20.4.2024 | Svátek má Marcela


GLOSA: Válka na Ukrajině a „moment Vichy“

25.4.2022

Roman Joch kdysi v nekrologu za italskou novinářku Orianu Fallaci, že každý „člověk politický“ zažije někdy svůj „Moment Vichy“. Co tím myslel? Odkazoval na kolaboraci části francouzských elit s vichystickým režimem po porážce Francie na jaře 1940. Najednou se ukázalo, že na straně Vichy byli lidí z pravice i z levice a naopak v odboji se potkali někdejší političtí protivníci. Ale nechme zaznít Romana.

„Jste katolický monarchista ve Francii v 30. letech 20. století. Pohrdáte levicí a parlamentem, jenž jest jen žvanírnou; nesete nelibě útisk Církve a zákaz jejího školství. Domníváte se, že monarchie lépe odpovídá tradicím, historii a hrdosti Francie, než zkorumpovaná republika. Pak přijde léto 1940. Ke svému úžasu zjišťujete, že mnozí vaši dosavadní konzervativní přátelé, místo aby bojovali proti tomu neo-pohanskému barbarství, jsou kolem maršála Pétaina ve Vichy a s nacismem kolaborují. Vy víte, že Francie, která se mu poddá, ztratí svého ducha, svou hrdost a svou čest, a jako taková bude mrtvá. A mnozí socialisté, jako např. prefekt Jean Moulin, pro které jste doposud měl jen pohrdání, to – na rozdíl od mnohých vašich dosavadních přátel – vidí. Jsou v odboji, jsou jeho hrdiny, jsou vašimi spolubojovníky. Stále nesouhlasíte s jejich názory, ale vážíte si jich. Nebo z druhé strany: jste francouzský socialista. Věříte v ideály „svoboda, rovnost, bratrství“; pravici považujete za reakcionáře, Církev za tmáře. Přijde léto 1940. A někteří vaši dosavadní soudruzi – jako např. bývalý premiér Pierre Laval – ve Vichy kolaborují s nacisty. Své socialistické židovské soudruhy – své bývalé přátele – vydávají Gestapu. Najednou vidíte, že někteří aristokratičtí katoličtí monarchisté se zvednutou hlavou sestupují do mučíren Gestapa. Nikoli jako katani; jako ti, kdo tam budou mučeni. Obdivujete jejich odvahu. Odvahu lidí, kteří se bojí Boha, ale již nikoho jiného, žádného člověka, natož toho rakouského frajtra se štětkou pod nosem. Nesouhlasíte s nimi nadále politicky, ale vážíte si je za to, že jsou v odboji, a za jejich odvahu. Je to nejen de Gaulle v Londýně, ale i mnozí další v Résistence (byli to např. aristokratičtí monarchisté, kteří v Alžíru odzbrojili vichistické jednotky a předali město Američanům).“

Troufnu si tvrdit, že můj liberální kolega Jindřich Šídlo zažívá poněkud úzkostné pocity, když si čte komentář své redakční kolegyně ze Seznamu Evy Soukeníkové o tom, jak válka na Ukrajině způsobuje, že se svět zase otáčí podle bílých heterosexuálních linií a že jí přijde divné sypání peněz do vojenské techniky a zbraní. Já zažívám neméně úzkostné pocity, když čtu, jak jí to na twitteru chválí bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, jinak milá dáma s velmi rozumnými názory na rodinnou politiku například. To, že především čelíme smrtelnému nebezpečí, jakým je Rusko, což si zjevně leckdo zleva doprava neuvědomuje…

Naštěstí si to mnohem víc lidí uvědomuje, a to opět zleva doprava. Pravicová vláda v Polsku i levicová vlád ve Finsku jsou obě na špici, pokud jde o zvýšení výdajů na armádu (Polsko zvýší rozpočet o třetinu a počet vojáků o 100 procent, Finsko zvýšilo letošní rozpočet na obranu jednorázově o 70 procent). Přitom si lze těžko představit rozdílnější politiky, než je Lech Kaczynski a finská premiérka Sanna Marin, socialistka, vychovávaná dvěma lesbami. Jenže obě země čerpají ze své historické zkušenosti a to je silnější, než cokoliv jiného. A pokud tato válka něco ukázala, tak přesně to, jak silné jsou kolektivní instinkty. Rusko (a Putin) se chová stejně jako za cara či Stalina, Velká Británie jak za Krymské války a Německo jako během paktu Molotov – Ribbentrop…

Je to příležitost zaměřit se nyní na to, co je podstatné. Na porážku ruského agresora, který se opravdu nemusí zastavit jen na Ukrajině, protože celé jeho dějiny ho učí jít tak daleko, jak jen může. Musíme si uchovat svoji bublinu svobody, ve které se pak můžeme zuřivě hádat o tom, jestli mají mít homosexuálové právo adoptovat děti, nebo ne, a jestli existuje 34 pohlaví, a nebo 56. Kdo to nechápe a dává přednost domácím bitvám, působí podobně směšně jako ikona amerických konzervativců Tucker Carlson, který ve své show na Fox News snad ještě den před útokem na Ukrajinu obviňoval Joea Bidena z toho, že chce v zájmu zbrojní lobby rozpoutat na Ukrajině válku, a Ukrajinu z toho, že je rozpadlý stát.

Ostatně konzervativcům dala válka stejně v podstatě za pravdu. Najednou se kázalo, jak jsou důležité všechny věci, které moderní levice nenávidí: vlast, národ (Ukrajinci samozřejmě nebojují za liberální demokracii, ale za vlast…), zbraně, lidé, kteří je umí používat, zbrojní průmysl, tzv. toxická maskulinita (kterou už někteří západní novináři vyčítají prezidentu Zelenskému…), a přirozené dělení rolí mezi muže a ženy („ženy do bezpečí, muži na frontu“).

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.