„Pravolevé dělení politického spektra již patrně neexistuje a většina voličů se momentálně nachází buď v pravo-levém táboře globalistů, nebo v pravo-levém táboře nacionalistů. Tato nová realita je dobře pozorovatelná třeba ve Francii, kde jsou oba dva tábory docela vyrovnané. 

Marine Le Pen tímto způsobem argumentuje již nějakou dobu a musím uznat, že i volby do evropského parlamentu jsou jakoby pokračováním jejího souboje s Emanuelem Macronem z období voleb prezidentských, přičemž i dnes jsou ostatní politické strany víceméně marginální. Socialisté se blíží do hrobu, ve kterém jsou komunisté již několik desetiletí, zelení jsou naštěstí takřka neviditelní, republikánská pravice se od finančních afér křiváka Fillona doposud nevzpamatovala a ultralevicový Chávezista Mélenchon nevypadá na to, že by se mohl přehoupnout přes deset procent,“ napsal jsem před třemi lety, no a za tu dobu se situace ve Francii příliš nezměnila, jen Mélenchonova ultralevice značně posílila a stala se třetí politickou silou v zemi, dokonce dává dohromady s komunisty, novou stranou antikapitalistickou a se zelenými lidovou frontu k blížícím se legislativním volbám v červnu, ve kterých chce být Mélenchon obrazně a symbolicky zvolen premiérem.

Ve středu proběhla takřka tří hodinová televizní debata dvou finalistů na prezidenta Francie. Byla zajímavá, a to z několika hledisek. Marine Le Pen na sobě udělala kus práce, působila klidným a ukázněným dojmem, ta pavlačová hysterka z debaty minulé se naštěstí vytratila a objevil se státník. Emanuel Macron také vyrostl, jeho projev a komunikace jsou mnohem více profesionální, než tomu bylo před pěti lety. Z tohoto hlediska se jednalo o pozitivní posun, oba dva kandidáti působili kultivovaně a vzájemně se respektujíce hráli pravidla hry. Oba dva dostali prostor k tomu, aby předvedli celkovou vizi toho, jaký bude jejich prezidentský mandát a oba dva se toho úspěšně zhostili. Ještě více než před pěti lety se tedy před televizními diváky rozprostřely dva ideologicky, myšlenkově a geopoliticky protikladné světonázory každého z obou kandidátů, tedy civilizační universalismus a ekonomický globalismus na Macronově straně, no a multipolarismus s ekonomickým protekcionismem, které vyznává Le Pen.

Jádrem Macronovy cesty je růst významu Francie v rámci Evropské unie a partnerství Francie s Německem, no a universalistický pohled na svět, ve kterém v jedné universální lidské civilizaci mohou svobodně a v míru vedle sebe koexistovat lidé různého náboženského vyznání a etnického původu, což se v jeho pojetí v jakémsi mikrokosmu vztahuje i na Francii. Jako takový je tedy zastáncem svobodného obchodu i svobodného pohybu lidí, financí a zboží v Evropské unii. Je odpůrcem toho, aby se ve Francii zakázalo nošení náboženské symboliky (šátků a podobně) ve veřejných prostorech, striktní oddělení státu a církve (laicita) vyžaduje pouze v prostorech státu. Podle něho je to v naprostém protikladu s historií francouzské republiky a Francie by se stala první zemí na světě, která zakazuje nošení náboženské symboliky na veřejnosti.

Alfou a omegou politické vize Marine Le Pen je Francie, její návrat mezi globální světové velmoce a její zář, obrazně řečeno, nad všemi kontinenty, kde je zastoupena. K tomuto cíli chce reformovat Evropskou unii v organizaci nezávislých států, míní nastolit protekcionismus k ochraně francouzské ekonomiky před globálním trhem a nefrancouzskou pracovní silou z EU, z Evropské unie však nechce vystoupit. Má v plánu vypsat referendum o zákazu šátků ve veřejných prostorech, neboť jak tvrdí, chce tím chránit francouzskou republiku, její odkaz.

Macron, jenž debatu ovládl, ji podle mne správně argumentoval tak, že EU je jakýsi dům ve společném vlastnictví a nejde, aby jeden z vlastníků přestal dodržovat dohodnuté pravidla, není to podle něj koherentní přístup a Le Pen jen zastírá to, že chce, aby Francie opustila Evropskou unii. Stávající prezident byl argumentačně mnohem připravenější, je vidět, že je ekonom a že má velkou politickou praxi. Myslím si, že však není podstatné, že byl o třídu lepší, důležité bylo, že ani jeden z kandidátů se nenechal vyvézt z rovnováhy a oba dva dostali dostatečný prostor k tomu, aby sdělili občanům, co mají v úmyslu udělat, pokud budou zvoleni prezidentem.

V úvodu došlo i na okupaci Ukrajiny, přičemž Marine Le Pen jednoznačně odsoudila ruskou invazi. Emanuel Macron jí připomněl její sympatie k Vladimíru Putinovi, skutečnost, že je její strana od roku 2014 dodnes zadlužená u ruské banky, která má blízko k ruské moci, no a že její poslanci v parlamentu EU všichni volili proti tomu, aby byla napadené Ukrajině poskytnuta finanční pomoc.

Debata byla skutečně dlouhá a vyčerpala takřka všechna společenská, sociální a ekonomická témata, která jsou důležitá v současné Francii. Občané se ocitají na jakési pomyslné křižovatce a mají před sebou dvě rozdílné cesty. Těžko říct, pro kterou se rozhodnou. Uvidíme v neděli.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem