15.4.2024 | Svátek má Anastázie


IZRAEL: Hippokrates - Ošetřete i útočníky

22.8.2007

„Jestli léčíme Palestince, kteří se zranili při útoku na Židy?“ s údivem opakuje mou otázku Michaela Erlichová, asistentka šéfa tiskového oddělení jeruzalémské nemocnice Hadassah, největšího zdravotnického zařízení v Izraeli a na Blízkém východě.

„Samozřejmě. Politika zůstává před branami nemocnice,“ říká Michaela a dívá se na mě trochu s despektem, asi tuší, že její patetická slova beru s rezervou. „Někdy dokonce arabský atentátník leží hned vedle své zraněné oběti. Přísahali jsme přece pomoc všem potřebným lidem bez rozdílu,“ dodává klišé, jež zřejmě patří do povinné slovní zásoby izraelských tiskových mluvčí.

Pravdou je, že jeruzalémští lékaři přísahali a svoji přísahu vždy dodrželi, i když na ně neměli jejich arabští sousedé ohledy. Dne 13. dubna 1948 přepadli konvoj židovského lékařského personálu na cestě do nemocnice Hadassah Hospital na hoře Scopus v Jeruzalémě. Zabito bylo na osmdesát židovských lékařů a zdravotníků. Přepad odřízl nemocnici od zbytku Izraele a donutil nemocnici Hadassah k přesunu. Následně bylo v roce 1961 otevřeno stejnojmenné lékařské centrum v Ein Kerem. Zařízení na hoře Scopus bylo znovu otevřeno v roce 1967, kdy byl Jeruzalém opět sjednocen.

Ani tyto tragické komplikace nezabránily izraelským lékařům dostat se do čela světových týmů chirurgů vynikajících při transplantacích lidských orgánů, daří se i vědcům vyvíjejícím jedinečné diagnostické metody. Osmičlenný izraelský vědecký tým „Immunarray“ pracuje v současné době na krevním testu „I-Chip“, který slibuje diagnostiku rakoviny plic a řady dalších nemocí v jejich samých počátcích.

Výrobek by mohl zachránit velké množství životů, neboť rakovina plic, je-li zjištěna v raném stádiu, může být chirurgicky zastavena a více než 90 % pacientů pak žije nejmíň ještě dalších pět let. Tým ,,Immunarray" se rozhodl zaměřit nejprve na rakovinu plic, a to kvůli jejímu rozšíření, smrtelné povaze a také proto, že osoby, nemocí ohrožené, jsou snadno určitelné.

I-Chip je malé mikrozařízení, které vypadá podobně jako obvyklý elektronický čip, ale obsahuje biologické molekuly namísto elektronických obvodů. Test probíhá tak, že na zařízení je umístěna kapka pacientovy krve. Pokud jsou v krvi přítomny protilátky, odpovídající konkrétní nemoci, projeví se to na povrchu čipu, což může být využito k identifikaci řady autoimunitních a zánětlivých nemocí, jako jsou dětská cukrovka, roztroušená skleróza, revmatoidní artritida, rakovina plic a Crohnova choroba - Ileitis terminalis - chronické zánětlivé vředovatění jednoho nebo více úseků trávicího traktu.

Postihuje sliznici, podslizniční vrstvu, pojivovou a svalovou vrstvu. S touto nemocí a s profesionalitou izraelských chirurgů souvisí také neobvyklá minitransplantace - náhrada konečníku tenkým střevem jako nejhorší možné vyustění ulcerzní kolitidy, neboli kompletní resekce nefunkčního tlustého střeva a konečníku až po svěrač a vytvoření nového konečníku z konce tenkého střeva. Při operaci je z tenkého střeva vytvořen rezervoár, napojený na ponechaný řitní kanál,

Mahzan Valid potřebuje játra

Něco o Hippokratovi a jeho etických požadavcích vůči jednání lékařů vím, ale přece jen mě postoj lékařů v židovské nemocnici překvapuje. „Zcela samozřejmě děláme transplantace orgánů mezi Židy a Araby a obráceně. Loni jsme takových operací uskutečnili hned několik,“ říká ředitelka Public Relations Hadassah Barbara Sofer.

