Na Ukrajině zatím Moskva nemá opory své moci

Už jsme psali, že ruskou invazi na Ukrajinu nelze přímo srovnávat s invazí v srpnu 1968 do Československa. Nálety na vojenské objekty i města, ostřelování obytných areálů, odhodlaná a dosti úspěšná obrana napadených, nic z toho u nás před 54 lety nebylo. Ale právě tak jsme psali, že v jistých oblastech se podobnosti najdou. Platí to například o zdůvodňování invaze, pro až umanutý strach Moskvy z NATO (jím strašila před srpnem 1968 v Československu i před únorem 2022 na Ukrajině). A platí to i jinde.

Nemělo by zapadnout jméno Mariny Ovsjannikovové. Novinářka z ruské státní televize vtrhla v pondělí do vysílání s plakátem „NO WAR. Zastavte válku. Nevěřte propagandě. Tady vám lžou“. Je to statečný čin, platí-li v Rusku zákon, který již užití slova válka trestá pokutami či až 15 lety vězení. Ovsjannikovová pak byla zatčena, stanula kvůli protiválečnému protestu před soudem a dostala pokutu 30 000 rublů.

Ozve-li se ve veřejném prostoru tak osamocený hlas odporu, co to připomíná? Třeba 25. srpen 1968, kdy u Kremlu protestovalo proti okupaci Československa „osm statečných“ – Babickij, Bajevová, Bogorazová, Delone, Dremljuga, Gorbaněvská, Fajnberg, Litvinov – s hesly typu „za vaši i naši svobodu“. Tito lidé byli buď „zmizeni“, nebo odsouzeni do vězení, vyhnanství či na „psychušku“ (kdo protestuje proti sovětské politice, je zralý na psychiatrii).

Úsvit normalizace připomíná i to, že v ukrajinských městech obsazených ruskými vojsky jsou unášeni starostové a nahrazováni lidmi varujícími před „extremisty“. I to cosi naznačuje. Moskvě se – tak jako u nás v srpnu 1968 – nedaří sestavit ryze kolaborantskou vládu.

Ale na rozdíl od nás, kde proti „extremistům“ začal po invazi vystupovat už Dubčekův establishment, si tyto změny musí vynutit ruští vojáci sami. I na Ukrajině je cílem Moskvy jakási normalizace podle jejího gusta. Ale zatím k tomu nemá relevantní politickou sílu na místě.

LN, 16.3.2022