Francouzští voliči ve druhém kole srazili dosud vítězící Národní frontu Marine Le Penové do kolen a zabránili jí ve výrazném volebním vítězství, ke kterému se již schylovalo. Špičky EU a především intelektuální kruhy a liberálové hlasitě projevují svoji radost z moudrosti, resp. zdravého rozumu francouzských voličů.

Na první pohled, budeme-li vycházet z mainstreamových médií jak u nás, tak i v zahraničí, to vypadá opravdu jako vítězství zdravého rozumu, ale při bližším pohledu na výkony francouzských socialistů, resp. republikánů v posledních 10 až 15 letech lze s úspěchem o takovém závěru pochybovat.

Francouzská politika je obecně známá již delší dobu jako naprosto vyprázdněná. Tam bez ohledu na to, zda jsou zrovna u moci socialisté nebo republikáni, jde vždy o nikdy nekončící parádemarš nic neříkajícího blablabla, ze kterého vždy jen po nějakém atentátu vyletí silná slova, bouchání pěstí do stolu, rozhorlené projevy politiků, razantní prohlášení, po kterých nenastane nic. Schválně – kdo si pamatuje z francouzské politiky něco více než Je suis Charlie, šaškující státníky zavěšené v podpaždí a trapně pateticky mašírující Paříží v únoru 2015, milostné eskapády absolutně neschopného Hollanda, který stihl odkopnout dvě ženy, anebo drahé pugéty, kterými na účet Elysejského paláce z peněz daňových poplatníků zahrnoval během svého skutečně trapného prezidentování svoji opravdu sličnou manželku Carlu bývalý prezident Sarkozy, nynější vítěz známý svým napoleonským komplexem?

Francouzští voliči nemají valný výběr a tentokrát se hanebně lekli možnosti pustit do politiky departmánů jinou, dnes již velmi silnou stranu a dát jí šanci, aby se chovala státoprávně a předvedla, zda silná slova, kterými nešetří, může přetvořit v cokoli, co bude fungovat. Masáž médií o nebezpečnosti Národní fronty lze považovat za trapnost, denunciační kampaň socialistů a republikánů před druhým kolem a jejich úzkou spolupráci ve snaze zastavit Le Penovou pak dokonce za holou hanebnost (beztak to vedlo jen a jen k Pyrrhovu vítězství). Ani socialisté, ani republikáni v posledních desetiletích v zásadních otázkách Francie a její bezpečnosti a rozvoje nic nedokázali a tak to bude i nadále. Vítězství Le Penové se jen odkládá a otázkou je jen, zda na příští nebo nejpozději další velké volby (v prezidentských nejspíš šanci nemá Le Penová – i když, kdo by před lety myslel že může vyhrát takový nekňuba, jakým byl a je Obama).

Francouzský volič si ještě musí projít dalším obdobím, kdy po očekávání přijde – jak jinak – další zklamání. Pak k veslu přijde Národní fronta a dovolím si predikovat, že to nebude ani zdaleka tak špatné, jak sýčkují nynější panikáři hrozící se extrémní pravice. Národní fronta nejsou čeští republikáni, Le Penová není její otec a EU spěje do stádia, kdy bude třeba silné ruky. Pseudohumanisté, milující karafiáty v hlavních, multikulturní festivaly a happeningy všeho druhu, považující sňatky osob stejného pohlaví za největší výdobytek postmoderní doby, pro který lze jít i na barikády, zákaz kouření mají jako mantru a snížení temperatury glóbu o 2 °C považují za tak pravděpodobné, že se nestydí o tom popsat bezmála třicet listů papíru, budou tvrdošíjně ignorovat daleko důležitější výzvy, které žádná z tzv. etablovaných stran ani ve Francii, ani jinde v Evropě nevyřeší, protože je ani řešit nechce.

Výsledek ve Francii si dobře pamatujme, čtěme nic neříkající projevy Merkelové a jejího fanklubu na sjezdu CDU v Karlsruhe (já bych podle těchto projevů myslel, že v Evropě je květinová revoluce a slunečno a Němci jako jeden muž jsou zamilováni do nelegálních příchozích mas) a za pár let uvidíme, jak se změní politická mapa v Evropě. Nevím, proč se někdo bojí Le Penové, protože ta koneckonců bude ctít při prosazování svého programu demokratická pravidla. My bychom se spíše měli bát Babiše a jeho zástupů placených poskoků na všech úrovních u vědomí, že to není žádný budoucí osvícený diktátor, který chce pro nás makat, ale jen chlap se špatným původem, mizerným vychováním, neomezenou bezohledností, velkým majetkem zpočátku velmi nejasného původu a nelíčenou nechutí k demokracii jako takové. Měli bychom se bát neschopné sociální demokracie bez jakéhokoli nápadu a s mizerným předsedou a ještě neschopnější opozice, která svoji energii vyčerpává na EET.

Mnozí nebudeme mít koho volit - ještě budeme Le Penovou a její NF Francii závidět.