Jedním ze zachráněných pacientů byl 50letý izraelský Arab Mahzana Valid, který trpěl nevyléčitelnou chorobou jater. Pokud by mu lékaři do půl roku netransplantovali zdravá játra, zemřel by. Dárcem byl 51letý Oded Volek ze židovské osady u Hebronu. Když se na své motorce vracel z práce domů, zasáhl ho do hlavy výstřel palestinského atentátníka. Po převozu do nemocnice ho ihned operovali, průstřel lebky a silné mozkové krvácení byly ale i přes okamžitou pomoc fatální a lékaři konstatovali smrt mozku.

 hippokrates 2

Aby se zabránilo obchodům s lidskými orgány, může být v Izraeli podle zákonů uskutečněna transplantace pouze mezi jeho občany. Šest milionů občanů státu tvoří i milion Arabů. Transplantace se ale v Izraeli nesmí provádět za peníze, stejně tak nelze platit za darovaný orgán. Pokud ho chce někdo darovat, jedná se především o rodinné příslušníky, musí podepsat dokument o tom, že svůj orgán daruje dobrovolně a zcela nezištně, tedy bez finanční odměny.

„Speciální komise konstatovala, že játra oběti teroristického útoku jsou vhodná pro transplantaci do těla pacienta Valida,“ vysvětluje mi Kiril Grozovský, ruský Žid od Moskvy, který žije v Izraeli už jedenáct let a v této nemocnici pracuje jako koordinátor předtransplantačních záležitostí. „Do osmi hodin však byla nutná operace a tedy i souhlas pozůstalých, v tomto případě manželky Odeda Volka z Hebronu. Ta po chvíli, než se vzpamatovala z hrůzného šoku ze smrti svého muže, s darováním orgánu souhlasila. V této době však ještě nevěděla, že příjemcem jater jejího manžela bude pacient arabského původu.“

Tohle přece nemůže být smrt

Než žena souhlasila s darováním orgánu svého muže cizímu pacientovi, stálo to lékaře transplantačního oddělení nemocnice Hadassah mnoho vysvětlování. „Je to divné, moc divné,“ nechápala nešťastná žena oběti atentátu. „Dívala jsem se na manžela. Ležel tam a viděla jsem, jak se mu zvedal hrudník, protože dýchal. A oni mi řekli, že už je mrtvý. Když mu ale bije srdce, musí ještě žít, ne? Copak jde vyřezávat někomu játra z těla, které ještě žije?“

„Plně vás chápu, ale věřte mi, že váš muž je mrtvý,“ řekl jí jeden z lékařů. „Funkce jeho organismu jsou neslučitelné se životem. To, že dýchá a pracuje mu srdce, je jen záležitostí přístrojů, které mu tyto funkce, stejně jako tělesnou teplotu udržují uměle řízeným dýcháním. Člověk takto neumírá po zástavě srdce, ale mozkovou smrtí,“ dodal lékař. „Mozek je bez aktivity, protože není vyživován, a nervové buňky vydrží bez výživy, tedy bez kyslíku a cukru, jen několik minut. Váš manžel má nevratné poškození mozku způsobené mimo jiné průstřelem kulkou. Nejhorší je, když dojde ke krvácení do mozkových plen,“ vysvětloval neúnavně. „Krev se valí do mozku, protrhne mozkovou plenu a buňky zareagují tím, že začnou otékat, mozek začne zvětšovat svůj objem, a protože kolem je tvrdá a nepoddajná lebeční kost, nabere vlivem otoku značný objem, přeruší se tlak v jeho tepnách, ty přestanou přivádět živiny a mozek po několika minutách odumře.“

Transplantace a smíření

Po dvanácti hodinách jedné z nejnáročnějších transplantačních operací za účasti sedmdesátičlenného týmu lékařů a jejich asistentů se stal Mahzana Valid opět zdravým mužem a projevil přání seznámit se s rodinou svého zachránce. Lékaři mu sdělili, že je to možné, pokud mu ovšem nebude vadit, že dárcem jater byl Žid. Mahzana však byl šťastný, že žije, a o nějakých židovsko-arabských nenávistech nechtěl ani slyšet. Byl rozhodnut manželce svého dárce osobně poděkovat.

