28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


HISTORIE: Kdopak nám tu monarchii vlastně rozbil?

1.12.2011

Je to už dobrých třicet, čtyřicet let, když jsem zaslechl poprvé názor že ten Masaryk neměl to Rakousko rozbíjet. A naposledy toto téma pro mne znovu oživlo minulý týden, kdy je v rozporu s názorem všech ostatních zúčastněných historiků v příloze Orientace Lidových novin zase jednou zvedl redaktor Petr Zídek v rozhovoru o úloze legií. A to nemluvím o tom, co dnešní flagelanti dokáží naplivat na Edvarda Beneše i ve věci vzniku samostatného Československa. Tak kdo ale tedy tu nádhernou monarchii vlastně rozbil?

Ve svém dětství a mládí jsem měl příležitost naslouchat lidem pamatujícím monarchii, první světovou válku i předválečnou republiku. Tedy v prvé řadě svým dědečkům i babičkám a jejich dalším generačním soupoutníkům. Tedy generaci, která dvakrát za život zažila hrůzy válek na frontě i v zázemí. Otřásám se při pomyšlení, jak dědeček z matčiny strany Karel Michalica byl ve věku 35 let jako otec již dvou dětí – tedy jako rakouský Leutnant der Infanterie in der Reserve – v čele své kumpačky ve věku 35 let raněn do nohy hned při prvním dotyku s ruským protivníkem během šílených a předem ztracených rakouských ofenzív na sklonku horkého léta 1914. A tentýž v bezmála 60 letech potom jako okresní hejtman ve Velkém Meziříčí se v rámci svých služebních povinností podílel na průběhu zářijové mobilizace v roce 1938. (Jak jej komunistická moc zbavila důchodu a vyhodila i s babičkou z bytu v roce 1953, je už jiná kapitola). A jiný strýc, později RNDr., Karel Dráb pro změnu prodělal tu válku úplně celou – zázračně bez úhony – od roku 1914 zřejmě v sestavě pražského 28. pěšího pluku na srbské a později na italské frontě včetně všech 12 bitev na Soči a závěrečné agonie rakousko-uherské armády na Piavě. Shodnou odyseu i shodně šťastný osud měl i děd mé manželky, tehdy dělostřelec, Ing. František Hromčík. Všichni loajální k monarchii, na rozdíl od prof. Františka Švandy, který v ruských legiích prodělal celou sibiřskou anabázi. Protože tehdy nebyla ani televize, natož počítačové hry, tak se mi všechna tato autentická vyprávění vryla hluboce do paměti, aniž by mi to připadalo až tak neskutečné jako dnešní mladé generaci nerozlišující už časově ani revoluci sametovou od francouzské.

Koncem sedmdesátých let byla ve Vídni na Františkánském náměstí odhalena Masarykovi německo – česká pamětní deska na domě, kde při svém působení na vídeňské univerzitě bydlel. A nejprominentnějším řečníkem vedle za exulanty hovořícího Martina Štěpánka nebyl nikdo menší, než tehdy úřadující spolkový kancléř Bruno Kreisky. A pro všechny monarchistické nostalgiky si dovolím volně citovat hlavní myšlenku jeho projevu: Profesor Masaryk byl nejen zajímavým filozofem i sociologem, uznávaným pedagogem, aktivním politikem, nemilosrdným odhalovatelem zlořádů a zakladatelem nadějného moderního státu ve střední Evropě, ale byl i vynikajícím Rakušanem! Toto řečník odvozoval z jeho poslaneckýchiniciativ a návrhů na modernizaci mnohonárodní monarchie během jeho dvou časově oddělených poslaneckýchmandátů v Říšské radě v devadesátých letech 19. století a znovu na sklonku prvního desetiletí století dvacátého.Samozřejmě neuskutečněných. Takže z tohoto pohledu vyjádřeného pregnantně tak prominentním Rakušanem to tedy zrovna T.G.M. být nemohl. A kdo tedy?

Rakousko jako takové, byť se takto nazývalo teprve od roku 1805, vzniklo následkem hrozivé expanze islámu v podobě Turecka od 15. století. Roku 1453 dobyli Mohamedáni do té doby křesťanský Istanbul, či chcete-li Cařihrad, a hotovili se k další nemilosrdné expanzí. Proto se středoevropské křesťanské státy dobrovolně sdružily kolem habsburského domu, aby této hrozbě spojenými silami čelili. Události okolo počátku třicetileté války, české stavovské povstání a katastrofa na Bílé hoře byly způsobeny zjednodušeně řečeno pokusem o absolutizaci vládnutí habsburského dvora uvnitř monarchie, ale vzhledem k trvalému ohrožení z jihovýchodu byly pro Habsburky vlastně jenom nepříjemnou epizodou.

