Snímky jsou děsivé. Řady žen připoutaných k sobě se nabízejí na prodej jako sexuální otrokyně. Muži jsou přinucení ulehnout do hromadných hrobů a pak usmrceni střelou do hlavy. Kříže, na nichž visí zkrvavená lidská těla. Hlavy - stínají je nejen vojákům, nýbrž i miminkům - se vystavují na kůlech, což pak vrazi fotografují a pyšně zveřejňují na internetu.

Obrázky doprovázejí strašné příběhy. Těžko je lze nestranně přezkoumat. Účinek ale mají. Tisíce křesťanů z Orientu jsou na úprku. V polovině druhého desetiletí jedenadvacátého století hrozí jedné z nejstarších křesťanských kultur na světě zánik.

Přitom zdi předváděly nesporné příznaky už dávno. Co se dnes stává příšernou skutečností, ohlašovala již léta předem graffiti na stěnách domů v iráckých velkoměstech Bagdádu a Mosulu. A i tato nasprejovaná zášť vůči křesťanům měla své precedenty. Už o jeden a půl desetiletí dříve se v Egyptě objevovaly na zdech islamistické čmáranice s výhrůžkami: „Nejdřív sobotáře! Pak nedělkáře!“

Hromadné vyhánění křesťanského obyvatelstva arabsko-islámského Východu je skutečně důsledným pokračováním vyhlášené, plánovité a zdárné etnické očisty od arabských Židů, „sobotářů“. Jestliže mělo v polovině 20. století v arabském světě svůj domov ještě více než milion Židů, je od nich dnes tato oblast prakticky „očištěna“.

Nyní jsou „legitimními cíli“ extrémistických muslimů střediska, organizace a instituce „nedělkářů“. Podle svých prohlášení chtějí „pozabíjet všechny nevěřící, kdekoli budou mít možnost se jich zmocnit“. Za „nevěřící“ považují muslimové všechny jinověrce, nejen křesťany, nýbrž i jezídy [etnicko-náboženská skupina především severoiráckých Kurdů, spojující prvky islámu s křesťanskými, judaistickými a jinými - pozn. překl.] a muslimy, jejichž směr víry se nějak liší od vyznání těch, kteří je v daném případě hodlají zlikvidovat.

Pokud jde o křesťany, vzrůstá jejich ohrožení nejen ze strany sunnitských islamistů, jako je Muslimské bratrstvo, Al-Káída a její „dcery“ - Fronta an-Nusrá nebo tzv. „Islámský stát“, nýbrž i ze strany šíitských seskupení. Např. v jednom rozhovoru pro egyptskou televizní stanici Al-Bagdadiá v roce 2012 nařídil velký ájatolláh Sajíd Ahmád al-Hassání al-Bagdádí neomezené podrobení nebo vyhlazení všech křesťanů v Iráku.

Radikální muslimové v Iráku po léta systematicky vytvářeli ovzduší hrůzy, zastrašování a hrozeb. Pozoruhodné je přitom mlčení, s nímž tento vývoj přijímali mocipáni vládnoucí „z milosti Ameriky“. Na křesťany pršely nadávky jako „polyteisté“ nebo „přátelé sionistů“. Nyní dává sunnitský „Islámský stát“ (IS) – hnutí dříve nazývané „Islámský stát v Iráku a jižní Sýrii“ (ISIS) – křesťanům v Sýrii a Iráku na vybranou: „obrácení na islám nebo smrt“.

Konkrétně dal IS 17. července 2014 křesťanům v severoiráckém Mosulu tři dny, během nichž měli vyklidit území jejich „chalífátu“, a zdůraznil velkorysost, s jakou jim prý „chalífa“ Abú Bakr al-Bagdádí povoluje tuto lhůtu, ačkoli to nikterak není jeho povinností. Tento požadavek vyvolal hromadný úprk křesťanů z Mosulu do blízkého autonomního Kurdistánu. Mnoho starých či postižených křesťanů, kteří neměli možnost se k exodu připojit, konvertovalo k islámu.

Otřesení uprchlíci vyprávěli, jak je na odchodu z města, které dosud bylo jejich domovem, zadržovali u pouličních zátarasů a obírali o to poslední, co jim zbývalo: „Sebrali nám všecko, auta, peníze, osobní doklady, pasy - dokonce i kojencům vzali plínky a chronicky nemocnému děvčátku léky.“ Šestiměsíční holčičce nakonec servali bezcenné náušničky. A nešťastníci dodávají: „Mnohé z nás zbičovali.“ Nakonec jim islamisté pohrozili: „Už nikdy se do této země nevracejte. Je to naše země. Vrátíte-li se, pobijeme vás mečem.“

Podle odhadu, jejž uvedl chaldejský patriarcha Louis Sako, je v tomto okamžiku na útěku asi sto tisíc křesťanů. Výslovně se zmiňuje o asi tisíci pěti stech starých rukopisů, jež islamističtí fanatici spálili, což je věc v islámském světě velice neobvyklá. Obecně si muslimové i křesťanských knih velmi váží.

Před „osvobozením“ Američany v roce 2003 žilo v Mosulu ještě šedesát tisíc z půldruhého milionu iráckých křesťanů. V rozhovoru pro ruskou televizní stanici Russia Today TV dne 23. července 2014 syrský pravoslavný arcibiskup Mosulu Nikodimus Daúd - nyní v exilu v Arbílu - prohlásil: „V Mosulu již nejsou žádní křesťané!“ A vyprávěl, jak islamističtí členové IS strhali z kostelů kříže „a nejdříve z mé katedrály Mar Afram“. Pak prý všechno v chrámě spálili, postavili si tam tlampače a svým modlením změnili křesťanský dům Boží v mešitu.

