Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu minulý týden odsoudil bývalého bosensko-srbského prezidenta Radovana Karadžiče ke 40 letům vězení, což vzhledem k jeho věku – je mu 71 let – se rovná doživotí.

K závěru tak dokulminoval mnoho let se vlekoucí proces s jedním z protagonistů balkánské války, která v polovině 90. let otřásla sebevědomím celé Evropy, ještě rozjásané koncem komunismu. Tato válka ukázala, že problémy jsou ještě jiného než ideologického rázu, mají mnohé historické predikce a hlavně jsou hlubší, než aby se daly inženýrsky rozhodnout od zeleného stolu.

A také předvedla, jaký vliv může mít národní mentalita balkánských národů v kolizních okamžicích. Kdo si chce dojít pro uměleckou metaforu této teze, ať si oživí Zafranovičův film Okupace ve 26 obrazech nebo Draškovičovu knihu Nůž.

Sám Karadžič v říjnu 2014 přiznal, že „nese morální odpovědnost za zločiny spáchané občany a silami Republiky srbské“. Což je nesporný fakt. Haagský soud nyní zkoumal i trestní zodpovědnost, zejména za zločiny ve Srebrenici a při obléhání Sarajeva, kde padly tisíce muslimů. Aniž bychom slovíčkařili, je zkrátka nesporné, že Karadžič stál v čele jedné z válčících stran a krev obětí tak padá na jeho ruce.

V čem tedy je problém? V tom, že to nejsou jediné ruce, zbrocené balkánskou krví. A bosenští Srbové nejsou jedinou skupinou, která tu válku rozpoutala a vedla. Jako bychom zapomněli na roli chorvatského generála Ante Gotoviny a prezidenta Franjo Tudjmana, na roli bosenských a kosovských představitelů, a také na roli mezinárodních sil včetně onoho takzvaného humanitárního bombardování Bělehradu, jak to pojmenoval Václav Havel.

To jsou všechno karty ve stejné hře, kterou teď prohrál jediný Karadžič. Přitom už jmenovaní Tudjman s Gotovinou byli rovněž haagským tribunálem posouzeni jako aktéři „zločinného spolčení“, vražd, drancování a dalších činů, za což byl Gotovina zprvu odsouzen na 24 let, Tudjman zemřel už roku 1999.

Jenomže když začalo sbližování Chorvatska a Evropské unie, stal se Gotovina úhelným kamenem a teprve jeho propuštění otevřelo cestu Chorvatska do EU.

Proč to připomínám? Mezinárodní instituce opět jednou měřily různým metrem, a to se vymstí nám všem. Srbové budou právem popuzeni, jak to, že jejich člověk byl odsouzen a lidé z opačného tábora omilostněni, ačkoli je zřejmé, že vinu za konflikt na Balkáně nesli společně a nerozdílně.

Haagský soud tu otevřel novou ránu, která může vést, a to i v kontextu s migrační krizí – nezapomínejme, že Bosna i Kosovo jsou převážně muslimské – k dalšímu neklidu na jihu Evropy. Těžko pak může soud někomu namlouvat, že jeho rozhodování nebylo jednostranně politické.