Často se můžeme setkat s tvrzením, že Židé přinesli do Palestiny jen násilí, proti němuž se Arabové měli právo bránit. Byly arabsko-židovské vztahy skutečně napjaté již od vzniku sionistického hnutí?

Dá se říci, že opak je pravdou, protože první sionisté začali budovat v Zemi zaslíbené průmysl, nemocnice, umělecké galerie, univerzity a občanskou vybavenost nejen výhradně pro sebe. O jejich tvořivém a budovatelském, nikoli násilném úsilí svědčí vybudování nových měst: Tel-Aviv, Rishon Le-Cion, Zychron Yaakov, Bnei Barack. Arabové si byli vědomi vyspělosti a pracovitosti židovských přistěhovalců, a proto Židy vítali. Sionisté snili o tom, že vytvoří harmonický stát, ze kterého by profitovaly oba dnes bohužel znepřátelené národy. Podle usnesení I. sionistického kongresu měli Izraelci i Palestinci žít v naprostém míru a vytvořit prosperující kvetoucí zemi.Velmi málo lidí si uvědomuje nebo se to dnes už vůbec neví, že prvotní reakce arabského obyvatelstva na sionismus byly vřelé.

Roku 1906 syrský muftí Farib Kasab poznamenal: „Židé z Orientu a Evropy jsou zde doma. Tato vlast (Izraelská) je jejich jedinou vlastí. Tato země je jen židovskou.“ Jeruzalémský muftí, předchůdce genocidního vraha Husejního, se podílel na položení základního kamene hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Po vyhlášení Balfourovy deklarace, podle které měli Židé nárok si vytvořit domovinu v Palestině, gazanský resp. egyptský šejk prohlásil: „Řekněte lordu Balfourovi, že jsme ochotni prodat více a více půdy židovským kupcům“. Po skončení 1. světové války r. 1919 se Chim Weizman setkal se zástupcem arabské delegace. Obě strany uzavřely přátelství, což stvrdily dohodou o co nejužší spolupráci. Obě strany se dohodly, že společně zajistí masovou imigraci Židů do Palestiny.

Král Faisal šel ještě dál. Napsal dopis americkým sionistům, v němž vyzýval Židy, aby se vrátili do své biblické vlasti. Je neuvěřitelné, že tato slova pronesl arabský nacionalista. Byl si bezpochyby dobře vědom jejich tvůrčího přínosu pro rozkvět a rozvoj oblasti, jehož arabské kmeny schopny nebyly. Kdyby tehdy Židé uposlechli jeho výzvy a využili možnosti k vystěhování do Palestiny, v budoucím strašném světovém konfliktu by se jich miliony mohly zachránit před genocidou.

Bohužel se ve 20. letech 20. století dostal k moci muftí Husejní. V Jeruzalémě r. 1921 zaujal tento nesnášenlivý arabský předák násilný postoj proti Židům i proti svým umírněným krajanům. Došlo ke krvavému střetu, při něm bylo mnoho sionistů zabito. Velké byly také škody na majetcích. V této situaci nemohli Židé setrvávat v nečinnosti a na popud svého vůdčího činitele Žabotinského ustavili židovskou sebeobrannou armádu (Hagana). Během léta 1921 začal muftí prosazovat ideu panarabismu. Palestinu chápal jako jižní provincii Sýrie. Ačkoliv to někteří antisemité tvrdí, neprosazoval Husejní vznik samostatného Palestinského státu. Od 20. let však rozeštvával smíšené obyvatelstvo, rozdmychával vzájemnou nevraživost, popouzel arabské obyvatelstvo proti židovskému, na něž organizoval pogromy.

Nejvíce střetů proběhlo během léta 1929. Židovské modlitby u Zdi nářků se staly terčem útoků. Prvního června 1929 vyzval dopisem britský emisar muftího, aby hájil právo Židů modlit se u Zdi nářků. Výzva nebyla akceptována, naopak rostoucí napětí mezi oběma komunitami vedlo k útoku početných arabských davů na neozbrojené Židy ve Starém městě v Jeruzalémě. Za krátký čas se nepokoje přenesly do Hebronu, kde byla napadena židovská škola a jeden Žid byl zabit. Dne 25. srpna téhož roku podnikl arabský dav nejdivočejší a nejzběsilejší útok na židovskou čtvrť. Během pěti hodin zabili Arabové více než 60 Židů, včetně žen a dětí. Ve vesnici Moca těsně u Jeruzaléma byla povražděna šestičlenná židovská rodina. V předměstí Jeruzaléma byli Židé donuceni opustit svá obydlí. Když útoky za soumraku 29. srpna 1929 skončily, počet zabitých Židů dosáhl čísla 133. Zahynulo také 87 Arabů, většinou však zbraněmi britských jednotek, které se snažily zabránit násilí.

V odvetě za krvavý útok zaútočili pak Židé na Araby a spolu s britskými jednotkami jich zabili 136. Je nutno v zájmu historické pravdy připomenout, že rozvášněný dav vedený muftím Husejním vraždil i své umírněné bratry, kteří naopak některé Židy před násilnostmi ukrývali.

