Před 84 lety v noci z 9.-10. listopadu 1938 v Německou hořely synagogy a z oken židovských obchodníků se sypaly střepy. Děsivá ouvertura šílenství trvající dalších 7 let. Zdá se však, že tak úplně neskončila.

Záminkou spuštění nacistického teroru vůči židovským občanům byla vražda německého legačního rady Ernesta von Ratha židovským mladíkem Herschelem Grunspanem dne 7.11.1938. Jeho čin byl vyjádřením zoufalství nad osudem jeho rodičů, kteří byli v rámci svého původu vypovězeni z Německa do Polska, které je však odmítalo přijmout jako běžence. Von Rath zemřel večer 9.11.1938 a oznámení jeho smrti říšským ministrem propagandy Josefem Goebbelsem v mnichovské pivnici způsobilo vzedmutí „spravedlivého hněvu“ německého obyvatelstva.

Tuto noc bylo zabito okolo 100 občanů židovského původu, téměř 30 000 jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Byla vypleněna podstatná většina obchodů židovských majitelů a uchráněny byly jen ty, u nichž již probíhala tzv.“arizace“, tedy převádění na německé majitele. Byla vypálena podstatná část synagog a modliteben a to i našem území /Karlovy Vary, Sokolov, Liberec/. Židovská obec musela na své vlastní náklady uhradit pokutu za tento pogrom, což tehdy činilo zhruba 1 miliardu říšských marek. Toto „výpalné“ uchránilo německou ekonomiku před bankrotem, který v roce 1938 hrozil.

Pokud někdo pochyboval o osudu židovských obyvatel po vyhlášení norimberských zákonů, které je zařadily do nižší kategorie lidského druhu, musel po této noci nabýt přesvědčení, že to Hitler myslí s vyhubením židovské rasy vážně. Problém byl v tom, že řada židovských obyvatel byli pravověrní Němci, kteří byli se svou vlastí svázáni historicky, kteří za ni bojovali v první světové válce a kteří vytvářeli jednoznačné hodnoty ve vědě a umění. Tito lidé nemohli uvěřit, že i jich se bude týkat Hitlerovo šílenství nenávisti.

Křišťálová noc způsobila dodnes nezacelenou ránu evropské civilizaci a kultuře. Mezi lékaři, advokáty, vědci, ale i umělci a významnými podnikateli bylo značné procento těch, kteří měli židovský původ. Jen malé části z nich se podařilo uprchnout v předtuše toho, co bude nejspíše následovat. Tito lidé, kteří si zachránili mnohdy jen holé životy, se již do svých vlastí nevrátili a tak Evropa zůstala ochuzena o jeden prvek, který do její mozaiky odpradávna patřil. Představa nacistů, že eliminací jednoho „prvku“ se věci pohnou k lepšímu, je však dodnes živá v hlavách některých jedinců a to bohužel i v naší vlasti. Sílící antisemitismus a útoky proti Židům /Francie, Německo, Dánsko, ale v jistém smyslu i u nás a na Slovensku/, jsou dokladem, že lidstvo je nepoučitelné.

Evropa pyká za to, že podstatná část její elity zahynula v Osvětimi. Jen málokdo se pronásledovaných Židů zastal. Vedle známého sira Nicolase Wintona, který zachránil několik stovek převážně židovských dětí, byli v našem národě i jedinci nežidovského původu, kteří riskovali životy své a svých blízkých pro pomoc Židům (buď jejich ukrýváním či falšováním dokladů atd.) Jejich jména jsou uvedena v památníku Jad Va-šem v Jeruzalémě jako Spravedliví mezi národy. Dnešní počet se zastavil na čísle 119, což nás staví do celkem lichotivého světla ve srovnání s ostatními národy Evropy.

Křišťálová noc byla ouverturou jedné ostudné etapy lidských dějin, která, jak se zdá, však ještě tak úplně neskončila a je otázkou, zda-li k tomu někdy v budoucnosti dojde. Vždyť i nyní slyšíme jakési věty o nutnosti zachovat „čistou rasu“, která je dle některých „mluvčích lidu“ mísena uprchíky z Ukrajiny. (jen na okraj chci uvést, že pokud by si každý český občan nechal zjistit svůj rodokmen tak 300 let zpátky, nestačil byse asi divit).

Píseň níže uvedená, interpretována souborem Noach, je dílem rabbiho Fastaga, který ji napsal při cestě do Osvětimi. Řekl, že dá část svého podílu na věčnosti, pokud se tato píseň dostane do Jeruzaléma. Dva židovští chlapci to zkusili a vyskočili z vlaku. Jeden se na místě zabil, druhý přežil a po mnoha útrapách se dostal do místa určení a tak tato píseň nám zůstala zachována. Praví se v ní, že „pevně věřím v příchod Mesiáše, a i když se svým příchodem otálí, budu jej čekat dále“.