28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


HISTORIE: 66 let od náletu na Drážďany a Prahu

4.2.2011

Spojenecký nálet na Drážďany 14. a 15. února 1945 se stal synonymem zbytečné nelidskosti útočníků a současně utrpení německého civilního obyvatelstva. V památníku koncentračního tábora Buchenwald je dokonce připomínán na stejné úrovni s Lidicemi, Oradourem , Osvětimí, Coventry a dalšími jednotlivými evropskými symboly utrpení pro každý evropský národ. Je tomu skutečně tak? Mají být oběti z řad obyvatelstva jednoznačného a nelítostného agresora stavěny na roveň obětem napadených národů, které je předcházely?

Nejprve obecně, jak to bylo s bombardováním za druhé světové války: Bombardování jako takové se zrodilo stejně jako souboje stíhačů už během světové války první. S koncem války v zimě 1917/1918 obě strany vyvinuly a nasadily nebývale velká bombardovací letadla. Německé bombardéry Gotha obtěžovaly celou poslední válečnou zimu 1917/18 Londýňany a Britové měli v závěru války k dispozici rovněž velký bombardér Vickers Vimy. Byl to tento typ letounu, který jako první uspěl v přeletu Atlantik, tedy z Irska na Nový Foundland už v roce 1919 a 10 let před Lindberghem. Který ovšem letěl přímo z New Yorku do Paříže.

Italský letecký generál Douhet se stal teoretikem totální letecké války. Ve všech zemích nalezl následovníky, kteří věřili, že válku lze vyhrát pouze bombardováním. A toto učení samozřejmě nalezlo nejúrodnější půdu v diktaturách, tedy v Mussoliniho Itálii, Hitlerově Německu i císařském Japonsku.

Ve třicátých letech si všechny tři tyto agresivní diktatury vyzkoušely bombardování při svých výbojích, Italové na nebohých Habešanech, Němci ve španělské občanské válce a Japonci v Číně. Utrpení Habeše, Guernicy a čínského Nankingu či Šanghaje předznamenalo ještě daleko větší hrůzy, které měly následovat. Britové v té době získávali zkušenosti spíše menšími akcemi policejního charakteru při udržování svého koloniálního panství prostřednictvím hodně zastaralých letadel.

Italové se ovšem dopustili chyby, že již ve třicátých letech se zejména finančně vyčerpali výstavbou velmi početného letectva, které bylo na začátku samotné druhé světové války už hodně zastaralé. Západní demokracie, tedy zejména Británie a USA s jistým zpožděním rozpoznaly nebezpečí a zpočátku skromné prostředky věnovaly spíše do vývoje než do masivního zbrojení. Naštěstí na začátku války měly alespoň vhodné typy stíhacích a bombardovacích letadel, i když ne v dostatečných počtech. A co bylo zvlášť důležité, v Británii si vzali ponaučení z masivní podpory leteckého sportu v Německu a vytvořili novou složku R.A.F.V.R., tedy dobrovolnou zálohu R.A.F. Umožnili v posledních mírových létech dobrovolníkům z řad studentů z univerzit poblíž leteckých základen získat o sobotách a nedělích základní pilotní výcvik. Byli to právě tito původem univerzitní dobrovolníci, kteří tvořili jádro pilotů stíhacího velitelství (Fighter Command) RAF, které vybojovalo slavné vítězství v bitvě o Británii, samozřejmě za vydatné a dodnes vděčně oceňované podpory Poláků, Čechoslováků, Francouzů, Belgičanů i dobrovolníků z britských dominií a dokonce i USA. Shodou okolností, českoslovenští letci ve Velké Británii obdrželi během války právě tento statut.

Již předtím ovšem zkušení letečtí důstojníci rozpoznali, že stíhači jsou zbraní obrannou a teprve bombardéry jsou s to přenést válku na území nepřítele, což zvláště vyniklo po francouzském debaklu v červnu 1940, kdy Británie zůstala osamocena a byla vytlačena z kontinentální Evropy. V USA to byl generál Billy Mitchell a v Británii penzionovaný zakladatel R.A.F. Sir Hugh Trenchard, kteří na této orientaci měli hlavní zásluhu.