Lékaři museli přání Mahzany Valida sdělit vdově po Odedu Volkovi. V jejím případě bylo rozhodování poněkud obtížnější. Arab přece zabil jejího muže a otce čtyř dětí. Židé v Hebronu nemají snadný život, protože jejich palestinští sousedé na ně často útočí a osadníci musí být chráněni vojáky. Odedu Volkovi nepomohla ani vojenská stráž. Jeho manželka však ve jménu myšlenky na smír mezi Židy a Araby se setkáním s Mahzanou Validem souhlasila.

„On přece nemůže za teroristy, stejně jako nemůže matka židovského vojáka za to, že její syn zastřelil během intifády palestinské dítě,“ řekli jí přátelé. „Když si lidé budou vzájemně zachraňovat životy, a ne si je brát, pak bude na Blízkém východě mír.“

Schůzky mezi zachráněným pacientem a vdovou po jeho dárci se zúčastnil také jeden z nejlepších izraelských chirurgů, který před dvaceti lety uskutečnil v židovském státě první úspěšnou transplantaci jater. Je to Arab, profesor Ahmed Ida, pod jehož vedením byla darovaná játra transplantována také Mahzanu Validovi.

„Ročně máme asi šest set pacientů, kteří potřebují transplantovat nějaký orgán, bohužel asi sto těchto osob umře, protože dárců je pořád děsivě málo,“ řekl mi Kiril Grozovský. „Kdyby si lidé uvědomili, že po své mozkové smrti si žádný svůj orgán na onen svět stejně nevezmou, měli by naši pacienti mnohem větší šanci.“

Hippokratova slova ,Ošetřete i útočníky´ se v přeneseném smylsu slova naplňují neustále. Třeba v poslední době při prouštění vězněných Palestinských bojovníků. Jeden z 256 teroristů, kteří byli vybráni k propuštění z vězení jako součást gesta „dobré vůle“ izraelského premiéra Olmerta vůči předsedovi Palestinské správy Abbásovi, nabídku svobody s díky odmítl.

Podle ředitelky Oddělení milostí Emmy Palmor si vězeň z věznice Keciot na jihu Izraele přeje zůstat v izraelské cele proto, že před svobodou dává přednost kvalitní a bezplatné lékařské péči o svoji artritidu. Připomíná mi to bezdomovce, který vždy na Vánoce spáchá nějaký trestný čin, aby mohl do tepla a péče vezeňské služby.

Další vězni ze seznamu čekají na propuštění poté, co podepsali slib, že se nevrátí k útokům na izraelské občany. Palmor uvedla, že podepsaný dokument není zárukou, že vězni slovo dodrží, a citovala statistiky, podle nichž se 17 % (tj. jedna šestina) teroristů, propuštěných v minulosti, vrátilo k protiizraelským útokům.

Přežila výbuch v autobuse

hippokrates 1

Nemocnice Hadassah v Jeruzalémě má 10 000 zaměstnanců a téměř osm set lůžek pro pacienty. Tisíce pacientů se tu léčí také ambulantně. V oddělení pooperační rehabilitace se takhle doléčuje třiadvacetiletá Jevgenia Kremnevová. Když se vydala před třemi lety z Moskvy do Izraele za svojí babičkou, tetou a dalšími příbuznými, aby zde začala nový život, netušila, co se jí cestou do zaměstnání v centru Jeruzaléma stane.

„Jela jsem ráno autobusem městské hromadné dopravy. Bylo plno, protože všichni spěchali do práce. Na zastávce přistoupil ještě nějaký mladík a pak se to stalo,“ přerývaně vypráví a je znát, že tragickou událost, od níž uběhlo už asi deset měsíců, hippokrates 4má pořád v živé paměti. „Autobus explodoval, ale já jsem žádnou ránu neslyšela, protože jsem byla těsně u výbuchu a zcela mě to ohlušilo. Byla jsem v šoku, celá popálená. Křičela jsem bolestí.“

Jevgenia se odmlčí, zatne zuby a zhluboka se nadechne, aby se jí netřásl hlas hrozivými vzpomínkami.