Jiné kostely v Sýrii a v Iráku vyhodila soldateska IS do povětří - ostatně taktéž i některé mešity, jež například sloužily jako poutní místa a v nichž tito fanatičtí muslimové tudíž viděli ohrožení přísného monoteismu. Zmocnili se starobylého kláštera Mar Behnam v oblasti Al-Chadhír jihovýchodně od Mosulu, založeného ve čtvrtém století, a mnichy vyhnali.

Obyvatelům právě dobytého Mosulu už „chalífa“ IS zřejmě nabídl, aby zaplatili ochrannou daň zvanou „džizja“. V únoru 2014 podepsali křesťanští obyvatelé Rakky, syrského města ležícího při Eufratu, společně s dobyvateli tzv. „smlouvu dhimmi“. Jí se muslimové podle staré islámské tradice zavázali chránit život, majetek a náboženská střediska křesťanů. Proto se tento tzv. „status dhimmiů“ označuje též jako „staus chráněných“.

Křesťané se naopak zavázali platit „džizju“, která se liší podle příjmu a pohybuje se ročně mezi 178 a 715 americkými dolary. Dále si nesmějí stavět nové kostely ani obnovovat staré či poškozené. Křesťanům v postavení „dhimmi“ se zakazuje vyzvánět kostelními zvony a veřejně vystavovat náboženské symboly, např. kříž nebo křesťanský text. V přítomnosti muslimů nesmějí nahlas předčítat ani přednášet žádné náboženské texty, nesmějí pořádat veřejné bohoslužby ani nosit zbraně. Navíc se zavazují nebránit členům svého náboženského společenství v přestupu k islámu, mít islám a muslimy v úctě a ničím je neurážet.

U těchto opatření se IS odvolává na korán. Ve 29. verši 9. súry zvané „Pokání“ se praví o židech a křesťanech: „Bojujte proti těm z nich, jimž bylo dáno Písmo a kteří nevěří v Alláha ani v poslední soud..., dokud se před vámi nepokoří a osobně vám nezaplatí poddanskou daň“. Šejk Husejn Bin Mahmúd, prominentní autor vystupující v internetu na džihádistických diskusních fórech, k tomu dodává: „Ten text pochází jasně od Boha. Vidí to každý, kdo čte Korán.“ Ponížení spjaté s postavením dhimmiů připisuje Bin Mahmúd nevíře křesťanů a připojuje výklad: „Jako nevěřící jsou beze cti, hodni opovržení a podle toho se s nimi musí jednat.“

Při porušení zmíněných povinností je s nimi na základě smlouvy nutno zacházet jako s „nepřáteli“. Alternativou k podpisu smlouvy dhimmi je „meč“. V Tel Afaru, městě na západ od Mosulu, zatkli milicionáři IS počátkem srpna naráz asi stovku křesťanů a jezídů: muže pobili, ženy a dívky prodali do otroctví. Pro podobné případy vydali islámští duchovní zcela oficiální rozhodnutí: „Křesťanské ženy a dívky se podle práva považují za ženy muslimů.“

Jelikož se mosulští křesťané nechtěli dhimmiovské smlouvě podrobit, zbyl jim jedině útěk. Vše, co měli, jim zabavili. Jak systematicky a organizovaně si přitom IS počíná, se ukázalo minulý měsíc: nemovitosti byly opatřeny arabským písmenem „N“ („Nazara“ je arabsky „křesťan“) a nápisem „majetek Islámského státu“.

Pro mosulské křesťany, kteří to zažili, bylo zvlášť otřesné, že ruku v ruce s bojovníky IS se na tomto bezpráví podíleli sousedé, které s nimi pojilo soužití trvající už řadu pokolení: měli dveře hned vedle sebe ... A tito sousedé najednou prohlašovali: „Tato země patří islámu! Křesťané tu nemají co dělat.“ Jeden křesťanský uprchlík z Mosulu vypráví: „Když k nám do města vtrhli lidé z IS, uvítali je ti zdejší s jásotem - a křesťany vyhnali.“

O druhém srpnovém víkendu roku 2014 vysvětlil mosulský chaldejsko-katolický arcibiskup Amel Nona ve svém arbílském exilu italskému novináři: „Naše současné utrpení je předehrou toho, co v blízké budoucnosti čeká evropské a západní křesťany.“ „Musíte být vnímaví k tomu, co se děje zde na Blízkém východě, neboť muslimů, jež přijímáte do svých zemí, je stále víc. Vaše liberální a demokratické zásady zde nemají žádný význam.“ Při pohledu na miliony muslimů v Evropě tento sedmačtyřicetiletý muž zvolal: „Budete muset sáhnout k odvážným rozhodnutím s použitím síly, i když to bude znamenat zradu vašich vlastních zásad.“ Lorenzo Cremonesi jej v italském deníku Corriere della Sera popisuje jako „muže zraněného a plného bolesti“, který však „nekapituloval“. Po svých zkušenostech vidí arcibiskup Nona už pouze jedinou „možnost, jak zastavit exodus křesťanů z míst, kde má křesťanství své - předislámské - kořeny“": „Násilí přemoci násilím!“

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz