Podle izraelské Deklarace nezávislosti vyhlášené 14. května 1948 měl mít nově ustavený židovský stát ne později než 1. října téhož roku ucelenou ústavu. Jak víme, nezdařilo se. Z více důvodů.

Funkci konstituce plní tematické „Základní zákony“ (namátkou: Kneset, Země izraelská, Prezident státu, Vláda, Armáda a další), mezi nimi také „Základní zákon: Justice“. V pondělí 24. 7. se vládní koalici podařilo v Knesetu (parlamentu) odhlasovat novelu této normy, která zásadním způsobem omezuje pravomoce Nejvyššího soudu.

Než se k této novele dostaneme, musím zmínit postavení Nejvyššího soudu Státu Izrael v tamním justičním systému. Jeho role je klíčová – vzhledem k tomu, že neexistuje ani druhá parlamentní komora, ani Ústavní soud, ani pravomoc prezidenta vetovat přijaté zákony. Jedinou pojistkou ústavnosti (při neexistenci ústavy hovoříme o ústavnosti ve vztahu k „Základním zákonům“) je Nejvyšší soud. Ten disponuje trojími kompetencemi. Vedle toho, že (1.) funguje jako nejvyšší odvolací instance má pravomoc (2.) rozhodovat o žalobách vznesených proti rozhodnutí státních orgánů (včetně vlády, jak uvidíme níže); může ale také zasáhnout v neprospěch rozhodnutí státních orgánů z vlastní iniciativy. Mimo to je (3.) oprávněn provádět přezkum zákonů, tedy i Knesetem přijatou legislativu zrušit. V případech týkajících se bodů 2 a 3 funguje jako Vrchní soudní dvůr. Dlužno dodat, že ještě nikdy se nestalo, že by tato izraelská nejvyšší soudní instance zneplatnila nějaký „Základní zákon“.

Zastavme se u bodu 2, který je v souvislostí s pondělním (24. 7.) přijetím novely „Základního zákona: Justice“ zásadní. Vrchní soudní dvůr mohl dosud při svém rozhodování aplikovat princip přiměřenosti, resp. rozumnosti. Jde sice o princip z pohledu předkladatelů novely „gumový“, leč apriori předpokládat, že ho budou ctihodní členové senátu Vrchního soudního dvora svévolně zneužívat je krajně nepatřičné, nehodné inteligentního dialogu.

A přesto autoři vládní soudní reformy došli k názoru, že je nutné Vrchní soudní dvůr zbavit možnosti vynášet verdikty s použitím principu přiměřenosti/rozumnosti – a v pondělí (24. 7.) Kneset novelu s tímto omezujícím ustanovením odhlasoval (64 hlasy ze 120; proti neměl kdo zvednout ruku, protože opozice na protest vůči celému reformnímu balíčku a s ohledem na krach dosavadních pokusů o vyjednání kompromisu jednací sál opustila).

Co bylo tedy konkrétně přijato? Do článku 15 „Základního zákona: Justice“ vložili zákonodárci klauzuli říkající, že instituce, které mají ze zákona soudní pravomoc včetně Nejvyššího soudu zasedajícího jako Vrchní soudní dvůr nesmí napříště rozhodovat o žalobách vedených proti rozhodnutí vlády, ministerského předsedy nebo jakéhokoli ministra a vydávat příslušné verdikty za použití principu přiměřenosti/rozumnosti. Přičemž termínem „rozhodnutí“ je myšlen jakékoli akt exekutivy včetně jmenování (někoho do nějaké funkce) nebo rozhodnutí o výkonu pravomocí.

Jinými slovy, ať vláda, premiér nebo jednotlivý ministr rozhodne napříště jakkoli o čemkoli, Vrchní soudní dvůr nebude mít pravomoc takové rozhodnutí napadnout, byť by podle většiny soudního senátu bylo sebevíc nepřiměřené či nerozumné.

Zde je zapotřebí uvést, co se onou rozumností či přiměřeností (v textech anglickojazyčných serverů se používá termín „reasonableness“) v izraelském právu vlastně rozumí. To vysvětlila 24. července v deníku Haaretz Alison Kaplan Sommerová: jde o rovnováhu mezi politickými a veřejnými zájmy při rozhodování (těch, kdo mají pravomoc rozhodovat). Nerozumné rozhodnutí je takové, které se neúměrně zaměřuje na politické zájmy bez dostatečného zřetele na důvěru veřejnosti a její ochranu. (Odkaz ZDE)

Konkrétní příklad. Když po posledních volbách (1. 11. 2022) formoval Benjamin Netanjahu koaliční kabinet, ustanovil do dvojfunkce ministra vnitřních věcí a zdravotnictví Arjeho Deriho. Vrchní soudní dvůr následně toto jmenování zrušil a Netanjahu byl nucen Deriho na obou postech nahradit. Soud došel k závěru, že jmenování Deriho jako člena vlády bylo krajně nerozumné s ohledem na to, že v lednu 2022 byl odsouzen k ročnímu podmíněnému vězení za daňové delikty. (Kromě toho byl v roce 2000 odsouzen na tři roky žaláře za korupci, když působil v předchozí ministerské funkci. Nikoli vážně lze říci, že má pro funkci člena vlády ideální kvalifikaci.)

