Na přednášce ve Velké Británii český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg „vyslovil obavu z důsledků dvourychlostní Evropy, tedy různého vývoje a rozhodování v zemích eurozóny a mimo ni“ (citace dle ČTK). Je příznačné, že k témuž názoru se již dlouho hlásí bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek. Je to jen důkaz, že obavy z tzv. dvourychlostní či vícerychlostní EU jsou rozšířeným předsudkem jak v řadách úředníků Ministerstva zahraničí a jiných státních institucí, tak u těch politiků, kteří se hlásí k evropskému federalismu, at´z levé či pravé strany spektra. A stranou samozřejmě nezůstává ona část akademické sféry, kde se takříkajíc „dělá“ Evropa (různé ty ústavy evropských studií, Jean Monnet chairs atd.). Prý musíme být za každou cenu „u toho“ a nestát „stranou“, jinak nám „ujede vlak“, ocitneme se na „periferii“ nebo se staneme zemí „druhé kategorie“. Jinými slovy, tato koncepce předpokládá co nejužší zapojování České republiky do všech dalších evropských integračních kroků, vycházejících zejména z tzv. tvrdého integračního jádra EU, soustředěného kolem francouzsko-německé osy.

Tento názor je ovšem naprosto chybný. Především „být u toho“ ještě neznamená mít možnost nějak výrazně ovlivnit jakékoliv společné rozhodnutí a už vůbec to neznamená možnost zabránit nějakému nevýhodnému rozhodnutí. Jak sám pan ministr (správně) přiznal ve stejné přednášce, postavení malých či středně velkých zemí EU je po Lisabonské smlouvě těžší než předtím. Škoda, že to zřejmě nevěděl, když přijetí této smlouvy ještě jako ministr zahraničí Topolánkovy vlády prosazoval. Nicméně i toto pozdní prozření by jej snad mohlo dovést k poznání, že právě dvourychlostní (či vícerychlostní) Evropa pro nás není hrozbou, ale naopak je jedním z možných východisek ze současné politické krize EU. Někdy je totiž výhodnější „nebýt u toho“. Dobrým příkladem z posledního týdne je Slovensko, které si také myslelo, že musí být „u toho“, a výsledkem je „eurovalem“ převálcovaná reformní vláda a slovenské záruky za řecké či další dluhy a za nezodpovědné evropské finanční ústavy.

Ostatně i my jsme byli „u toho“, když se dojednávala zmíněná Lisabonská smlouva. Výsledek? Z našich priorit jsme neprosadili téměř nic (tzv. jagellonský hlasovací kompromis byl smeten ze stolu) a pod tlakem EU jsme si nedovolili smlouvu nakonec nepřijmout. A dnes nám ministr zahraničí, který byl „u toho“, řekne, že to s ní máme horší, než dřív. Směšné ? Ne. Takhle to dopadá, když chce někdo být za každou cenu „u toho“.

Nestrašme se proto dvourychlostní nebo vícerychlostní EU. Není ničím jiným, než možností státu dobrovolně se nezúčastnit některé z integračních politik EU, aniž by měli ostatní právo nějakou arbitrární metodou (většinovým hlasováním např.) tento stát k tomu donutit. Ve světle toho, co se připravuje v eurozóně, by se nám měla v hlavě rozsvítit červená kontrolka. Volá se po dalším rozšíření většinového hlasování, měnová unie postupuje mílovými kroky k unii fiskální a zejména dluhové. Skutečně chceme být také „u toho“? Je načase, aby česká zahraniční politika přestala papouškovat klišé evropských federalistů o obavách z vícerychlostní Evropy a začala se chovat realisticky. Je načase, aby český ministr zahraničí přestal hlásat letitý omyl, který již dlouho zatěžuje českou zahraniční politiku a negativně ovlivňuje formulace českých postojů v rámci EU.

Než varovat před vícerychlostní Evropou – která již existuje a existovat bude – měli bychom se zrovna my naopak k tomuto konceptu přihlásit a pokusit se jej lépe institucionalizovat.

Poslanec Evropského parlamentu za ODS