Solidarita s Ukrajinou nevylučuje svobodu projevu

Válka, i ta aktuální ruská na Ukrajině, ničí lidské životy a osudy. Leč ovlivňuje i svět mimo bojiště. Vyhrocuje morální postoje v běžném životě a převádí je na válečný modus uznávající jen černou a bílou barvu (nepřítel a naši), ne odstíny šedé. Válka tak klade zásadní otázku. Kde končí hranice solidarity s napadeným, tedy Ukrajinou? Odpověď naznačuje událost z Neapole.

Slavné divadlo San Carlo uspořádalo baletní představení, ve kterém vystoupili ukrajinští i ruští tanečníci a tanečnice, například Ruska Olga Smirnovová a Ukrajinka Anastasija Hurskajová. Ta akce nesla proukrajinské a protiputinovské poselství, a přesto byla ohrožena. Proti byl ukrajinský konzul v Neapoli („Za války nemůžeme vyvíjet žádnou spolupráci mezi Ukrajinci a Rusy“) i část místní ukrajinské komunity. Představení ale proběhlo, což je dobře. Vždyť Smirnovová opustila Velké divadlo v Moskvě a odešla do Nizozemska. Máme ji snad házet do jednoho pytle s režimním filmařem Michalkovem, ba samotným Putinem? Samozřejmě ne. A přece to tak v praxi často vypadá. Diplomat a pedagog Petr Drulák napsal text o ukrajinizaci evropské společnosti na kyjevský způsob. Patří sem černobílé kádrování webů, umělců i kultury jako takové. Neapol tu snahu ukázala názorně, ale i způsob, jak jí čelit.

To téma se probírá všude možně. Americký profesor slavistiky Gary Saul Morson na webu First Things píše: „Jako specialista na Rusko důvěrně znám tento způsob myšlení. Právě takto fungoval v Sovětském svazu.“ I tam vládnoucí stranu zajímala jen černá a bílá barva, odstíny šedé vytěsňovala.

Událost v Neapoli připomněla, že solidarita s Ukrajinou není otázka typu Sophiiny volby. Není to buď, anebo. Solidarita s přepadenou zemí i pomoc Ukrajině včetně vojenské se přece nevylučuje se svobodami Západu, s provozováním ruské kultury, s večerem za účasti ruské a ukrajinské baletky. Při vší úctě k Ukrajině a solidaritě s ní, nenechme si vnutit ukrajinské svobody na kyjevský způsob.

LN, 6.4.2022