... a já bych rád přispěl svojí troškou do mlýna. Jde o (můj, amatérský) překlad příspěvku, který v Polsku zveřejnil Kamil Bulonis, cestovatel a bloger. Jeho zpráva se rozletěla po celém Polsku. Původní příspěvek na Facebooku se dočkal již 25 000 sdílení.

O co jde? O čerstvý zážitek s lidmi, kteří dorazili na člunech z Afriky. Takže pozor, začínáme:

„Před půldruhou hodinou jsem na hranici Itálie a Rakouska viděl na vlastní oči ohromné zástupy imigrantů. Ačkoliv mám hodně solidarity s lidmi, kteří se nacházejí v těžké životní situaci, musím říci, že to, co jsem viděl, ve mně budí hrůzu.

Ta obrovská masa lidí – omlouvám se, že to takhle píšu – to je absolutní sběř. Nadávají, házejí lahve, hlasitě křičí: „Chceme do Německa.“ Copak Německo je nějaký ráj? Viděl jsem, jak obklíčili auto nějaké staré Italky, vytáhli ji za vlasy ven a chtěli tím autem odjet. Autokar, ve kterém jsem se nacházel, se pokusili rozhoupat. Házeli na nás hovna, bušili do dveří, aby řidič otevřel, plivali na okna. Ptám se proč? Jak se má tahle sběř asimilovat v Německu? Chvílemi jsem si připadal jako ve válce.

Soucítím s těmi lidmi, ale kdyby dorazili do Polska – nemyslím, že by u nás našli pochopení. Stáli jsme na hranici tři hodiny a stejně nás nakonec obrátili. Celá naše skupina byla v policejním kordonu odvezena zpátky do Itálie. Autobus je poničený, pomazaný fekáliemi, poškrábaný, okna rozbitá. A tohle nám má demograficky pomoci? Tyhle obrovské, neuvěřitelné zástupy divochů? Nebyly tam žádné ženy, žádné děti – naprosto převažovali mladí agresivní muži.

Ještě včera, když jsem četl zprávy na internetu, jsem je podvědomě litoval, trápil mě jejich osud, a dneska po tom, co jsem viděl, se jednoduše bojím a zároveň mám radost, že si nevybrali naši vlast jako cíl své cesty. My Poláci jednoduše nejsme připraveni přijmout tyto lidi – ani kulturně, ani finančně. Nevím, jestli je vůbec někdo připraven. Do EU kráčí patologie, jakou jsme až dosud neviděli. A omlouvám se, jestli jsem tím někoho urazil.

Dodám ještě, že přijela auta s humanitární pomocí – hlavně s jídlem a vodou – a oni ta auta většinou převrátili. Rakušané hlásili z megafonů, že souhlasí s tím, aby byli puštěni přes hranice – chtěli je zaregistrovat a pustit dále – ale oni tomu nerozuměli. Ničemu nerozuměli. A to na tom bylo nejděsivější. V těch několika tisícovkách lidí nikdo nerozuměl italsky, anglicky, německy, rusky ani španělsky... Vládlo právo silnějšího. Bojovali o souhlas jít dál, a ten souhlas už měli, ale nerozuměli ani tomu, že ho mají! Francouzskému autokaru pootvírali zavazadlové prostory – všechno, co tam bylo, okamžitě rozkradli, část věcí se válela po zemi. Ještě nikdy za svůj krátký život jsem neviděl takové scény a mám dojem, že to je teprve začátek. Nakonec dodávám, že má smysl pomáhat, ale ne za každou cenu.“

Konec blogerova přeloženého příspěvku.

K tomu několik dotazů na zastánce kvót:

a. Jak si představujete naše budoucí soužití s těmito lidmi? Bude to vypadat výrazně lépe, než teď na rakousko-italské hranici? Probudí se v nich nějaké lepší, civilizovanější já? Nebo si zařídíme nový Chánov, který se bude od starého lišit jedině exotičtějším jazykem a vzhledem?

b. Jak si představujete, že EU vynutí, aby u nás vůbec zůstali? Oni přeci „chtějí do Německa“! Že by se v českém azylovém zařízení najednou zklidnili a přestali házet vším možným i nemožným, aby se dostali ven?

c. Až příští rok přes moře z Libye dorazí další půlmilion podobných dárečků, dostaneme jich zase přiděleno třeba deset tisíc?

Stop. Ta poslední otázka je vlastně bezpředmětná. Odpověď na ni je ANO, protože to je podstata kvót; a protože EU se dosud, přes veškerá svá usnesení, neobtěžovala potopit ani jednu prázdnou pašeráckou loď. Pašování lidí jede vesele dál a jedinou jeho brzdou může být špatné počasí.

Velmi bych si přál, aby si výše zmíněný text přečetl náš premiér Sobotka, všichni naši ministři a europoslanci. Co nejdřív, dokud není pozdě.