyžaduje pohled do zrcadla posledního třičtvrtěstoletí. Už když se chystal vznik státu Izrael, značná část sionistického establishmentu – lidé často přišedší z Evropy, již měli za sebou holokaust a porážku Hitlera díky Rudě armádě – považovala Stalinův Sovětský svaz za spojence. Ostatně Sovětský svaz hlasoval v OSN pro rozdělení mandátní Palestiny, tedy i pro vznik židovského státu.

Fajnšmekři si to mohou oživit fotografiemi. Zadáte-li si v Googlu verzi „obrázky“ a naťukáte klíčová slova Tel Aviv, May Day a Stalin, spatříte snímky prvomájového průvodu, v němž nadšení budovatelé příštího Izraele vezou na autě ohromné portréty Stalina, Lenina či Marxe. Což posilovalo představu Moskvy, že z Izraele bude výspa socialismu v konzervativním moři arabského Blízkého východu a spojenec Moskvy. Nebyla.

Zlom přišel už v roce 1952, i „díky“ Československu. Když se chystal proces s „protistátním centrem“ Rudolfa Slánského, nesl výrazné antisemitské rysy, a když byl u nás zatčen izraelský socialista Mordechaj Oren, donucený v procesu vypovídat a pak odsouzený na 15 let, sen o prosovětském Izraeli skončil.

Židovský stát se jednoznačně přiklonil na stranu politického Západu – zprvu zvláště k Francii, po šestidenní válce k USA coby své největší opoře (politické, vyzbrojovací i finanční). Tak to šlo bez velkých změn skoro půl století. Zásadním přelom nepřinesl ani konec studené války, ani 11. září 2001, ale až „arabské jaro“ v roce 2011, chaos i destabilizace na Blízkém východě s ním spjatá i politika Obamovy Ameriky. USA začaly z regionu stále více vycouvávat a na jejich místo se logicky tlačilo Rusko.

Telavivská nervozita

Pro tuto změnu byly určující roky 2013–2015 v Sýrii. Lze to připomenout pomocí analýz v dobovém izraelském tisku. Zatímco Západ se děsil krveprolití v Sýrii a role diktátora Asada, Izrael se děsil destabilizace, kterou to vše přinášelo a v níž se šikovně orientoval Írán.

Na začátku občanské války v Sýrii se Izrael ocitl v dilematu. Kdyby vsadil na opozici proti Asadovi, měl by u svých hranic džihádisty. Kdyby vsadil na Asada a uchování celistvé Sýrie, sledoval by, jak posiluje „šíitská osa“ Írán – Sýrie – libanonský Hizballáh, jak si Írán buduje pevninský most ke Středozemnímu moři.

Proto se Izrael k válce v Sýrii zprvu nevyjadřoval. Kvůli vlivu Moskvy v Sýrii mlčel i k ruské anexi Krymu na jaře 2014. „Kdyby Putin chtěl, může Izraeli zkomplikovat život,“ napsal Herb Keinon v listu The Jerusalem Post, „to vysvětluje i úplné mlčení Izraele v této věci“. Lekce, kterou z toho Izrael vyvodil, mířila spíše proti Obamově politice. Anexe Krymu ukázala, jak bezcenné jsou v praxi záruky typu Budapešťského memoranda. A když USA tlačily na Izrael, že stáhne-li se ze Západního břehu, poskytnou mu bezpečnostní záruky, mediální odpověď zněla: „Papír ve větru.“

Pravidla hry určuje Rusko

V září 2015 přišli do Sýrie ruští vojáci. Izrael to bral věcně. Nevadilo mu samotné angažmá, riziko spočívalo jen v tom, že mu Rusové zabrání napadat zbrojní konvoje pro Hizballáh. A toto v Moskvě hladce dohodli premiér Netanjahu a náčelník generálního štábu Eizenkot.

Izrael nebyl zvláštní fanoušek Moskvy, ale dokázal se s ní bez problémů dohodnout. Caroline Glicková, americko-izraelská analytička, to v roce 2016 popsala takhle: Amerika ztratila nad regionem kontrolu. Obama nechal spálit Sýrii. Nechal Írán a Hizballáh, aby ji změnily ve svou kolonii. Nechal Putina, aby změnil Středomoří v ruský rybník. Tak vypadá „nový Blízký východ“. Izrael nemá problém s Putinem. Putin není instantně nepřátelský k Izraeli, jako byli sovětští vládci. Je oportunista. Jako takovému mu Obama poskytl šanci (opportunity), když prosazoval dohodu s Íránem, a Putin se té příležitosti chopil.

A Guy Bechor vylíčil v listu Jediot achronot zklamání z politiky USA takto: „Američané byli s rebely proti Asadovi, pak s Asadem proti rebelům, s rebely proti Kurdům, s Kurdy proti rebelům. Jsou právě teď s Kurdy a rebely, nebo proti Kurdům a rebelům? Jsou s Erdoganem, či proti němu? Jsou s Rusy, či proti nim? O co se opírá jejich politika? O přeludy.“

Izrael začal s Ruskem prakticky spolupracovat jednak proto, že v Sýrii jinou cestu neviděl, ale i proto, že to fungovalo v praxi. Rusové podporují Asada a Írán, ale nechají Izrael zasahovat tam, kde to bezpečnostně potřebuje. Když se v listopadu 2017 v Soči sešli prezidenti Ruska, Turecka a Íránu, druhý den odletěl šéf ruské rozvědky Naryškin do Tel Avivu, kde informoval ministra obrany, ředitele Mosadu i šéfa Národní bezpečnostní rady. Kdyby tohle někdo řekl o třicet let dříve, působil by jako blázen.

Suma sumárum. Toto jsou důvody, proč Izrael bezpečnostně spolupracuje s Ruskem. Není to ideální. Jak napsal Amos Harel v listu Ha’rec: „Izrael může žádat, aby Írán opustil Sýrii, ale pravidla hry určuje Rusko.“ Jenže schůdnější cestu Izrael nemá. Proto teď Rusko nekritizuje, i když Izraelci protestují před ruskou ambasádou. A proto se může stavět do role prostředníka mezi Kyjevem a Moskvou.

LN, 12.3.2022