Jednalo se o celá staletí válek, kdy Turci ovládali prakticky celé Uhry, vždyť dlouhou dobu drželi i jihoslovenské Nové Zámky a v roce 1683 byli odraženi u samotné Vídně za vydatné a rozhodující pomoci polského vojska vedeného králem Janem Sobieskim. Bratislavská dnes konkatedrála svatého Martina sloužila pro korunovace uherských králů, kterých tam bylo korunováno postupně celých dvacet včetně císařovny Marie Terezie, protože to byla vlastně poslední uherská výspa, která ještě nepadla Turkům do rukou. Pak se karta zvolna obrátila a přestože byl habsburský dům neustále ohrožován tu Švédy do roku 1648, tu Prusy pod Bedřichem Velikým za sedmileté války, na permanentním ohrožení ze strany islámu to stále nic neměnilo. Teprve v 17. a 18. století slavný levoboček a vynikající vojevůdce princ Eugen Savojský ve válkách 1697 – 1700 a znovu 1714 – 1718 začal Turky zatlačovat (v mezidobí sehrál velice významnou roli ve válkách o španělské dědictví 1701 – 1712 v Bavorsku a ve Flandrech v těsném a účinném spojenectví s generálem Johnem Churchillem, pozdějším vévodou z Marlborough, předkem Winstona Churchilla).

Následně koncem téhož století generál Gideon Ernst von Laudon dobytím Bělehradu v roce 1788 vytlačil Turky definitivně z Uher. A tím byl smysl několikasetletého původně dobrovolného svazku tolika národů pozvolna naplněn. Dalších 150 let už zejména ve víru francouzské revoluce, Napoleonových výbojů a emancipačních snah probouzejících se národů bylo více méně pouze klopotným přežíváním původního, již naplněného konceptu. Právě pod generálem Laudonem zahájil jako mladý poručík zase svou oslnivou a neuvěřitelně dlouhou kariéru 72 let úspěšné služby polní maršálek Jan Václav Radecký z Radče. A byl to právě on, který svými vítězstvími nad osamostatňujícími se Italy, či přesněji řečeno tehdy Piemonťany, v letech 1848 a 1849 prodloužil agonii monarchie, která už tehdy měla zcela namále, o dalších 70 let až do roku 1918. Navíc i za pomoci ruské armády, která ze všech stran sužovanému rakouskému dvoru pomohla potlačit povstání v Uhrách. Devatenácté století bylo věkem nejen technického a hospodářského rozmachu, ale i výrazného vzepětí národnostní myšlenky.

Arcivévoda Friedrich z Těšína

V roce 1859 za rozhodující podpory císaře Napoleona III. porazili Piemonťané s Francouzi po boku Rakušany ostudně u Magenty a Solferina a Říše byla chudší o Lombardii i s Milánem. Od poloviny století se prosazovala v Evropě výrazná nová síla, a to doposud rozdrobené Německo pod pruskou taktovkou. A když se to Habsburkům, tehdy šestatřicetiletému Františku Josefovi I. nelíbilo, tak mu to pruský kancléř Otto von Bismarck prostřednictvím generála Helmutha Moltkeho u Hradce Králové rázně a navýsost krvavě vysvětlil. Tato porážka byla tak drtivá, že navzdory rakouským vítězstvím na italském bojišti proti vypočítavému pruskému spojenci opouštění dalších italských držav Habsburky pokračovalo vyklizením Benátska. Habsburci byli vyšachováni z jakékoli pozice umožňující zasahovat do dění v Německu a Bismarck je krví a železem o pět let později po drtivé porážce Francie definitivně sjednotil. Připomínám jenom pro úplnost v těchto událostech nezanedbatelnou roli otce národa Františka Palackého, který jejich protihabsburskému vábení v roce 1848 odolal a známým dopisem do Frankfurtu velkoněmecké nabídky odmítl.