Neměli to snadné, protože tyto velmoci s důrazem na tradiční námořní síly samozřejmě investovaly obrovské prostředky do svých loďstev, které samy rozvíjely své vlastní námořní letecké zbraně. Prostředky zejména Británie nebyly zdaleka bezedné a některé organizační spory mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil a stanovení vývojových a výrobních priorit musely být řešeny a rozhodovány až na naprosto nejvyšší úrovni, tedy osobně Churchillem a Rooseveltem.

První tři roky války bombardovací velitelství RAF, tedy Bomber Command spíše tápalo, spíše se učilo z proher a katastrof následkem německého bombardování. Postupně zařazovalo do výzbroje nové typy těžkých čtyřmotorových bombardérů Short Stirling, později Handley Page Halifax a nakonec nejúspěšnější typ Avro Lancaster. Za zmínku stojí, že jedním z nejdůležitějších komponentů pro konečné vítězství byl vynikající motor Rolls Royce Merlin, který byl používán jak u stíhačů, tak i u Lancastrů i u některých amerických letadel a spory o jeho dodávky opět musely být řešeny na nejvyšších místech.

V březnu 1942 byl jmenován velitelem Bomber Command Air Chief Marshal sir Arthur Harris, který s neobyčejnou energií začal prosazovat zahájení bombardovací ofenzivy. Český překlad jeho memoárů pod názvem Bombardéry útočí byl vydán již v roce 1948 a opět po roce 1990. Byl zcela skeptický k dosahované přesnosti bombardování a prosazoval plošné, tedy tzv. kobercové bombardování. K tomu měl poměrně velkorysou podporu, která ovšem musela být občas omezována, např. když Británie v době vrcholící ponorkové války v bitvě o Atlantik byla nucena převelet 26 již vycvičených perutí k Pobřežnímu velitelství (Coastal Command). Za pochodu bylo nutno řešit především navigaci. Britové se od počátku rozhodli soustředit se na plošné bombardování, a to v noci. Masivní bombardovací ofenzívu spustili poměrně úspěšným náletem 1000 letadel na Kolín nad Rýnem už v roce 1942 a Harris dostal zelenou. Američané naopak sázeli na přesné denní bombardování za předpokladu, že dle jejich mínění mohutně vyzbrojené a chráněné létající pevnosti Boeing B 17 Flying Fortress budou s to se ubránit stíhačům. V tomto se ovšem velmi vážně zmýlili a v roce 1943 utrpělo americké armádní letectvo (na rozdíl od R.A.F. se U.S.A.F. stalo samostatnou zbraní až po válce) obrovské ztráty, které vyvrcholily sestřelením 174 letounů z 335 při náletu na Schweinfurt, kde byla soustředěna německá výroba valivých ložisek. Teprve dodávky dalekoletých stíhačů P-51 Mustang a jejich nasazení do doprovodu bombardérů v roce 1944 dokázalo snížit tyto úděsné ztráty na přijatelnější míru.

Američané pod velením generálů H.H. Arnolda a Carla Spaatze rozvinuli své těžké bombardovací síly jako 8. armádu se základnami v Británii a o něco později 15. armádu se základnami v Itálii, konkrétně ve Foggii a Bari. 9. armáda v Británii plnila spíše taktické úkoly a byla vyzbrojena kromě stíhačů hlavně středními bombardéry B-25 Mitchell. Britové střední bombardéry používali podstatně sporadičtěji.

Bombardovací ofenzíva probíhala až do jara 1944, kdy obě strategická letectva byla na půl roku podřízena generálu Dwightu D. Eisenhowerovi, veliteli spojeneckých expedičních sil v Evropě v souvislosti s vyloděním v Evropě a fakticky jeho britskému zástupci pro letectvo Air Chief Marshalu siru Arthuru Tedderovi. Do té doby útočila na cíle jako Porúří, Hamburk i Berlín, ale i na přesné cíle jako přehrady v Porúří, rovněž za nemalých ztrát a zejména v případě Berlína s problematickou účinností. Největší peklo rozpoutalo R.A.F. v Hamburku v červenci 1943, kdy koncentrace zápalných pum vyvolala nebývalou ohnivou bouři. To vše bylo provázeno neustálým soubojem vědců i vynálezců na obou stranách v oboru radiolokace, rádiového spojení i rušení, kódování, dešifrování, navigace a samozřejmě i v oboru výbušnin a palubních zbraní. Neobešlo se to ovšem bez doslova děsivých ztrát. Samotné Bomber Command za celou válku přijalo a vycvičilo 80 000 mužů létajícího personálu, nutno říci výhradně dobrovolníků, přičemž konce války se nedožil každý druhý.

