Poslanci ve slovenském parlamentu nedávno schválili plošné sledování obyvatelstva na základě mobilních telefonů, což má Slovensku pomoci v boji proti momentální pandemii způsobené virem Covid-19. Pominu-li skutečnost, že je na Slovensku podle serveru Coronavirus update ke dnešnímu dni (neděle 5.4.2020) 471 nakažených občanů a jeden zesnulý, a že je tedy účelnost tak velkého zásahu do občanských svobod dle mého názoru velmi těžce zdůvodnitelná, zaujal mne také fakt, že na to tradiční obhájci demokracie a právního státu u nás i jinde neupozorňují stejně hlasitým pokřikem, jako to dokázali v souvislosti s momentálním vývojem v Orbánově Maďarsku.

Je dobré si totiž uvědomit, že podobná práva měly na Slovensku zatím pouze policejní složky a tajné služby, a to jen v některých právem upravených oblastech a navíc s předchozím souhlasem soudu.

U nás se o podobné formě státního „fízlování“ obyvatelstva začalo hovořit zhruba před dvěma týdny, nakonec však od tohoto kroku ministr vnitra Jan Hamáček naštěstí ustoupil, neboť zjistil, že to státu nedovoluje současný právní řád, a zcela jistě, přičemž opět dodám i naštěstí, hraje významnou roli křehká parlamentní většina současné vlády, a tedy její reálná schopnost podobně kontroverzní úpravu prosadit v parlamentu. Zatímco na Slovensku bude Úřad veřejného zdravotnictví dostávat od mobilních operátorů všechna soukromá data o pohybu občanů a jejich mailech, telefonických a SMS kontaktech, u nás je to zatím na dobrovolné bázi, jak popisuje článek z deníku novinky.cz:

„Když nakažený udělí před pohovorem mobilním operátorům prostřednictvím hygienika dobrovolně výslovný souhlas s využitím geolokačních údajů o pohybu jeho mobilního telefonu, dostane hygienik v řádu minut cenný nástroj pro vedení pohovoru - mapku s vyznačením oblastí výskytu, kde se nakažený v posledních 14 dnech pohyboval. Hygienik díky tomu může klást daleko přesnější dotazy s cílem identifikovat skutečně jen ty největší hrozby, kde mohlo dojít k šíření nákazy na jiné lidi.“

Nedokážu porozumět tomu, jak může někdo tak bezstarostně uvěřit a naletět těm nejrůznějším konatelům dobra a dobrovolně strkat hlavu do chomoutu a pomyslné smyčky, kterou stát utahuje nad jeho osobní svobodou, a nějak začínám chápat, proč třeba u nás po válce Klement Gottwald s komunisty převzal moc tak jednoduše a bez odporu obyvatelstva. Předpokládám také, že i na Slovensku se objeví stejně jako u nás někdo, kdo se v návaznosti na tyto vládní kroky obrátí na příslušné soudy, neboť mám jisté pochybnosti o tom, jakým způsobem je ono patření v souladu se současnou slovenskou právní úpravou a samozřejmě i s platnou legislativou Evropské unie. Další vývoj situace budu samozřejmě sledovat se zájmem.

O podobné problematice se vede celkem výrazná společenská diskuze i ve Francii, která je na tom zatím zhruba stejně jako v ČR. I tady existují pokusy a snahy o všelijaké zavedení co nejefektivnějšího centrálního plošného monitorování obyvatelstva stylem komunistická Čína a podobně, ale zatím jsou s úspěchem brzděny, což považuji za správné. Doposud nejaktivněji se v těchto věcech angažuje zdejší největší telefonní operátor Orange, který se již podruhé snaží nějakým způsobem zpeněžit informace nejen o pohybu jednotlivých občanů, jež má k dispozici. Vzhledem k tomu, že se jedná o činnost v rozporu nejen s unijním právem, ale i s právním řádem ve Francii, byl Orange před sedmi lety přinucen od těchto praktik upustit. Nyní se o to v souvislosti s pandemií pokouší znovu, přičemž prohlašuje, že údaje, které dává státu k dispozici, jsou striktně anonymní.

Nicméně již práce s osobními údaji a jejich následná „anonymizace“ je podle zdejší právní úpravy ilegální ve všech případech, kdy k tomu nedá každý z takto monitorovaných klientů výslovný souhlas. Při té příležitosti mne také napadá, jak legální bylo předávání informací státu (doufám, že pouze anonymních), našimi telefonními operátory při nedávném sledování občanů ČR na dovolených v Itálii a v Rakousku, a to bez jejich předešlého souhlasu o tomto monitorování a využití těchto ryze soukromých dat. Je dobré mít na paměti, že podle evropské legislativy a evropské judikatury, která je ještě přísnější (rozsudek Soudního dvora ze 21. prosince roku 2016 odstavec 106), mohou být bez předešlého souhlasu jednotlivých osob shromažďována data o pohybu občanů pouze v případech nejvážnější kriminální činnosti, do čehož rozhodně nespadá snaha o monitorování virové nákazy.

Svobodu máme jen jednu a její ukrajování státem bychom měli podle mne pozorně a s velkou nedůvěřivostí sledovat. Opravdu vítám, když celá opozice slastně spí, že se u nás z politicky významných osobností (Václav Klaus a jím založený institut) alespoň někdo začal zabývat podobnou tématikou a docela razantním způsobem se zapojil do společenské diskuze o současném omezování občanských svobod a o účelnosti a legitimitě onoho konání. Legislativou v rámci EU se v této oblasti zabývají tyto dvě právní úpravy a myslím si, že stojí za to pozorně sledovat, jestli je s nimi konání jednotlivých vlád ve státech Evropské unie v souladu:

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) zde.

Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrniceo soukromí a elektronických komunikacích) zde.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem