Každá armáda chce mít pod kontrolou svůj obraz

Kdo není zcela bezcitný, solidarizuje se s napadenou Ukrajinou. Kdo zažil – byť v dětském věku, tak jako autor této glosy – sovětskou invazi do Československa v roce 1968, má k solidaritě o důvod víc. Takže odehrávají-li se ve válce strašné věci, našinec chápe spíše Ukrajince. Neměli tam vpadnout, řekne si na adresu postižených Rusů. Třeba těch, kteří byli při stahování od Kyjeva napadeni, zajati a pak zastřeleni. Autenticitu videonahrávky potvrzují i zdroje The New York Times.

Za zamyšlení stojí cosi obecnějšího. Když se k incidentu vyjadřoval velitel ukrajinské armády Valerij Zalužnyj, varoval před falešnými videi: „Vezměte v potaz okolnosti psychologické a informační války, důvěřujte jen oficiálním zdrojům.“ Což o to, o ruských lžích si neděláme iluze, ale toto je jeden z mála momentů, kdy argumenty Kyjeva ladí s argumenty Moskvy. A nejen jejich. I armády nejdemokratičtějších zemí chtějí, aby se „důvěřovalo jen oficiálním zdrojům“.

Za války ve Vietnamu obletělo svět jméno vesnice My Lai. 16. března 1968 do ní vtrhli američtí vojáci a ve víře, že mají před sebou komunistické partyzány, postříleli 347 civilistů včetně žen a dětí (podle pozdějších údajů 504). Co následovalo? Z oficiálních zdrojů vůbec nic. Až v listopadu 1969 případ My Lai zveřejnil novinář Seymour Hersh, jenž vycházel z neoficiálních zdrojů. Až pak se rozjelo vyšetřování, bylo obviněno 14 důstojníků, ale odsouzen jen poručík William Calley. Za to, že dal rozkaz ke střelbě do civilistů, dostal doživotí, jenže prezident mu trest snížil na tři roky domácího vězení.

Těžko nacházet paralely s válkou na Ukrajině. USA nevtrhly do suverénního státu, ale hájily Jižní Vietnam před infiltrací z komunistického Severu. Ale jedna věc tu společná je. Kdykoliv z vojenského či politického vedení státu zazní, že „máme důvěřovat jen oficiálním zdrojům“, je třeba zastříhat ušima a říci si: pozor, tady něco smrdí. Platí to, jakkoliv je vše složitější, i v éře dezinformací.

LN, 9.4.2022