Po schválení výše uvedené novely už takovýto zásah Vrchního soudního dvora do vládní sestavy nepřipadá do úvahy – a Arje Deri, odsouzený delikvent, pakliže ho Netanjahu znovu jmenuje, bude moci sloužil jako ministr, jakkoli je něco takového z hlediska morálky a politické kultury nanejvýš skandální.

A to je teprve začátek.

Vládní návrh soudní reformy obsahuje další body ještě těžšího kalibru. K nim patří nejen složení Komise pro výběr soudců, v němž má mít vládní koalice jasnou převahu (což oponenti chápou jako zásah do nezávislosti justice), ale především – možnost, že Kneset může většinou hlasů znovu přijmout zákon předtím zrušený Vrchním soudním dvorem. Navíc by Vrchní soudní dvůr nemohl posuzovat ústavnost či neústavnost „Základních zákonů“.

To všechno znamená, že v izraelské demokracii by byl deformován systém mocenských brzd a protiváh ve prospěch exekutivy a jí podporované zákonodárné většiny, a že tedy vládní koalice by mohla schválit jakoukoli zákonnou normu bez ohledu na to, zda je nebo není v souladu jednak s elementárními demokratickými principy, étosem Deklarace nezávislosti, zásadami obsaženými v „Základních zákonech“ a v neposlední řadě se zdravým rozumem.

Že nejde o liché obavy, dokazuje dění v izraelském parlamentu nedlouho po schválení popisované novely. Některými agilní členy ultraortodoxní vládní strany Sjednocený judaismus Tóry byl předložen návrh (zdůrazňuji: zatím jen návrh) zákona, podle kterého by studium náboženství bylo postaveno na roveň služby v ozbrojených silách, čímž by se (zdravotně způsobilí) žáci náboženských učilišť (ješiv) elegantně a legálně službě v armádě vyhnuli. Netřeba dodávat, že takovéto plošné osvobození jednoho segmentu mužské populace od účasti na obraně vlasti je lidsky vzato nefér, z hlediska „politického“ pak krajně diskriminační vůči těm, kdo povinnou základní vojenskou službu absolvovat musí. Zde můžeme spatřit důležitou roli Vrchního soudního dvora: takovouto zákonnou normu, i kdyby ji schválilo všech 64 koaličních členů Knesetu, musí z principu zrušit.

Tím se – na závěr - dostáváme k velice ožehavé otázce. Nynější koalice disponuje jasnou většinou 64 (ze 120) členů Knesetu. Má tedy právo vládnout v souladu se svým programem, neboť ji k tomu lid dal mandát. Je tedy přijatelné, aby nejvyšší soudní instance bránila exekutivě vybavené nejvyšší mírou legitimity v její misi a „házela jí klacky pod nohy“? Odpověď zní: ano, pakliže majorita pracuje způsobem, který ohrožuje samotné demokratické principy a její počínání lze z tohoto hlediska hodnotit jako pro demokracii nebezpečné. Strany dnešní vládní strany nedostaly mandát k tomu, aby zásadním způsobem izraelskou demokracii a povahu režimu znehodnotily.

Má tedy nynější hluboká krize v izraelské společnosti nějaké smysluplné řešení? Souhlasím s postojem Bílého domu zveřejněném 24. 7. 2023 na jeho webových stránkách (ZDE). Vyjímám:

„Jako celoživotní přítel Izraele prezident Biden veřejně i soukromě vyjádřil názor, že mají-li zásadní změny v demokracii přetrvat, musí mít co nejširší konsenzus. Je nešťastné, že dnešní hlasování proběhlo ve znamení nejtěsnější možné většiny. (…) Spojené státy budou i nadále podporovat úsilí prezidenta Herzoga a dalších izraelských vůdců ve snaze dosáhnout širšího konsensu prostřednictvím politického dialogu.“

Také se považuji za celoživotního přítele Státu Izrael a přestože prezident Biden není politicky mým šálkem čaje, v této věci s ním souzním. Fundamentální změny týkající se fungování státu včetně tak citlivé záležitosti, jakou je reforma soudního systému, by měly být přijaty po důkladné celonárodní diskusi, nikoli – při vší úctě – pouze rozhodnutím většiny 64 zákonodárců v parlamentní sněmovně. Formálně je to bezpochyby v pořádku, principiálně nikoli. V souhrnu statisícové demonstrace v izraelských městech ukazují, co si nemalá část veřejnosti myslí: že to rozhodně není košer. A nejsou to jen levicoví násilníci, anarchisté a teroristé.