Evropský parlament šetřit neumí. Ani nechce

Představte si, že by česká Poslanecká sněmovna nebo Senát (nebo obojí dohromady) měly v každém krajském městě svoji informační kancelář. V ní by pracovali parlamentní zaměstnanci, jejichž úkolem by bylo informování veřejnosti o činnosti českého Parlamentu. Připadalo by vám to uhozené? Není divu. Od toho tady přece jsou jednak média, ale také zejména samotní poslanci, aby vlastní aktivitou propagovali svoji instituci i sebe sama.

Nicméně tento model existuje – v případě Evropského parlamentu. Ten má téměř v každém hlavním městě všech 28 členských zemí EU svoje informační "bureau". Dohromady v nich pracuje cca 200 lidí, rozpočet jde do desítek milionů eur. Evropský parlament totiž v propagaci sebe sama nikdy nešetřil. A nešetří ani v jiných věcech. Když si jeho bývalý předseda Hans-Gert Poettering (Evropská lidová strana) usmyslel, že si postaví pomník v podobě tzv. Domu evropské historie (jakási permanentní výstava, spojená s think-tankem a výzkumným centrem), ochotně na to uvolnil napřed 50 milionů eur a pak rozpočet dále navyšoval tak, jak bylo potřeba.

Další ukázkou zbytečného utrácení je každoměsíční stěhování parlamentu z Bruselu do Štrasburku (na pouhé čtyři pracovní dny!) a zpět. Tedy dvanáctkrát ročně. Cena? 200 milionů eur za každý rok. Ano, je to zakotveno ve smlouvách, které nelze změnit bez souhlasu Francie. Ale kdyby se "pochlapila" nadpoloviční většina europoslanců, mohla by písemným usnesením donutit evropskou Radu a Komisi, aby se tomuto tématu věnovala. Teprve v posledních letech se začíná sbírat europoslanecká "kritická masa", která pochopila dlouhodobou neudržitelnost tohoto stavu (iniciativa Single Seat).

Že tyhle všechny položky představují v celkovém rozpočtu Evropské unie (cca 140 miliard eur ročně) pouhé "drobné"? Tenhle argument neobstojí. Všechny velké částky začínají u "drobných". Evropský parlament by právě v těchto "drobných" mohl jít příkladem, ukázat, že šetřit v dobách krize se dá. Ale je ovládán federalistickou většinou lidovců, socialistů a liberálů, která nejenže nechce šetřit, ale chce evropský rozpočet ještě navyšovat. Je to logické – ti, kdo chtějí změnit Evropskou unii ve federální "stát", k tomu potřebují i federální rozpočet. To koneckonců ukázala i nedávná televizní debata tří kandidátů na budoucího předsedu Evropské komise: "lidovce" Junckera, "socialisty" Schulze a "liberála" Verhofstadta. Kdo měl nervy tuto nezáživnou talk show dokoukat až do konce, mohl s překvapením (či spíše bez překvapení) konstatovat až dojemnou shodu všech zúčastněných. Všichni chtějí více Evropy, více Evropy a ještě více Evropy. A na tu Evropu pochopitelně více peněz. Zástupci opačného názoru nebyli pro jistotu do debaty vůbec pozváni.

Evropská politika nadnárodních stran EPP (lidovci), PES (socialisté) a ALDE (liberálové), ani příslušných českých členů těchto tří proudů, tedy TOP 09, ČSSD a ANO, se od sebe totiž nijak zásadně neliší, přestože si na to tyto strany před volbami usilovně hrají. Prokoukne to volič ještě před volbami?