28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


HISTORIE: Neštěstím Balkánu je nacionalismus – velkosrbský především

2.6.2008

Pochopitelně i velkoalbánský nacionalismus jako každý šovinistický nacionalismus není nic k obdivu, ale bohužel to byli spíše Srbové, kteří nejméně dvakrát ve dvacátém století propásli historickou šanci stát se pozitivní vůdčí silou regionu a celého Balkánu. Kořeny některých politických jevů současnosti je nutné vysledovat v historii zpětně i přes několik generací.

Diplomatickým uznáním Kosova ze strany ČR opět vybublaly mezi politiky i čtenáři velké vášně, které opětovně prosrbsky podpořil i prezident republiky. Nemluvě už vůbec o vášnivých internetových diskutérech. Myslím si, že nadmíru poučný je text, doslovně převzatý z publikace Léta zkázy a naděje, což je populární encyklopedie o první světové válce z pera Miroslava a Hany Honzíkových. Vydána byla v roce 1984 ve vydavatelství Rudého práva a poplatnost marxistickému výkladu dějin je z řady kapitol víc než patrná. Takže žádný současný prosrbský sympatizant nemůže autory po 24 letech obviňovat z nějaké proamerické či proevpropské poplatnosti. Jedná se o konkrétní heslo z kapitoly Postavy a figurky ze str. 275-276:

Pašič Nikola (1845 – 1926)

Dějiny moderního srbského státy byly poznamenány bojem dvou rodů o vládu v zemi: Obrenovičů a Karadjordjevičů. První hledali oporu ve Vídni, druzí v Petrohradě. Srbsko se stalo důležitou figurou na evropské politické šachovnici. Agrární země, teprve nedávno zbavená turecké nadvlády, neměla vnitřní politický život jako ostatní evropské státy. Rozhodující vliv vycházel z knížecího, později královského dvora.

Obrenovičové si byli dobře vědomi, že spor s Rakouskem by měl pro Srbsko nedozírné následky. Tam totiž směřovala většina srbského vývozu a jen přes jeho území byl možný tranzit k moří. Ale Srbové nebyli ochotni vyměnit tureckou nadvládu za rakouskou, a tak v osmdesátých letech devatenáctého století založil Pašič opoziční radikální politickou stranu. Protože neexistoval parlament, kde by se řešily sporné politické otázky, vyvolali radikálové v roce 1883 povstání: Nezdařilo se. Pašič musel uprchnout ze země a až do konce vlády krále Milana Obrenoviče nesměl do Srbska.

Za nového panovníka se kolo otočilo. Pašič se stal nejprve ministerským předsedou a později vyslancem v Petrohradě. Tam navázal důležitá spojení a Srbsko vystřídalo prorakouský kurs za proruský. Král Alexandr Obrenovič však náhle změnil politiku a – skončil koketování s liberalismem, vládu svěřil svým příbuzným a přátelům a země se dostala do podobného stavu, v jakém byla za vlády tureckých pašů. Navíc začala opět navazovat pevnější pouta s Vídní.

Důstojnická vzpoura v roce 1903 svrhla Obrenoviče, na trůn byl povolán Petar Karadjordjevič a do čela vlády – Pašič. Odstranění krále bylo provedeno tak brutálně, že vzbudilo odpor u evropských vlád. (Pozn.: Král byl doslova zmaskrován skupinou důstojníků v noci ve své ložnici společně se svojí milenkou, nenáviděnou Dragou Mašinovou, snad českého původu.) Pašič měl na dlouhou dobu plné ruce práce, aby napravil mezinárodní pověst Srbska. Kupodivu umírněnou reakci vyvolala změna na srbském trůně ve Vídni, kde platila zásada: ať vládne v Srbsku kdo chce, jen když nebude protirakouský. Ale Pašič protirakouský byl a král Petar mu přenechal vládu včetně řízení zahraniční politiky. V zemi zatím vyrostla nová síla, na kterou Pašič nestačil. Převrat v roce 1903 provedla armáda, jediná organizovaná síla v zemi a Pašič byl nucen provádět zahraniční politiku, jakou chtěla. Získala v zemi neobyčejnou popularitu, obzvlášť když zvítězila v obou balkánských válkách v letech 1912 – 13.

