Letošního 14. května uplyne 100 let od původně nepříliš významné události, která se zapsala do našich dějin jako Čeljabinský incident. Až do tohoto dne zůstávaly československé legie nezúčastněnou stranou ruské občanské války. Po uzavření Brestlitevského míru 3. března 1918 došlo na východní frontě k faktickému vítězství ústředních mocností (seskupení tvořené Německým císařstvím, Rakousko-Uherskem, Osmanskou říší a Bulharskem). Součástí míru byl závazek bolševické strany o vyloučení všech cizích ozbrojených složek na svém území, tedy i československých legií. Již krátce po říjnové revoluci se ze strany dohodových mocností, reprezentovaných především Francií a britským impériem, částečně ozývaly hlasy pro jejich aktivní zapojení do občanské války. Čechoslováci stáli před výběrem jedné ze tří možností. Mohli se přidat na stranu revoluce po boku rudých revolucionářů a po stabilizaci režimu a uklidnění situace obnovit boje na východní frontě. Samy strany občanské války (bílí - bělogvardějci a rudí - rudoarmějci) se pokoušely neúspěšně verbovat mezi legionáři do svých řad.

Druhou možností bylo bojovat proti revoluci a poté pokračovat ve válce proti ústředním mocnostem. Po racionální úvaze budoucího prezidenta Masaryka s přihlédnutím k početnímu stavu československých legií v Rusku (v tu dobu zhruba 50 000 mužů) a rozloze ruského území zvítězila třetí a téměř jistě jediná reálná varianta – revoluce se neúčastnit a rychle Rusko opustit. Dne 26. května 1918 podepsali bolševici s Čechoslováky dohodu umožňující odjezd legií ze země. Dohoda stanovovala formu odjezdu co do počtu vojenských vlaků, které se smějí nacházet na jednom nádraží, kolik vlaků může projet nádražím denně nebo jakým způsobem může být formována obrana vlaku spolu s počtem a typem zbraní za účelem obrany pouze vlaku. V tu chvíli se mohlo zdát, že cesta železnicí na východ do Vladivostoku proběhne v klidu. Pokud by vše zůstalo ideální, omezily by se aktivity československých legionářů možná jen na oblíbené hraní si s ochočenými medvědy. Tak tomu však nebylo a mezi Čechoslováky a bolševiky se schylovalo ke konfliktu.

Legionáři u zbraní odebraných bolševikům v Čeljabinsku

Již zmíněného 14. května se v Čeljabinsku nacházely dva československé vojenské vlaky 3. a 6. střeleckého pluku. Oba vlaky v Čeljabinsku v podstatě uvízly, protože přednost z bolševické strany obdržely repatriační transporty zajatců ústředních mocností. Právě z jednoho zajateckého vlaku se zajatci německé, maďarské a rumunské národnosti byl na Čechoslováky vyhozen železný předmět, který do hlavy těžce zranil střelce Františka Ducháčka, jenž následně upadl do bezvědomí. Jeho rozzuření kamarádi zajatecký vlak zadrželi a pod pohrůžkou zastřelení každého desátého zajatce nejprve neúspěšně žádali vydání viníka. Po následné potyčce byl zajatec maďarské národnosti vydán a zlynčován. I potom se snažila československá delegace konflikt vyšetřit, ale byla bolševickou stranou zatčena. To podnítilo další odvetnou akci legionářů, kteří vzali město útokem a Čeljabinsk rychle dobyli.

Rozpuštění zajateckého tábora v Čeljabinsku

Tehdejší bolševický komisař Trockij v reakci na incident prohlásil „Každý Čechoslovák, který bude přistižen na železnici ozbrojený, budiž zastřelen na místě.“ Konflikt mezi legiemi a bolševiky se tak rozhořel naplno. Vysoká organizovanost, motivace plynoucí z vědomí naprostého konce v případě porážky a v neposlední řadě vysoká bojová hodnota našich legií vedla po dobytí Čeljabinsku k zisku dalších ruských měst. Čechoslováci tak získali pod svou kontrolu města jako Omsk, Samara nebo Kazaň a celkově ovládli území o rozloze zhruba 1 500 000 km². Krátce před dobytím Jekatěrinburgu, v noci z 16. na 17. července 1918, došlo v tomto městě k zavraždění carské rodiny, konkrétně posledního ruského cara Mikuláše II., carevny Alexandry Fjodorovny (původně princezny Hessenské) a jejich dětí.

Čechoslováci na obrněném vlaku v Čeljabinsku

Koncem jara roku 1918 tak legionáři přerušili svůj přesun směrem k Vladivostoku a stali se fakticky jedním z aktérů ruské občanské války. Důležitou roli pro jejich úspěch sehrála i skutečnost, že si Čechoslováci dokázali zajistit kvalitní zásobování od části Rusů a jejich boj s „rudými“ byl ne nevýznamnou částí ruského obyvatelstva vnímán spíše jako osvobozující.

Českoslovenští legionáři ovládli do podzimu roku 1918 území kolem transsibiřské magistrály, které zahrnovalo střední Povolží, jižní Sibiř, severní Kazachstán a severovýchod Číny. Ve Spojených státech, Británii a Francii se T. G. Masaryk rázem stal „vládcem Sibiře“. Obsazení transsibiřské magistrály zabránilo přepravě zajatců na západ, kde měla být německá vojska stojící před Paříží posílena zajatci z Ruska. Ti však nepřišli a německá ofenziva neuspěla. To byl významný přínos československých legií k vítězství států Dohody ve válce, což následně přispělo k uznání Československa. Pro mnoho Rusů se navíc po válce prvorepublikové Československo stalo útočištěm, ve kterém po útěku před komunistickým režimem našli svůj nový domov.

Pozn.: Fotografie převzaty z publikace Za svobodu, kniha třetí, díl IV. Anabase 1918-1920, Praha 1926.