Sen o moderním a evropském Turecku započatý Atatürkem, o Turecku, které se vymaní z muslimské zaostalosti, pravděpodobně skončil.

Rozhodnutí o změně ústavy, která vlastně dává zelenou vstupu „ošátkovaných“ muslimek, které jsou více muslimkami než Turkyněmi, do universit, povede velice rychle k tomu, že nebude moci žádná „slušná žena“ vyjít v Turecku na ulici bez šátku . Nejprve ve venkovských oblastech a pak všude.

Kdo nevěří, ať se podívá na staré obrázky „revolučních“ íránských slečen, které v blůzkách a džínech vítaly jásáním návrat ajatolláha Chomejního, aby brzo skončily jako zahalené černé příšery, které kontroluje náboženská policie a za trest za „porušení morálky“ je nechává bičovat. A jejichž děti sloužily jako živé čističe minových polí s plastikovými klíčky od muslimského „ráje“ na krku.

Ten zásadní dodatek turecké ústavy, který vlastně neguje vše, co se v Turecku stalo od doby Atatürka, je nebezpečím i pro Evropu. Místo spojence tak za relativně krátkou dobu může stát na Bosporu opět „machometánský Turek“, muslimský obr, takový, jaký se snažil celý středovek dobýt Evropu.

Bulhaři s milionovou tureckou menšinou, Srbové s kosovskými Albánci, Řekové řečtí i kyperští, Chorvati a další, pokud si uvědomují dopad tohoto nenápadného dodatku k turecké ústavě, musí mít strachy zježené vlasy. Také Německo a Rakousko musí uvažovat, co se během dalších let stane s jejich „Turky“. Přikloní se k radikálnímu islámu? Bude to většina z nich a ne jen jednotlivci jako dosud? Donutí je k tomu jejich nově se formující muslimská vlast? A co pak?

Strašné je, že jedinou účinnou zbraň, která stála sto let na stráži proti islámu, tureckou armádu, sama Evropa, tedy Evropská unie a její vedení, kterému předsedá bývalý maoista Barroso, politicky „vykastrovala“. Ze strážce sekularity, který několikrát zabránil nastolení různých diktatur a hlavně bojovného islamismu v Turecku, se stal po politickém a ekonomickém nátlaku EU bezmocný nástroj.

Existují sice ještě teoreticky různé možnosti, jak rozhodnutí tureckého parlamentu zvrátit. Nemusel by zákon podepsat president Abdullah Gül. Ten je však právě přestavitelem sil, které se snaží jakoby nenápadně Turecko dostat zpět na cestu islamismu. Pak zbývá Ústavní soud, doposud sice nezávislý, ale to se může velice rychle změnit.

Představa Turecka, v kterém, i když Turci tradičně a silně nenávidí Araby, se dostanou k moci muslimští duchovní, je strašlivá. Turecko v takovém případě zcela jistě zpřetrhá své svazky s USA, což by se jistě Barrosovi a jiným bruselským Evropanům líbilo. Dobré vztahy s Izraelem budou zřejmě minulostí. Ale dojde i k ohrožení vztahů Turecka s Evropou. A minulostí bude také možnost, že by Turecko zachovalo s EU zvláštní přátelské svazky.

A to jsou daleko horší zprávy, než kdyby i vyhrál presidentské volby v malinkém Česku podivný panák řízený triem Bursík, Paroubek, Rath. Copak je to skutečně vážný problém, že v Praze by mohl sedět na Hradě údajný liberál, který stačil za tři měsíce přejít z amerikánských liberálních hesel na pozice normalizačního Paroubka? To je místní lokální problém. Protivný, ale z hlediska budoucnosti celé Evropy nepříliš významný.

Zato muslimské Turecko s 71, 5 miliony obyvatel, jejichž počet podle odhadů vzroste do roku 2020 na 90 až 100 milionů, ovládané islamisty, to je skutečný problém.

Sledujme tedy dál, co bude vyvádět Paroubek a Bursík. Ale zajímejme se daleko více o to, kam půjde Turecko. Vsaďte se, že naši čačtí novináři to odbudou několika nezávaznými plky v televizních novinách.