Prvního září začal v Izraeli nový školní rok - sedmačtyřicet katolických škol v zemi však zůstalo uzavřeno. Postihlo to třiatřicet tisíc žáků, kteří čekají, až se ve školách obnoví normální provoz.

V neděli dopoledne se před kanceláří premiéra Benjamina Netanjahua shromáždily asi tři tisíce demonstrantů protestujících proti izraelské vládě. Školáci, učitelé, rodiče, křesťané i muslimové požadovali, aby vláda odvolala snížení rozpočtu na křesťansko-arabské školství. Účastnilo se i několik poslanců Knesetu. Ze solidarity s křesťanskými školami zůstaly v pondělí uzavřeny všechny arabské školy, takže se asi půl miliónu žáků v celé zemi nedočkalo vyučování. Zodpovědní činitelé chtěli konkrétním znamením dát najevo solidaritu s křesťanskými školami.

Nejde o nějaký nový protest. Už v květnu žádali křesťané před ministerstvem školství demonstrativně zvýšení rozpočtu. Páter Abdel Masíh al-Fahím, ředitel Úřadu pro křesťanské školy, poukázal na skutečnost, že během uplynulých deseti let vyškrtla vláda z tohoto rozpočtu pětačtyřicet procent. „Dokud nedosáhneme řešení, zůstanou naše školy uzavřeny.“ V roce 2014 byl zrušen zákon, který stanovil, do jaké míry lze finančně zatížit rodiče.

Křesťané poukázali na důsledky těchto změn zákonů pro všechny školy v polostátním sektoru. Mnoho židovských škol však má oproti arabským k dispozici rozpočet vyšší.

Zdá se, že stávkujícím jde ještě o víc než pouze o rozpočet. Sestra Muna Tutáhovápochází z Ramalláhu a vyučovala jak tam, tak v Betlémě i v Jeruzalémě. Jejím hlavním oborem je náboženství, kterému asi rok vyučuje v izraelském městě Ramle. Tato řádová sestra je skutečně rozrušena: „Není to fér. Je nutno zrovnoprávnit naše školáky s izraelskými. Jejich rodiče platí přece daně a musejí tedy mít v zemi i stejná práva. A proč ani učitelé na našich školách nemají stejná práva jako na státních? Proč se na ně nevztahuje stejný rozpočet ani týž počet dní dovolené? Učitel ve státním školství jich má čtyřiatřicet, my pouze čtrnáct. A ještě ke všemu nám v posledních třech letech snížili rozpočet z pětasedmdesáti procent na devětadvacet.“

Domnělou nespravedlnost si sestra Muna vysvětluje takto: „44 procent žáků s dobrým vzděláním jsou absolventi soukromých škol. Soupeříme tudíž se státními školami. Ty naše chce vláda zestátnit - pak by tam mohla podle libosti dosazovat učitele i ředitele. Chtějí naše školy obsadit a ukrást nám naše poslání.“

Na dotaz, v čem to poslání spočívá, odpovídá s tajuplným pohledem: „Naše společenství mají své poslání. Žáci se mají seznámit s dějinami své země, naučit se ji milovat a bojovat za ni. Mají vědět, že nám ji vzali.“ Svým měkkým hlasem arabsky dodává: „Chceme je dobře naučit i jejich jazyku.“ Hebrejsky sama neumí, ale podotýká: „Chceme je ovšem naučit i hebrejsky, ne však už na základní škole. Když přicházejí k nám do školy, často vůbec neumějí arabsky. Nemají žádnou identitu.“

A pokračuje: „Krom toho jde o etiku. Jak jednáme s Araby? Většina našich škol má křesťanské, muslimské, drúzské a židovské žáky. Diskriminace tam neexistuje. Chceme školákům dopomoci k poznání, že je Bůh miluje, bez ohledu na náboženství nebo národnost.“

Dříve měla sestra Muna v Ramalláhu, Betlémě a Jeruzalémě za úkol osvětovou práci týkající se vzájemnosti různých náboženství - konkrétně křesťanství a islámu. „Židé tam nebyli a o tom, jak jednat s nimi, se tedy mluvit nemusí.“

A učitelka dodává: „V Ramle jsme praktikovali výměnu se židovskými školami, zarazili ji ale ze strachu před poarabštěním Židů.“ Kdo že ji zarazil? Nevysvětluje, zda to byla izraelská vláda nebo vedení škol. Při vší beznaději říká s důvěrou: „Doufám, že budeme tento týden moci školu opět uvést do provozu. Že nám Bennett (ministr školství) přidělí rozpočet, který nám náleží. Pak budeme moci opět začít. Demonstrovali jsme už loni, prohlásili, že nás podpoří, ale dosud se nic nestalo.“

Od ministerstva školství jsme nezískali žádné vysvětlení, proč se s polosoukromými školami nezachází rovnoprávně.

© Mirjam Holmerová
Překlad Ivana Kultová
www.wilberforce.cz

Snímky najdete zde.