Osvobozené město Buča skýtá strašlivé svědectví

Záběry kolující od soboty po internetu provází varování, že nejsou pro slabé nátury. Cosi na tom je. Za léta války na Ukrajině jsme viděli leccos, ale záběry běžných lidí, lidí s nákupními taškami či jízdními koly, jak leží zastřeleni na kraji ulice, často před svými domy, to je silná káva. Tak vypadá město Buča po měsíci ruské okupace, poté, co se do něj dostali ukrajinští vojáci a ukrajinští i západní reportéři. Je to hrůza, kterou nemá smysl relativizovat. Ale jak už to chodí, i ona podléhá jisté instrumentalizaci.

Je logické, že napadený Kyjev se chopí každé šance, aby potvrdil svou roli oběti. Proto mluví o genocidě, o Srebrenici (8000 Bosňanů zavražděných Srby v létě 1995) či apeluje na západní země ve stylu: upíráte-li nám bezletovou zónu, máte na těch zabitých svůj podíl.

Po nových zkušenostech se nelze divit ani tomu, že Moskva ty mrtvé svádí na ukrajinskou propagandu (je to prý „ukrajinská provokace“, jak říká s oblibou). Může to myslet vážně? Může vážně říkat, že jde o oběti ukrajinské dělostřelby, když některé mají svázané ruce a v okolí nejsou krátery po granátech? Asi ano, neboť ji dávno nezajímají fakta, ale jen vlastní narativ, jak zase s oblibou říkají progresivisté na Západě.

Chování Moskvy připomíná Chestertonův výrok: „Přestane-li člověk věřit v Boha, neznamená to, že nevěří v nic. Věří čemukoli.“ Proto Moskva předkládá k věření, že na Ukrajině nevede válku, že nenese vinu za zabité v Buči, ba ani za své sportovce přistižené při dopingu. Drží se narativu, v němž Rusko drží roli oběti a Západ roli pachatele. A byť to z pohledu Západu působí absurdně, spočítáte-li populaci zemí, jež v OSN nehlasují proti Rusku, je to – ač jen těsná – většina lidstva.

I proto je dobře, že v Buči se bude pod hlavičkou OSN (tak jako v roce 1995 ve Srebrenici) zkoumat, kolik lidí, kde a jak bylo zabito. Až z těchto analýz soudních lékařů lze činit závěry o tom, kde je v tomto případě hranice mezi válečnou obětí, válečným zločinem a genocidou.

LN, 5.4.2022