10 °C
Francouzští voliči ve druhém kole srazili dosud vítězící Národní frontu Marine Le Penové do kolen a zabránili jí ve výrazném volebním vítězství, ke kterému se již schylovalo. Špičky
Na první pohled, budeme-li vycházet z mainstreamových médií jak u nás, tak i v zahraničí, to vypadá opravdu jako vítězství zdravého rozumu, ale při bližším pohledu na výkony francouzských socialistů, resp. republikánů v posledních 10 až 15 letech lze s úspěchem o takovém závěru pochybovat.
Francouzská politika je obecně známá již delší dobu jako naprosto vyprázdněná. Tam bez ohledu na to, zda jsou zrovna u moci socialisté nebo republikáni, jde vždy o nikdy nekončící parádemarš nic neříkajícího blablabla, ze kterého vždy jen po nějakém atentátu vyletí silná slova, bouchání pěstí do stolu, rozhorlené projevy politiků, razantní prohlášení, po kterých nenastane nic. Schválně – kdo si pamatuje z francouzské politiky něco více než Je suis Charlie, šaškující státníky zavěšené v podpaždí a trapně pateticky mašírující Paříží v únoru 2015, milostné eskapády absolutně neschopného Hollanda, který stihl odkopnout dvě ženy, anebo drahé pugéty, kterými na účet Elysejského paláce z peněz daňových poplatníků zahrnoval během svého skutečně trapného prezidentování svoji opravdu sličnou manželku Carlu bývalý prezident Sarkozy, nynější vítěz známý svým napoleonským komplexem?
Francouzští voliči nemají valný výběr a tentokrát se hanebně lekli možnosti pustit do politiky departmánů jinou, dnes již velmi silnou stranu a dát jí šanci, aby se chovala státoprávně a předvedla, zda silná slova, kterými nešetří, může přetvořit v cokoli, co bude fungovat. Masáž médií o nebezpečnosti Národní fronty lze považovat za trapnost, denunciační kampaň socialistů a republikánů před druhým kolem a jejich úzkou spolupráci ve snaze zastavit Le Penovou pak dokonce za holou hanebnost (beztak to vedlo jen a jen k Pyrrhovu vítězství). Ani socialisté, ani republikáni v posledních desetiletích v zásadních otázkách Francie a její bezpečnosti a rozvoje nic nedokázali a tak to bude i nadále. Vítězství Le Penové se jen odkládá a otázkou je jen, zda na příští nebo nejpozději další velké volby (v prezidentských nejspíš šanci nemá Le Penová – i když, kdo by před lety myslel že může vyhrát takový nekňuba, jakým byl a je Obama).
Francouzský volič si ještě musí projít dalším obdobím, kdy po očekávání přijde – jak jinak – další zklamání. Pak k veslu přijde Národní fronta a dovolím si predikovat, že to nebude ani zdaleka tak špatné, jak sýčkují nynější panikáři hrozící se extrémní pravice. Národní fronta nejsou čeští republikáni, Le Penová není její otec
Výsledek ve Francii si dobře pamatujme, čtěme nic neříkající projevy Merkelové a jejího fanklubu na sjezdu CDU v Karlsruhe (já bych podle těchto projevů myslel, že v Evropě je květinová revoluce a slunečno a Němci jako jeden muž jsou zamilováni do nelegálních příchozích mas) a za pár let uvidíme, jak se změní politická mapa v Evropě. Nevím, proč se někdo bojí Le Penové, protože ta koneckonců bude ctít při prosazování svého programu demokratická pravidla. My bychom se spíše měli bát Babiše a jeho zástupů placených poskoků na všech úrovních u vědomí, že to není žádný budoucí osvícený diktátor, který chce pro nás makat, ale jen chlap se špatným původem, mizerným vychováním, neomezenou bezohledností, velkým majetkem zpočátku velmi nejasného původu a nelíčenou nechutí k demokracii jako takové. Měli bychom se bát neschopné sociální demokracie bez jakéhokoli nápadu a s mizerným předsedou a ještě neschopnější opozice, která svoji energii vyčerpává na EET.
Mnozí nebudeme mít koho volit - ještě budeme Le Penovou a její NF Francii závidět.