V druhé polovině devatenáctého století německy hovořící obyvatelé monarchie více či méně podléhali velkoněmecké myšlence a byli v neustálých sporech se slovanskými národy emancipujícími se nejen kulturně, ale i hospodářsky. Oslabený dvůr učinil rozdělením říše s výsledkem zvaným dualismus ústupek Maďarům, a proto teprve od roku 1867 hovoříme o Rakousku-Uhersku, tak jako teprve od roku 1805hovoříme na základě výsledku bitvy u Slavkova o Rakousku samotném. Čechy císař v jejich státoprávních snahách pominul, když se českým králem korunovat nikdy nenechal. (A Bedřich Smetana svoji Triumfální symfonii na oslavu této očekávané události složil nadarmo.) Což popudilo bosenské Srby, o muslimech ani nemluvě. Od roku 1871 po sjednocení Německa a vzniku císařství byla Evropa neuvěřitelných 43 let kontinentem míru, pomineme-li některé okrajové konflikty. Neštěstím pro Evropu a svět se ale v roce 1888 ukázal nástup teprve 27letého Viléma II., vnuka britské královny Viktorie, 100 dní po smrti svého stařičkého děda Viléma I. na hohenzollernský královský pruský a císařský německý trůn.

Tento zakomplexovaný mladík se zakrnělou paží (jeho otec Bedřich Vilém, v roce 1866 jako korunní princ velitel 2. pruské armády, která rozhodla bitvu u Hradce Králové, byl němým císařem jen 100 dnů, protože umíral na rakovinu hrtanu) se zbavil v té době stárnoucího a už umírněného Bismarcka a směroval Německo jednoznačně na cestu konfrontací, vyzbrojování a expanze. S ním je spojen počátek do té doby naprosto nevídaných závodů ve zbrojení, a to i na moři. Rakousko – Uhersko se svojí sice slušnou průmyslovou výkonností – hlavně díky českým zemím, které představovaly 60 % průmyslového potenciálu monarchie – až tolik nezaostávalo, ale politicky i vojensky se po ukončení nepřátelství s Německem po debaklu v roce 1866 stalo ve všech ohledech německým vazalem. Na jihu se monarchie ještě rozpomenula na starou slávu prince Eugena a generála Laudona a s pověřením berlínského kongresu ustavili v rozpadajícím se teritoriu formálně stále ještě tureckého sultanátu protektorát, který po třiceti letech v roce 1908 ukončili přímou anexí.

Conrad von Hötzendorf

Následník trůnu František Ferdinand d`Este se pustil s vervou do jediné oblasti, kam jej nedůvěřivý strýc císař vpustil, a to do modernizace armády a loďstva. A při svých inspekčních cestách v roli jejich generálního inspektora našel ve schopném a iniciativním plukovníkovi opavského pěšího pluku budoucího náčelníka generálního štábu podle svých představ. A jsme konečně u jména toho muže, který dle mého názoru Rakousko-Uhersko rozbil, potažmo tedy alespoň zatloukl poslední a rozhodující hřebík do jeho rakve. Franz Conrad von Hötzendorf. Bojechtivý válečník, jehož chuť vyhledávat aktivně preventivní konflikty, nejen neméně než patnáctkrát se Srbskem, ale dokonce i proti smluvnímu spojenci jako byla před válkou v Trojspolku Itálie, přinášela diplomatům i stařičkému mocnáři horké chvilky.

Osudný měsíc mezi atentátem na jeho ochránce v Sarajevu a vypuknutím války za tzv. červencové krize to byl on, kdo zcela jednoznačně na pozadí mnohomluvného povzbuzování z Berlína císařem Vilémem dotlačil Rakousko-Uhersko k válce za součinnosti zahraničního ministra Leopolda hraběte Berchtolda, pána v Buchlovicích a na Buchlově, který se nedokázal jeho tlaku ubránit. A bylo to vídeňské zahraniční ministerstvo, které formulovalo nesmírně tvrdé, až nepřijatelné ultimátum Srbsku. Které se, oslabené dvěma nedávnými balkánskými válkami 1912–1913, s jedinou výhradou plně podrobilo. Ani to však vídeňským jestřábům nestačilo a nakonec byla 28. července válka vypovězena, což nakonec zaskočilo i císaře Viléma. Jak se potom dominovým efektem celá Evropa dostala během pár dní do války, to je na samostatné a delší povídání.