Předěl v dějinách neklidné oblasti je poznamenán nástupem Adolfa Hitlera k moci r. 1933. Nacisté zavádějí okamžitě represivní opatření, začíná veliké pronásledování Židů, které nemá v dějinách světa obdoby. Stejného roku se v Praze schází 18. sionistický kongres, který žádá, aby byla vybudována „co nejrychleji a co v největším měřítku“ židovská národní domovina. Ale s každou židovskou imigrační vlnou byla reakce Arabů násilnější. Do roku 1936 přibylo do Palestiny asi 130.000 židovských přesídlenců, kteří zde hledali nový, podle své víry dávno zaslíbený domov. Zakládali kibucy, věnovali se hospodářství a vedli normální život. Bohužel, arabské vedení vedené „husejníjovci“ snaze o pokojný život zabránilo a vyprovokovalo obrovské nepokoje. Roku 1936 začalo arabské povstání. Dne 15. 10. 1936 zahájili Arabové generální stávku. Toho dne byli napadeni a zabiti tři Židé, následují den odštěpenecká skupina z Hagany, zvaná Irgun, zabila v odvetě několik arabských dělníků. Násilí se řetězilo a násobilo. Poté arabské gangy a bojůvky zapalovaly a ničily židovské obchody a majetek.

Již dne 7. 5. 1936 se arabští vůdcové setkali v Jeruzalémě a požadovali zákaz veškeré další židovské imigrace. Po celé Palestině se židovské domy a farmy stávaly terčem útoků, domy byly zapalovány a zahrady ničeny. Arabské násilnosti si vyžádaly smrt 21 Židů. Židovská agentura naproti tomu vyzývala organizaci Irgun, aby se zdržela veškeré odvety. Arabové vraždili Židy po celé Palestině, zabito bylo 80 lidí. Ve snaze udržet klid, zabili Britové 140 Arabů. Hagana reagovala zřízením mobilních hlídek.

Protižidovské povstání mělo neblahý vliv na britskou politiku, která se v důsledku zištnosti a snahy nerozhněvat si Araby začala vyvíjet protisionisticky. Balfourova deklarace byla r. 1938 fakticky zrušena. Britové stanovili hranici židovského přistěhovalectví jen na 12.000 osob během pěti let, tj. pouhých 2.400 osob za rok. Toto rozhodnutí mělo pro Židy velmi tragické následky. Sníženou a striktně omezenou kvótou přistěhovalců byli vydáni vlastně napospas nacistické nenávisti, která se potvrdila schválením zrůdných rasových zákonů. Spojené státy dodržovaly stanovenou kvótu na čísle 24.370 uprchlíků z Německa a Rakouska ročně. Rok 1939 byl zlomový, veškeré země „zavřely dveře“ pro židovské uprchlíky. Přesto se židovský život v Palestině nezastavil, bylo založeno mnoho kibuců a imigrace pokračovala ilegálně.

I když později zprávy o masovém vyvražďování Židů pronikly na veřejnost, na proarabské politice Velké Británie se prakticky nic nezměnilo. Židovský národ tak byl decimován z mnoha stran, tedy i v Palestině. Z důvodů sebezáchovy a sebeobrany (zejména na konci 2. světové války) zahájila organizace Irgun svou vlastní teroristickou kampaň. Dne 1. 2. 1944 zahájila vzpouru proti Britům, a tím začal krvavý kolotoč násilí mezi Brity, Židy a Araby navzájem.

Dne 6. 11. 1944 zavraždil Irgun lorda Moyna, v červenci 1946 “irgunisté“ srovnali se zemí hotel Krále Davida, přičemž bylo zabito 41 Arabů a 28 Britů. V dubnu 1947 byli 3 muži z Irgunu postaveni před soud za útok na vězeňskou pevnost ve městě Akko, při němž osvobodili 251 vězňů. Židovský předák Begin pohrozil Britům odplatou, jestliže pachatele potrestá smrtí, avšak i přes tuto výhružku byli zadržení skutečně 29. 7. 1946 britskými orgány souzeni a oběšeni. Následovala tvrdá reakce ze strany Židů – organizace Irgun se zmocnila dvou britských seržantů, Glifforda Martina a Marvyna Paice. V této vypjaté situaci vydal Begin v odvetě za ztrátu svých lidí příkaz k vraždě těchto vojáků.

Ke krvavým bojům proti Židům se přidali Arabové a formou pogromů demolovali především židovské školy a nemocnice. Situace se stala neudržitelnou. V únoru 1947 britská vláda veřejně prohlásila, že palestinský problém bude předán Spojeným národům (OSN), čímž vlastně přiznala, že není v poválečné situaci již sama schopna vládnout a udržovat pořádek koloniálním způsobem. Vývoj nezadržitelně spěl k ustavení a uznání samostatného státu Izrael, žel za cenu spousty obětí na obou znesvářených stranách.

Izrael se vydal cestou budování svého státu na demokratických principech, a proto postupně upustil od teroristických akcí a přešel k obraně svého území pomocí řádné pravidelné armády. Palestinci za podpory arabského obyvatelstva i v jiných zemích se vydali cestou teroru masového i individuálního, cestou intifády, pašování zbraní, výchovy k nenávisti již od dětských let, nedodržováním dohod o příměří. Tyto odlišné cesty jsou jasně rozpoznatelné i v dnešní době: Izrael - prosperující země, Palestinci – žijící v chudobě, etnikum bez vlastního státu, ač tento již měli na dosah ruky a o nějž vlastní vinou opakovaně přicházejí.