Už během války se vedly spory, zda zrovna toto úsilí je správné a zda by nesmírné finanční, materiální a v neposlední řadě i lidské zdroje nebylo účelnější vložit jinam. A tyto spory neutichly ani dnes, kdy se vše již dávno přesunulo do historie.

A proč zrovna nálet na Drážďany vyvolává takové emoce ještě dnes? Když větších škod bylo dosaženo v Hamburku o rok a půl dříve? Dá se říci, že tento nálet se totiž organizačně vydařil jako málokterý jiný. V závěru války navíc spojili Britové a Američané síly do koordinovanách náletů typu Double Blow.

Jaká byla na začátku roku 1945 situace? Po úspěšném vylodění v Normandii a následně jižní Francii byla celá Francie a Belgie jakoby zázrakem osvobozena. Pak se ovšem válečné štěstí od spojenců odvrátilo. Pokus o překročení Rýna z chodu ztroskotal na mostu u Arnhemu přes nesmírné oběti 1. britské výsadkové divize a polské výsadkové brigády. Němci se zmohli po selhání spojeneckých zpravodajských služeb před Vánocemi na nebezpečnou protiofenzivu v Ardenách a kromě toho již od léta terorizovali obyvatele jižní Anglie masivními nálety létajících pum V1 a co hůře, i raket V2, proti nimž nebylo obrany. Nutno říci, že to byla opravdu nesmiřitelná, totální válka, ke které Goebbels vyzval Němce již po stalingradské katastrofě. A že kdyby hitlerovské Německo mělo dostatek těchto odvetných zbraní nebo dokonce dokázalo dokončit vývoj jaderné zbraně, že by je bez váhání použilo.

Na začátku února proběhla jaltská konference, která byla zahájena společným jednáním nejvyšších špiček všech tří generálních štábů. Na dotaz spojenců, čím by mohli být svou mocnou leteckou zbraní Rudé armádě prospěšní, se jim dostalo odpovědi, že při přípravě útoku na Berlín by uvítali silné údery zejména proti dopravním uzlům, tedy Lipsku, Halle, Magdeburku a zejména Drážďanům. Samotný Churchill se v té chvíli cítil Sovětům zavázán, kteří pro odlehčení zle tísněných zejména Američanů během bitvy v Ardenách zahájili drtivý útok na Visle již začátkem ledna. A tak Harris dostal opět jednou zelenou.

Tento nesmírně úspěšný nálet – s úděsným účtem 35 000 obětí – byl ještě naposledy využit k propagandě samotným Goebbelsem. A ke kritice se připojili nečetní neutrálové jako Švédové. Drážďany – do jisté míry také z důvodu velké vzdálenosti – byly do té doby jediné větší nepoškozené německé město, které ještě nebylo prakticky napadeno. Úvodním dvěma nočním vlnám se nesmírně dařilo. Po dokonale provedeném označení cílového prostoru Moskyty De Havilland DH 19 Pátracího letectva se hned první vlně, tvořené elitní 5. skupinou Bomber Command podařilo těžce zasáhnout střed města. Když po několika hodinách přilétla na místo druhá vlna tvořená 3. skupinou, pak se její velitel, kanadský plukovník (RAF označuje jinak hodnosti a plukovník je Group Captain), rozhodl neplýtvat bombami do tak dokonale zasaženého cílového prostoru a o něco přesunout cílovou plochu. Mohl v noci a z té výšky tušit, že 3. skupina právě bombarduje masu uprchlíků prchajících ze středu města? Ráno pokračovaly v díle zkázy další vlny létajících pevností americké 8. letecké armády. Už ne za tak dokonalých podmínek. A zde se zrodil omyl, který vyústil v bombardování Prahy. Z hlediska Drážďan to byl sice jenom zanedbatelný zlomek jak v počtu letounů, tak i obětí, ale u nás to pořád pochopitelně vyvolává také nemalé emoce. Které využívala po celá léta i komunistická propaganda zpochybňující spojenecké válečné úsilí. Dokonce i nálet tří set letounů 15. letecké armády z Itálie na Brno 20. listopadu 1944 byl rozsahem i škodami podstatně větší, a přesto není zdaleka tak rozebírán. Brno bylo tehdy náhradním cílem části letounů letících do Slezska a tento nálet byl z důvodu povětrnostních zrušen a jednotlivé útvary byly směrovány na náhradní cíle.