Karl hrabě von Stürghk

K válečné straně nutno přičíst ještě ministra války Alexandra von Krobatina, financí Leona Bilińskiho a samotného ministerského předsedu Karla hraběte Stürkgha, kteří kromě jiného vyřadili parlament zcela ze hry. Mírová strana byla smrtí nebohého následníka naopak zcela ochromena. V čele rakousko-uherské monarchie byli i další výrazně proněmečtí exponenti jako např. nominální velitel rakousko-uherských armád polní maršálek arcivévoda Friedrich z Těšína, jinak vlastně Bezručův markýz Gero. Muž který stál za represemi českých politiků, jak bude uvedeno v dalším. Generál Conrad hned na počátku války – dle slov brilantního britského historika obou světových válek Davida Liddell-Harta - tak dlouho žongloval s armádami, až je nakonec u Lvova rozmetal. Hazardním útočným vedením války na dvou frontách, jak v Srbsku, tak v Haliči, kterým chtěl navzdory početním nedostatkům a nevýkonné železniční síti mezi oběma bojišti dostát svým spojeneckým závazkům k Němcům, utrpěly jeho armády hned v roce 1914 drtivé porážky, a tím i nezměrné materiální a hlavně lidské ztráty. Konečně v každé vísce si můžete tyto oběti přečíst na stovkách pomníků padlým z té doby, stejně tak po celé Evropě, Austrálii či třeba i v Kanadě.

A právě tato orientace válečného úsilí směřující k bezvýhradnému prosazení velkoněmectví vedla T.G.M. k zahájení protirakouské zahraniční akce s časovým odstupem až na podzim 1914, kdy se první světový konflikt rozhořel naplno a když převládající válkychtivé rakouské vládnoucí kruhy se netajily tím, kam říši po vítězství hodlají vést. Veřejně ji vyhlásil v den 500. výroči upálení Mistra Jana Husa 6. července 1915 v Ženevě, zatímco čeští dobrovolníci vytvářeli samostatné bojové formace dávno předtím. Českou družinu v Kyjevě a rotu Nazdar v rámci francouzské cizinecké legie. Ta už zase v té době vlastně neexistovala po děsivých ztrátách v bitvě u Arrasu 9. května 1915.

Leopold hrabě von Berchtold

O tom, že odpor proti válce nebyl jenom záležitostí slovanských národů, svědčí úspěšný atentát na ministerského předsedu Karla Stürkgha dva měsíce před úmrtím 86letého císaře po 68letém panování v prosinci 1916. A to studentem Friedrichem Adlerem, synem předsedy rakouské sociální demokracie. Teprve potom nový mladý císař Karel, či spíše jeho prostřednictvím schopná a ambiciózní císařovna Zita se pokusili zachránit, co se zachránit dá. Vedle snah o uklidnění zbídačeného zázemí, nejvíce viditelné amnestováním na smrt odsouzených českých politiků Karla Kramáře a Aloise Rašína, ale také po více než dvouleté pauze opětovným svoláním říšské rady. A hlavně odvolal již uvedené proněmecké vojenské hazardéry z funkcí. Conrada von Hötzendorf sice ještě povýšil do maršálské hodnosti, ale poslal jej velet armádní skupině do Tyrol, kde tento až do hořkého konce uplatňoval i v omezených podmínkách své hazardní metody bez ohledu na reálné možnosti svých armád. Arcivévodu Bedřicha rovněž odvolal (a tím jej zbavil i erárních příjmů za pronájem zámku v Českém Těšíně pro potřeby generálního štábu, který se spolu s přesunem těžiště válečných operací rakousko-uherských armád do Itálie přestěhoval do Badenu pod Vídní) a ujal se velení armád sám. Ale bylo už pozdě. Ani oběti a loajalita prostých českých a slovenských vojáků včetně generálů Aloise Podhajského nebo hrdiny a oběti protinacistického odboje Josefa Bílého už císařskému dvoru nebyly nic platné.

První světová válka poslala na smetiště dějin tři císařské domy – kromě Habsburků i Hohenzollerny a Romanovce, byť stály na opačných stranách. Proto Masaryk nazval své poválečné dílo shrnující jeho zahraniční akci Světovou revolucí. Že se věci budou vyvíjet, jak už to v dějinách bývá, jinak, při své jasnozřivosti začal navzdory pokročilému věku tušit, ovšem jejich ještě tragického pokračování se již nedožil. Nejblíže pravdě jsou zjevně ti historikové včetně Winstona Churchilla, kteří hovoří o třicetileté válce s dvacetiletým příměřím.

Přes to přese všechno můžeme tvrdit, že Rakousko-Uhersko rozbili exponenti válečné strany, jejíž byl Conrad von Hötzendorf před válkou i během ní hlavní hybnou silou (nepatřil k ní kupodivu na počátku války uherský ministerský předseda hrabě Ištván Tisza). Tedy ti, kteří vyhnali poddané stařičkého mocnáře na jatka do zákopů první světové války už v roce 1914 až po poslední zoufalou a ztracenou ofenzívu na Piavě v červnu 1918. Mají před historií odpovědnost za statisíce mrtvých a zmrzačených všech národů monarchie v naprosto zbytečném a nesmyslném konfliktu.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.