Srbské území se dvojnásobně zvětšilo (Pozn.: o dnešní Makedonii, právě Kosovo a potom při dělení kořisti ve druhé válce i o části Bulharska.) Srbsko se dožadovalo přístupu k Jadranu, mocné nacionalistické organizace vzniku velkého Srbska – a to vše na útraty habsburské říše. Pašičovou zásluhou bylo, že zabezpečil zemi mezinárodní krytí. Rusko nemohlo připustit likvidaci nebo i porážku Srbska, svého věrného spojence na Balkáně. Proto si mohl Pašič dovolit proti Rakousku víc, než čemu odpovídala skutečná síla země. Zůstával však realistou a věděl, že vyčerpané Srbsko si nemůže dovolit další válku. Snažil se proto udržet horké hlavy na uzdě, ale byl zaskočen sarajevským atentátem. (Pozn.: Atentát na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda provedla ilegální skupina odporu Mladá Bosna, inspirovaná, vydatně podporovaná, vyzbrojená a vycvičená tajnou srbskou nacionalistickou důstojnickou organizací Černá ruka v čele s plukovníkem Dragutinem Dmitrijevičem a majorem Tankosičem.)

Za první světové války a hlavně po ní jej dějinný vývoj zaskočil podruhé. Jeho snem bylo Velké Srbsko a nikdy ne Jugoslávie. O Chorvaty a Slovince nestál a v tom byl zajedno s králem Petarem. Jeho názor na vznik Jugoslávie vylíčil v roce 1918 francouzský vyslanec, králův osobní přítel: »Když jsem navštívil krále Petara, objal mne a řekl: „Mé objetí platí velkomyslné a obdivuhodné Francii.“ Po chvilce dodal skoro se slzami v očích: „Srbsko je vyřízeno.“ Snažil jsem se jej uklidnit. Nebylo důvodu ke znepokojení. Situace pro vznik Jugoslávie byla mezinárodně příznivá, území Srbska se mělo rozšířit o bohaté a hospodářsky vyspělé provincie a počet obyvatelstva by se podstatně zvětšil. Tu mne král přerušil? „Ne. Proč? Jsou to otroci. Svobodní muži, Srbové jsou mrtvi.“«

A tak se Pašič na sklonku svého bouřlivého života stal ministerským předsedou státu, který vznikl bezmála proti jeho vůli. Nyní by obezřetný politik pochopil, že budoucností Jugoslávie může být pouze federace. Velkosrb Pašič ve svých 75 letech nebyl ochoten měnit své názory, i když se situace zásadně změnila. Považoval ostatní národy Jugoslávie za nevlastenecké a zkažené dlouholetou koexistencí v rakouské říši. Požadoval od nich, aby byly Srbsku vděčné za nabytou svobodu. Tím dokonale otrávil vnitřní poměry v novém státě.

A to se ukázalo pro budoucnost země neštěstím.

_______________________________________________________________

Tento text byl psán tak asi v době skonu Josipa Broze Tita, a tedy deset let před viditelným počátkem rozpadu Jugoslávie počátkem devadesátých let. Takže poslední věta byla v roce 1984 opravdu víc než prorocká. První zúčtování těchto nešťastných počátků probíhalo za druhé světové války – ustašovský protisrbský terorismus v Chorvatsku, který vyústil v pronacistickou vládu diktátora Ante Paveliče. Zdánlivě poklidný a z pohledu Čechů a Slováků (usilujících o dinárový devizový příslib) úspěšný poválečný vývoj Jugoslávie se opíral o neotřesitelnou autoritu Titovu. Tito sám byl Chorvat a po celých třicet let svého prezidentování plánovitě likvidoval v zárodku náznaky jakéhokoli pokusu o oživování potažmo realizaci velkosrbských myšlenek. Součástí jeho politiky bylo mj. právě ustavení autonomních oblastí Vojvodina a Kosovo. Ne náhodou právě po jeho smrti počali vystrkovat velkosrbští nacionalisté svoje růžky počínajíc nechvalně známým memorandem srbské akademie. A dál už je to, nejviditelněji tragickým působením Slobodana Miloševiče a jeho rodiny, dostatečně známo.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.