„Když jsem se vzpamatovala, ležela jsem na silnici, všude byla spousta zraněných,“ vypráví dál. „Snažila jsem se odplazit. Pomáhala jsem si jednou rukou, druhá mě hrozně bolela. Byla stejně jako moje pravá noha přeražena, viděla jsem, jak z ní tryská krev a trčí kosti. Pamatuji si, že jsem pořád volala: Zachraňte mi život... Vůbec jsem se ale neslyšela. Exploze mi protrhla ušní bubínek... Bylo to jak v němém filmu. Nebylo to ale o cizích lidech, ale o mně. To já umírala...“ Přiskočili k ní lidé, které výbuch nezranil. Kromě těžkých zlomenin měla ještě rozbitou hlavu, spálené vlasy a popálené tělo, nejvíc tvář a břicho, ale na rozdíl od jedenácti mrtvých spolucestujících sebevražedný útok přežila. Snažili se ji odtáhnout co nejdál, protože někdo křičel, že nálož nevybuchla celá. Dívka poznala svého souseda z domu, s nímž do autobusu nasedala a který ji zachraňoval, ale v té chvíli nevěděl, komu to pomáhá, tak ji exploze znetvořila.

„Skoro tři měsíce jsem se léčila v této nemocnici, teď sem chodím na rehabilitace,“ říká šťastně. „Jestli se chci vrátit do Ruska? Ne, v žádném případě. Chci žít v Izraeli a věřím, že se to tady jednou zlepší. Pochopili to i moji rodiče, kteří mě z Ruska jezdí navštěvovat. Byli tady se mnou po atentátu dva měsíce.“

Atentát v kavárně a jeho oběti

Danny (26 let, nechce uvést své příjmení) je vysoký brýlatý mladík, který poctivě rázuje na chodicím pásu v rehabilitačním středisku. Jeho levá ruka není zatím příliš pohyblivá, ale doufá, že se to časem spraví. Je hlavně rád, že masakr v jeruzalémské kavárně Moment přežil. Jedenáct jeho kamarádů na atentát islámského džihádu doplatilo svým životem.

„V sobotu večer jsme se šli s přáteli trochu pobavit. Sotva jsem si objednal kávu, ozval se silný výbuch a já pocítil velkou bolest v ruce a v zádech. Možná mi zachránilo život, že jsem neseděl čelem ke vchodu, kde se odpálil atentátník. Jeden můj kamarád přišel o oko, druhý o obě nohy, dalších jedenáct bylo zabito.“

Kavárna Moment se nachází v turisty oblíbené pěší zóně v centru Jeruzaléma, na frekventovaném místě nedaleko úřadu ministerského předsedy, proto je mimořádně dobře chráněná vojenskými hlídkami. Přesto se palestinskému sebevrahovi podařilo projít dovnitř s náloží na svém těle.

„Pracoval jsem v jedné z prestižních firem v Izraeli jako elektrotechnik, dnes už bohužel tuto práci vykonávat nemůžu. Také proto, že musím být čtyřikrát týdně v nemocnici. Lékaři mi tady zachránili ruku před amputací a teď se snažím ji rozhýbat,“ povzdechne si Danny. „Ztratil jsem tak nejen práci, ale také důvěru v politické strany, takže jsem nebyl volit, protože nevím, které straně dát svůj hlas. A jestli bych si šel ještě někdy sednout do kavárny Moment? Ne, rozhodně už nikdy! Asi to bude trvat dlouho, než se zbavím pocitu nejistoty a ohrožení, ale věřím, že se to jednou stane. Strach mám, ale dělám všechno proto, i tady v nemocnici, abych se brzy vrátil do normálního života.“

hippokrates 3

„Nenapadlo vás po tom, co se vám stalo, se vystěhovat z Izraele?“
„To pro mě nepřipadá v úvahu. Stát Izrael pro mě moc znamená, proto jsem také za něj tři roky bojoval v armádě."
„Máte nějaké přátele mezi Araby?“
„Každý Žid v Jeruzalémě má s Araby nějaké spojení. Já osobně jsem s nimi v každodenním styku, protože mnoho lékařů, kteří se o mě v nemocnici starají, je arabského původu. Moc si jich vážím a nemíním kvůli několika bláznům, kteří jsou mezi nimi, tento svůj názor měnit a Palestince jako národ odsuzovat!“

Nemocnice Hadassah

Foto: autor

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz