23. srpna 1939 se dvě revoluční hnutí s rudými prapory – na jednom byla svastika, na druhém srp a kladivo - spojila, rozdělila si Evropa a rozpoutala 2. světovou válku.

2. světovou válku nezačal agresor jeden, nýbrž agresoři dva. Začali ji spojenci Hitler a Stalin, nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz.

23. srpna 1939 byla západní levice šokovaná. Já jsem šokován, že šokována byla. Pakt Molotov-Ribbentrop byl totiž naprosto logickým vyústěním, odpovídajícím naturelu obou režimů.

V tu dobu byly v Evropě tři politicko-ideologické entity; dvě z nich byly revoluční, jedna konzervativní. Mezinárodně-politickou konzervativní entitou byly západní demokracie (Británie a Francie), jež chtěly zachovat mír a konzervovat status quo.

Další dvě entity – nacistická Třetí říše a komunistický Sovětský svaz – byly revoluční: usilovaly o rozvrácení mezinárodního statu quo v Evropě, o agresi a expanzi. Máme tady tři entity, tj. tři možné alianční kombinace: (1) spojenectví západních demokracií a Hitlerova Německa proti Sovětskému svazu, (2) spojenectví západních demokracií a Stalinova Sovětského svazu proti nacistickému Německu a (3) spojenectví Hitlera a Stalina, nacistů a komunistů, proti západním demokraciím.

Možnost (1) vyhovovala Hitlerovi, ale byla nepřijatelná pro západní demokracie. Aby Hitler mohl napadnout Stalina (se souhlasem či podporou západních demokracií), musel by nejdřív obsadit Polsko, což však bylo pro západní demokracie nepřijatelné. Ty nešly do války proti Hitlerovi kvůli Československu - preferovaly mír, a tudíž obětovaly Československo (což nám připomíná, že mír není vždy nutně pozitivní záležitostí; nasnadě je ptát se: „Koho mír?“ „Za jakou cenu?“ „A na úkor koho?“) – ale šly do války proti Hitlerovi kvůli Polsku. Představa nacistického Německa, které pozře Polsko (poté, co již pozřelo Rakousko a Československo), byla pro západní demokracie nepřijatelná. Proto se možnost (1) nikdy nerealizovala. Komunistická propaganda, snažící se po 22. červnu 1941 vyvinit Sovětský svaz z kolaborace s Hitlerem, a proto tvrdící, že pakt Molotov-Ribbentrop byl pro Sovětský svaz defenzivní záležitostí, neboť západní demokracie prý chtěly „nasměrovat“ Hitlera proti Sovětskému svazu, byla, jako obvykle, čistou lží: kdyby to Británie a Francie chtěly, nikdy by nedávaly bezpečnostní garance Polsku, což je ale právě to, co v létě 1939 ostošest činily. Nikoli, pakt Molotov–Ribbentrop nebyl ani pro jednu z obou stranu defensivní, nýbrž byl pro obě ofensivní; obě strany, nacisté i komunisté, se v něm spojili ke společné ofensivě.

Možnost (2) by byla geografickým opakováním 1. světové války – a 2. světová válka nakonec nabyla této podoby, ale až po 22. červnu 1941. Tato možnost byla nejméně výhodná pro nacistické Německo (které by muselo, a nakonec i muselo, bojovat na dvou frontách), ale nevýhodná byla i pro Stalina, neboť on by musel bojovat proti Hitlerovi a nemohl by si být jistý, zda by Západ nakonec neuzavřel s Hitlerem separátní mír na jeho, tj. Stalinův, účet. Ne, nikoli, toto byla varianta, do které se Stalin vůbec nehrnul.

Takže co vidíme v Evropě v létě 1939? Vidíme tři entity, z nichž jedna chce mír a dvě chtějí válku. Vidíme Hitlera, který nechce zopakovat chybu císaře Wilhelma II. a bojovat na dvou frontách. A vidíme Stalina, který chce „zopakovat“ 1. světovou válku v tom smyslu, že západní demokracie a nacistické Německo se vzájemně vyčerpají v krvavé, mnoholeté válce, od které bude Sovětský svaz abstinovat, aby pak čerstvá Rudá armáda převálcovala celý válkou zničený evropský kontinent!

Tyto tři divergentní geopolitické programy měly jednoho a právě jednoho společného taktického jmenovatele: alianci Hitlera se Stalinem, spojenectví nacistů a komunistů. Kdo to neviděl, byl slepý, či alespoň zaslepený. Tento společný jmenovatel se realizoval 23. srpna 1939. Když jeden (západní demokracie) nechce válku a dva (nacistické Německo a komunistické Rusko) válku chtějí, jaký je asi výsledek? No jaký asi, ti dva, kdo válku chtějí, se spojí a rozpoutají ji. To se i stalo.