Pro srovnání: v následujících dnech provedlo Bomber Command RAF a 8. americká letecká armáda prakticky stejnými silami nálet na Chemnitz, ale ten do dějin nevstoupil, protože se díky souhře náhod a chyb svými výsledky s úspěchem v Drážďanech nedal srovnat.

A jak tedy vlastně došlo k onomu diskutovanému náletu na Prahu 14. února 1945?

Je to zatraceně složitější, než si většina čtenářů dokáže představit. Navigační chyba se vloudila již nad Holandskem a pak se jenom zvětšovala. Proto zde stojí za to uvést doslovnou citaci z vynikající knihy Drážďany, Frederick Taylor, Brno 2005. Autor, narozený 1946 napsal velmi hodnotnou knihu opírající se o řadu výpovědí pamětníků na obou stranách a na celé dění lze nahlédnout nepředpojatě současně z obou stran. Autor původně k tématu přistoupil z pohledu rozboru viny svých předků na této hrůzné události, ovšem ve výsledku nakonec dospěl k závěrům tuto operaci ospravedlňující.

"Šedesát sedm letounů P-51 Mustang 352. stíhací skupiny se rozmístilo na konci proudu. Celou cestu na Drážďany a zpět budou krýt nejzadnější bombardovací skupiny. Letky A a B 20. stíhací skupiny, které měly základnu v King`s Cliff v Norhamptonshiru, letěly celou cestu z Anglie v předvoji a doprovázely k Drážďanům vedoucí bombardéry. Takový byl alespoň plán. Pokud jde o bombardování Drážďan, nebylo to poprvé, co do něho zasáhlo počasí.

„Nad Holandskem vletěli do mohutné povětrnostní fronty, která přinášela těžké mraky. Vedoucí 398. bombardovací skupina se už předtím poněkud odchýlila od kurzu. Velitel divize a jeho zástupce zjistili, že jejich gee (navigační systém) není v pořádku a obtěžovala je nepřetržitá německá rušivá rádiová činnost. Velitel divize (volací znak Swordfish Able) informoval 91. bombardovací skupinu, která byla hned za ním, o svém rozhodnutí pokusit se vyhnout mrakům nastavením jižnějšího kurzu (s třicetimílovým obletem). Navigátor vedoucího letounu 91. skupiny namítl, že kvůli tomu bude nutno přeletět nebezpečné protiletadlové ohnisko kolem vestfálského města Münsteru, ale jeho nadřízený rozhodl následovat 398. skupinu, stejně jako to učinila 381. skupina, třetí v pořadí. A tak celý 1. bombardovací wing – tři skupiny o 137 letounech, tedy téměř třetina 1. divize – zahájil domněle přechodný oblet mraků. Zbytek bombardérů se rozhodl letět raději nad mraky než kolem nich, třebaže to znamenalo zvětšit výšku a tím i spotřebu paliva. 379. bombardovací skupina teď vedla zbývajících devět skupin, alespoň dokud se k proudu znovu nepřipojí 1. wing a jeho doprovod – letouny P-51 20. stíhací skupiny. Zbývající bombardéry postupovaly k Drážďanům ve výšce asi 30 000 stop, tedy 5 000 stop nad stanovenou výškou. Mezitím se velitel divize a jeho tři zbloudilé skupiny dostávali do ještě horších nesnází. 91. skupina se nad Münsterem stala terčem protiletadlové palby. Byli ranění, byly škody na letounech a formace se ještě víc odchýlila od stanovené trasy. Měli teď odchylku od kurzu více než 85 km. Čekala je nevítaná návštěva silně chráněného Schweinfurtu a aby se mu vyhnuli, obletěli město ještě dál na jih. Spolu s doprovodem stíhaček 20. skupiny se tím odchýlili od kurzu o 120 km a bombardéry začínaly mít problémy s orientací pomocí radaru. Šířka vlnového pásma nebyla taková, jaká být měla. Radar vedoucího letounu brzo úplně vysadil a navádění muselo být svěřeno zástupci, jehož radar, jak se zdálo, fungoval. Diskutovalo se s průzkumníky počasí, kteří říkali, že bude možné hlavní cíl najít. Byl zmatek ve volbě druhotných a hlavních cílů a vyskytovala se nedorozumění mezi výkonným velitelem a jeho radistou.

