To nemá být útěcha nad kotrmelci veřejných neználků ve Strakově akademii za vydatného sekundování ostatních kmotrů v pozadí. Jen vzpomenutí událostí před sedmdesáti roky, které vyústily ve válce mezi oběma krvavými režimy.

Když Hitler neuspěl ve snaze porazit osamocenou Anglii, domníval se, že jí vezme všechnu naději vyřazením SSSR. Pro nadlidi, co se už viděli pány nad ukrajinskými otroky, měl vábničku, totiž Lebensraum. Navíc obrovské zdroje surovin i potravin spolu s otevřenou cestou k dávnému cíli pangermanizmu, tedy k Indickému oceánu a k ropným nalezištím. Vymyšleno to bylo dobře, ztráta ropných oblastí by Anglii srazila na kolena.

K tomu bylo třeba si zajistit balkánské křídlo fronty, kde operetní římský duce dostal na podzim 1940 na frak od Řeků a musel prosit Hitlera o pomoc. Německému přepadu Řecka na jaře 1941 pak nezabránil ani chabý pokus Britů o pomoc Řekům, který ovšem vedl k jejich oslabení v severní Africe. Jako by nestačilo k poučení fiasko v Norsku před rokem.

Kromě toho došlo k zádrhelu, když se Jugoslávci (kromě Chorvatů) nehodlali smířit s německým poručnictvím. Došlo tam k povstání a Hitler koncem března nechal bombardovat Bělehrad. Těch několik týdnů, které si vyžádalo zpacifikování Jugoslávie, možná zachránilo Moskvu. Útok na Rusko byl totiž naplánován na konec května 1941, došlo k němu až 22. června a kdoví, jak by fronta u Moskvy vypadala, kdyby měli Němci k dispozici těch několik týdnů, než zasáhl pověstný generál Mráz.

Někteří němečtí generálové ale dokazují, že to nemělo takový vliv, protože koncem května a začátkem června 1941 bylo tak špatné počasí, že vylučovalo leteckou podporu, a bez ní se útočit nedalo. Ať už to bylo tak či jinak, hrdinství Jugoslávců to nesnižuje.

To platí stejně o nezměrných obětech vojáků Rudé armády, kterými nahrazovali nejen nedostatek techniky, ale i strašlivé přehmaty sovětského velení. Statisícové ruské armády byly obkličovány tankovými klíny a je u nás ještě dost pamětníků předlouhých kolon zbídačelých sovětských zajatců, odsouzených k pomalé smrti. Bylo jich zajato přes tři miliony, tedy téměř každý desátý voják z 34 milionů, kteří do RA narukovali v průběhu války. 12,5 milionů padlo a asi stejně tolik bylo raněno.

Češi, kteří se v té době ocitli v SSSR, vzpomínali, jak těžko vysvětlovali svou radost ze začátku války, protože pro ně svitla naděje na porážku nacizmu. Netušili ještě, jaké obrovské oběti si to vyžádá a jak Stalinovo řádění zdecimovalo velení armády. Ten, aby zakryl vlastní selhání, nechal zastřelit velitele západního okruhu, kterého předtím nabádal, že nesmí ani náznakem „provokovat“ Němce, a to vedlo ke katastrofální nepřipravenosti.

Až do zimy toho roku muselo být těžko každému demokratovi, už se zdálo, že zkáze světa nedokáže zabránit nic. Teprve sibiřské divize, které měly čelit útoku Japonců a naštěstí mohly být použity u Moskvy, přinesly první porážku Wehrmachtu a jiskru naděje.

Trvalo však ještě celý rok přetěžkého zápasu na frontě a stejně těžkého úsilí občanů v týlu, než došlo u Stalingradu k obratu. A také k otevření dveří komunizmu do střední Evropy. Jenže tak to tehdy málokdo vnímal, byl to vítaný spojenec, který nesl největší tíhu války.

Když jsem krátce po válce začal rozum brát, slýchával jsem mudrování starších o tom, jak měly některé národy dobré vojáky a jiné horší. Vycházelo to z myšlení ještě za monarchie, se silným germánským vlivem. Podle něj byli samozřejmě nejlepší vojáci Němci, ale uznávaly se kvality Rusů i jiných. Tyto primitivní úvahy nešly na podstatu, tedy k čemu je dobrý voják na špatné straně. Jako třeba ten horlivec, kterého nedávno vypátral pan Motl a který se dobrovolně přihlásil do popravčí čety v Lidicích. Věřil prý, že právem popravuje pomocníky vrahů pana reichsprotektora Heydricha. Takových trotlů, co věřili, že po celé Evropě bojují za vlast, byla tehdy v Německu většina.

Dobrý voják na správné straně je bez diskuze, ale život přinášel i složitější varianty. Víme z vlastní zkušenosti, co dokáže totalita a propaganda, a jak nedostupnost informací umí pokřivit myšlení celých generací. Ti, kteří byli označováni za horší vojáky a byli na špatné straně, asi poznali nesmyslnost mašinérie, za kterou měli umírat. Jejich lidštější postoj k ceně života převažuje nad drilem a fanatizmem.

Tolik jen k připomenutí těžké doby, abychom si nemysleli, že bůhvíjak trpíme, když političtí kašpárci nejednají podle našich představ. Je to jistě ztráta času, ale na lepší politiky si asi budeme muset ještě nějakou dobu počkat.