Dvě země, dva spojenci, dva agresoři byli stejně válkou vinni a odpovědni za její rozpoutání: Hitler a Stalin, Třetí říše a Sovětský svaz, nacisté a komunisté.

Generál Walter Krivitský, šéf Stalinovy tajné služby v západní Evropě až do své defekce koncem roku 1937, později v Americe v roce 1939 ve své knize „V Stalinově tajné službě“ (známé taky pod názvem „Byl jsem Stalinovým agentem“) vyzradil, že Stalin usiloval o dohodu a spojenectví s Hitlerem po celou druhou polovinu 30. let, dokonce i v době, kdy proti sobě aktivně válčili ve Španělsku. Předpověděl dokonce i pakt Molotov–Ribbentrop před tím, než k němu došlo. Za dodnes nevyjasněných okolností se zabil nebo byl zabit v jednom hotelu ve Washingtonu v únoru 1941. Hned po Lvu Trockém byl člověkem č. 2 na seznamu smrti operace Směrš sovětské NKVD.

Takže týden po uzavření svého spojenectví nacisté a komunisté vpadnou do Polska (Francie a Británie vyhlašují Německu válku), které si rozdělí. Sověti pak okupují Estonsko, Lotyšsko, Litvu a Besarábii (Moldávii) a napadnou Finsko. První dvě hlavní města, která zažijí barbarské nálety bombardérů proti civilním čtvrtím, jsou Varšava a Helsinki (bombardéry nad tím městem prvním měly na sobě hákový kříž, bombardéry nad tím městem druhým rudou hvězdu). Němci pak obsadí Dánsko, Norsko a na jaře 1940 převálcují Benelux a Francii. Ještě předtím Británie a Francie, již bojující (či spíše nebojující v oné „divné válce“) proti Německu umožňují svým občanům bojovat jako dobrovolníci na finské straně proti Sovětům a plánují ze svých kolonií na Blízkém východě letecké útoky na sovětská ropná pole u Baku. Proč? Protože objektivně nacisté a komunisté, Německo a Rusko jsou spojenci a boj proti jedněm je zároveň bojem proti druhým; tanky Wehrmachtu jezdily na ropu z Baku..

Toto spojenectví nacistů a komunistů slaví úspěchy. Po pádu Francie ovládají celý evropský kontinent. Na jaře1940 válka, jež začala v září 1939 a jejímž smyslem bylo garantovat nezávislost Polska, de facto skončila. Po pádu Francie představa, že samotná Británie vysvobodí celý kontinent z rukou nacisticko-komunistických spojenců a jejich satelitů, byla naivní. Proto Británii dávalo smysl odpískat „válku o Evropu“, uznat neúspěch, uzavřít mír s Německem a věnovat se své koloniální říši. Diktoval to zdravý rozum. Britové by to byli i nejspíš udělali, nebýt jednoho válečného štváče a iracionálního maniaka – jakým se alespoň pro mnohé zdál být. Jmenoval se Winston Churchill.

Winston Churchill chtěl pokračovat ve válce v situaci, kdy už nebyla naděje na vítězství. Proč? Protože to byl velký státník a viděl dál, než ostatní. On věděl, že válka po pádu Francie je již úplně novou válkou. Již to není válka za svobodu Polska (nebo Francie, nebo jakýkoli dílčí cíl), nýbrž je to válka preventivní, která má zabránit konsolidaci totalitního impéria nad celou Eurasií. Kdyby Hitler dostal mír, svou moc nad Eurasií by konsolidoval a vytvořil totalitní monstrum, které by bylo neporazitelné a ovládlo by svět. Existovala jen malá šance, jak tomu zabránit – pokračovat ve válce, způsobovat v Hitlerově říši neklid, neumožnit mu ji konsolidovat, a bez naděje na britské vítězství vlastními silami doufat, že dříve nebo později buď (1) dosavadní spojenci Hitler a Stalin se rozhádají, anebo (2) Amerika vstoupí do války.

Nakonec se stalo obojí – v červnu a v prosinci 1941.

Rusko bylo Západem přivítáno jako spojenec proti Hitlerovi a bez Ruska mohl Západ zvítězit nad Třetí říší jen stěží. A v průběhu války - i po ní – začalo být z taktických ohledů na válečného spojence zamlčováno – či alespoň nevyjadřováno -, že Stalin byl vlastně stejný agresor a gauner jako Hitler, že Sovětský svaz byl stejně agresivním a expanzionistickým dobyvačným impériem jako Třetí říše. A věci nepomohlo, že někteří státníci Západu – jako např. americký president Franklin D. Roosevelt – byli ohledně sovětské hrozby naprosto naivní a vůči ní slepí. Churchill neměl o sovětském režimu žádné iluze, ale (a) potřeboval jej k porážce Hitlera a (b) věděl, že totalitní panství nad polovinou Evropy je lepší, než totalitní panství nad Evropou celou. Neměl však žádnou možnost učinit cokoli pro lidi (a jejich svobodu), které „osvobodila“ Rudá armáda. Věděl však, že po 2. světové válce začne nový konflikt, nový zápas o svět, válka studená, ale v ní totalitáři budou mít jen polovinu Evropy, nikoli Evropu celou, a proto výchozí pozice pro Západ bude lepší, než kdyby Británie uzavřela na jaře 1940 mír s Hitlerem a ten by měl Evropu celou.