Znenadání se jako zázrakem protrhl oblačný příkrov. Bylo vidět městskou oblast, zřejmě hlavní cíl Drážďany. Zástupce velitele vydal rozkaz k náletu. Tři minuty před svržením pum vysadil úplně i zástupcův radar. Chvíli nato však k všeobecné úlevě bombometník vedoucího letounu určil městskou oblast na pravé straně. Bylo to pohledné město s řekou, která jím protékala. Letoun se naklonil a zahájil nálet na cíl. Shoz, k němuž došlo o 40 vteřin později, byl úspěšný. Byla tam slabá až mírná protiletadlová palba a nevyskytl se ani náznak obtěžování stíhacího doprovodu nepřátelskými letouny. Ve spořádaném sledu postupovaly několik následujících minut ostatní létající pevnosti 398. skupiny. Město, které právě bombardovaly, však bohužel nebyly Drážďany, nýbrž Praha."

Byl tedy tento nálet na Drážďany, potažmo s ním spojený pražský omyl oprávněn? Já se domnívám že bezesporu ano. Nesporné utrpení německého civilního obyvatelstva přispělo nepochybně k jeho závěrečnému vystřízlivění z nacistického fanatismu jako celku. Zejména patnáctiletí příslušníci Hitlerjugend určitě velmi ochabli stát se vlkodlaky, tedy záškodnickými Wehrwolfy. Dlouhá léta živené konstrukce, že nálety na Prahu či Plzeň koncem války záměrně ničily náš průmysl jsou nesmyslem.

V roce 1994 jsem byl při návštěvě Drážďan fascinován skutečností, že se Němci pustili do opětné stavby Frauenkirche – symbolu Drážďan na úrovni svatého Víta v Praze. V roce 2004 jsem jej viděl již skoro obnoven a naivně jsem si myslel, že bude vše napraveno. Konečně královna Alžběta přislíbila a dodala k dokončení chrámu pozlacený kříž, který zhotovil londýnský zlatník – syn letce RAF, který se náletu zúčastnil. Ale zrovna tak jako na Potsdamer Platz v Berlíně jsem si uvědomil, že přes velkorysou výstavbu ještě pořád zbývají ohromné prázdné plochy po válečném ničení.

Závěrem bych citoval dvě zajímavé předválečné předpovědi. Po uzavřeném nešťastném Versaillském míru v roce 1919 pronesl nejvyšší spojenecký velitel, maršál Ferdinand Foch, temné proroctví, že toto není mír, že je to příměří na dvacet let. Na to, že zemřel už v roce 1925, to bylo zlověstně přesné. A v Německu se generál Erich Luddendorf, jeden z dvojice rozhodujících velitelů německé armády v letech 1916 -1918 připojil k Hitlerovi při jeho tzv. pivním puči v roce 1923. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že během tohoto puče Hitlera prokoukl do té míry, že v roce 1933, kdy jeho bývalý nadřízený polní maršál Paul von Hindenburg jako říšský prezident jmenoval Adolfa Hitlera říšským kancléřem, mu napsal velice hořký dopis s výtkou, že tento zlořečený demagog zavede Německo do takové katastrofy, jakou ještě nikdy nezažilo a nepoznalo. Luddendorf zemřel v roce 1937, takže opět další velice přesné a temné proroctví. O věrohodnosti tohoto dopisu se sice vedou spory, ale v každém případě se Luddendorf od zmíněného pivního puče dále s nacisty nijak neangažoval. Dokonce krátce před svou smrtí odmítl Hitlerovu nabídku jmenování do prestižní nejvyšší vojenské hodnosti generála – polního maršála. Po Guernice, Varšavě, Rotterdamu, Bělehradu, Francii, Coventry to opravdu ani jinak dopadnout nemohlo. Ne nadarmo český básník po válce napsal: Německo, Tvé kostely se vzňaly jako svíce. Je to pomsta za Lidice! Je to pomsta za Lidice! Dle kritiků prý již válka byla vyhraná. A to přitom jenom Bomber Command samotné od drážďanského náletu v polovině února do německé kapitulace 7. května ztratilo dalších více než 900 letounů! Proto ronit slzy nad německými oběťmi bylo a je velice licoměrné a účelové i dnes.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.