Na začátku tohoto nového konfliktu, války studené, věci rovněž nepomohlo, že Rooseveltova vláda stejně jako britská tajná služba byly infiltrovány komunisty a sovětskými agenty. V Evropě je dodnes obecně jen málo známé, jak značně byla Rooseveltova vláda v 30. a 40. letech 20. století infiltrována komunisty a sovětskými agenty: od náměstka ministra financí, přes minimálně dva poradce prezidenta, byrokraty na ministerstvech, analytiky na ministerstvu zahraničí, úředníky soudců Nejvyššího soudu, až po jednoho kongresmana.

Na začátku 40. let 20. století tak měli lidé a národy ve střední a východní Evropě jen velice smutnou volbu: zda jejich tyranem a katanem bude „malý knír“ (Adolf), anebo „velký knír“ (Josif). Tak stála ta jejich převelice tristní volba. A lidé volili menší zlo před větším, přičemž pochopitelně tím větším zlem byla totalitní mocnost, která zemi okupovala, a tím menším ta totalitní země, která proti ní bojovala. U nás byla větším zlem Třetí říše, v Pobaltí zase Sovětský svaz. Vojáci Svobodovy armády byli českoslovenští patrioti, již bojovali za svobodu své země; příslušníci pobaltských jednotek SS byli zase estonští, lotyšští a litevští patrioti, již bojovali za svobodu svých zemí. (Němci neumožnili vytvořit zvláštní estonské, lotyšské a litevské jednotky mimo SS, a tudíž ti pobaltští vlastenci, kteří chtěli bojovat za nezávislost svých vlastí od Sovětského svazu, mohli tak učinit jen v rámci oněch pobaltských jednotek SS; tento fakt zohlednil americký Kongres v 50. letech, kdy rozhodl, že pobaltské jednotky SS, na rozdíl od ostatních, nebyly zločinecké organizace a nemají být považovány za zločinecké organizace. Zajisté jejich někteří členové se zločinů mohli dopustit a nejspíš i dopustili; ale to také i někteří příslušníci Svobodovy armády - viz. např. Reicin, Bedřich.)

Striktně vzato, 2. světová válka nezačala až 1. září 1939 – to začala jen její střílecí fáze – ale začala již 23. srpna 1939. Důvodem vstupu západních demokracií do války bylo garantovat nezávislost Polska, potažmo celé střední Evropy (neboť geopoliticky, je-li nezávislé Polsko, je nejspíš nezávislá i celá střední Evropa, a není-li nezávislé Polsko, ostatní země střední Evropy mohou být nezávislé jen ztěží) od totalitní říše. 2. světová válka proto neskončila ani 8. května 1945, neboť tehdy Polsko a celá střední Evropa nezávislost od totalitní říše nezískaly; to jen jedna okupační totalitní mocnost byla nahrazena druhou. Skutečnou nezávislost získaly Polsko a střední Evropa, včetně nás a včetně Pobaltí, až v roce 1989, respektive 1991. Až tehdy byly válečné cíle západních demokracií ze září 1939 naplněny.

Současné Rusko, které nevidí či odmítá vidět svůj díl viny na rozpoutání 2. světové války coby jedna hlava tehdejší dvouhlavé totalitní saně, tak žije v zajetí lží (sobě)nalhávající mentality, v jaké bylo kdysi i výmarské Německo. Dnešní Rusko je však – stejně jako i celá Evropa – umírající společností, již dlouhodobě čeká jen demografický, ekonomický a politický sestup. Je vysoce nepravděpodobné, že by se současné Rusko vzmohlo vykročit na cestu, na kterou se vydalo Německo v 30. letech 20. století a která je přivedla až ke květnu 1945. Kdyby se na ni však vzmohlo, na její cestě by Rusy čekalo totéž, co čekalo Němce v květnu 1945: knock-out.

Opakuji, je nepravděpodobné, že Rusko se na tuto cestu vydá (ani ne tak v důsledku absence ambicí, jako spíše absence prostředků); nalhávat sobě i světu lži o vlastní minulosti a o 23. srpnu 1939 však není cestou ke štěstí a zdraví staré, unavené a umírající společnosti, jakou je dnešní Rusko. Cestou ke zdraví a štěstí je říct si o sobě pravdu, jakkoli nepříjemná by to pravda byla. A pravda o Sovětském svazu byla nechutná až dost.

Autor je ředitel Občanského institutu
Převzato z blogu autora s jeho svolením