Asi jen blázen by veřejně přiznal, že je pro válku. A přesto se válčí od nepaměti. Vždyť kdo by neznal úsloví, že dějiny lidstva jsou dějinami válek. Ale jak je to možné?

Vysvětlení je celkem prosté. Někdo zřejmě lže. Jsou lidé, kteří volají po míru, ale ve skutečnosti chtějí válku. Na čele to sice napsané nemají, ale někdy to poznáme z jejich verbálních projevů.

Co je k takovému jednání vede? Je to opojení vlastní mocí či touha po moci, pocit nadřazenosti, přesvědčení, že jen ta jejich pravda je ta správná, nesnášenlivost a nenávist k lidem jiné rasy a náboženského přesvědčení, nechuť k jednání a ke kompromisům, chorobný pocit vlastní výjimečnosti, nebo jen obyčejné patolízalství těm výše uvedeným?

Lidé jsou nepoučitelní, zkušenost je nepřenositelná. Jen tak si lze vysvětlit, že po prakticky trojnásobném debaklu Britů v Afghánistánu udělal stejnou osudovou chybu i Sovětský svaz. Ale ani tyto notoricky známé tragické skutečnosti neodradily USA od zabřednutí do obdobné eskapády jako jejich předchůdci, jež nemohla skončit jinak než opět katastrofálně. A nejen pro „okupační exportéry demokracie“ samotné, ale především pro místní obyvatele.

Je jen těžko uvěřitelné, že ještě ani nevychladly motory „evakuačních“ letadel po zpackaném stažení amerických vojáků z Afghánistánu a nejsilnější demokracie světa (snad ještě?) již zabředá do dalšího, více než pochybného, zatím ještě předválečného angažmá.

Ale o Ukrajinu vůbec nejde. Je to jen záminka k pokoření Ruska. Oficiálně za „anexi“ Krymu. I když každému reálně uvažujícímu politikovi, snad kromě tehdejší americké administrativy a jejích spojenců, muselo být jasné, že Rusko námořní základnu v Sevastopolu, do té doby od Ukrajiny pronajatou, nepustí za žádnou cenu.

To, co v současné době USA a NATO předvádějí, je čítankovým příkladem toho, jak pomocí štvavé rétoriky „vyrobit“ úhlavního nepřítele a současně přesvědčit světovou veřejnost, že by případný vojenský zásah proti Rusku byl v jejím nejvyšším zájmu. Významnou roli v tom hrají západní média, která vedou až absurdní válečnou propagandu, dnes třeba o tom, jak se ukrajinské ženy cvičí na Rusy, protože jinak by Rusové přišli a zabili by jim děti (iDnes). Až je to už i samotnému ukrajinskému vedení nepříjemné.

Problémy kolem „sporného“ území tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky nejsou vyřešeny a zdá se, že ohledně plnění, respektive neplnění tzv. Minských dohod, má máslo na hlavě spíše Ukrajina než Rusko.

Není divu, že po nenaplnění byť jen ústních slibů o nerozšiřování NATO na východ výměnou za souhlas se sjednocením Německa a jeho začleněním do této aliance, již Rusko Západu nevěří. Přijímáním dalších a dalších států do kdysi jistě obranného seskupení, zejména pak baltských republik, se Ruská federace ocitla téměř v dokonalém obklíčení státy NATO. Uvědomila si, že už v podstatě nemá kam ustupovat, a proto požádala o záruky, tentokrát písemné, že Ukrajina do NATO přijata nebude. A i když každému rozumně uvažujícímu člověku musí být zřejmé, že její případné přijetí by do budoucna znamenalo téměř jistou katastrofu, vedení NATO ústy svého generálního tajemníka tento požadavek striktně odmítlo.

A v tuto chvíli přicházejí na scénu „naši“ promování „válečníci“, které bychom mohli asi nejpřípadněji zařadit do té shora zmíněné skupiny patolízalů. Tak např. ministryně obrany považuje dar „nejmodernější“ dělostřelecké munice ráže 152 mm, která musí ve skladech uvolnit místo nábojům pro nové francouzské samohybné houfnice cca za 8,5 miliardy Kč, za důležité gesto solidarity (ceskenoviny). Ministr zahraničí se v centrále NATO shodl s šéfem NATO na podpoře Ukrajiny a nepřijatelnosti ruských požadavků. Česká vláda prý zvažuje, že po zaslání dělostřelecké munice poskytne Ukrajině další pomoc (ceskenoviny). Asi nejdále zašel bývalý velvyslanec v USA a v Rusku Kolář, podle kterého by se Západ měl poučit ze svých chyb a vyslat jasný signál, že je připraven jít do otevřeného vojenského střetu a pokud by došlo k zásahu do ukrajinské suverenity, měla by podle něho být Česká republika připravena vyslat na obranu demokratických hodnot své vojáky (reflex).

Ale zdaleka ne všichni představitelé států – členů NATO mají ohledně krize na Ukrajině stejný názor. Např. chorvatský prezident prohlásil, že na Ukrajině se vláda nezměnila demokraticky, nýbrž pučem, a že pro tuto zemi není v NATO místo (irozhlas), a bez zajímavosti není ani zpráva „Podivná trasa na radarech rozvířila spekulace. Britská letadla s raketami pro Ukrajinu oblétala oklikou Německo“ (lidovky.cz).

V současné stupňující se rétorice rusofobní hysterie přišlo jako blesk z čistého nebe nečekané, ale o to příjemnější vyjádření. Ne za strany nějakého racionálně uvažujícího politika, jak by si možná mnozí představovali a přáli, ale od velitele Deutsche Marine – německého námořnictva. Admirál Schönbach během své návštěvy Indie prohlásil, že „Jediné, co Putin chce, je respekt – obavy z ruské invaze jsou přehnané. Krym je pryč a nikdy se už Ukrajině nevrátí.“ (natoaktual.cz) Německá vláda se prý od jeho názoru rezolutně distancovala. Schönbach řekl, že svými slovy pouze vyjadřoval vlastní názor, a ještě v den svých vyjádření rezignoval.

A i když odvážné vyjádření německého admirála zřejmě nebude mít na další vývoj vztahů mezi USA, NATO a Ruskou federací, ani na ukrajinskou krizi zásadnější vliv, je potřeba si takovéhoto výroku mimořádně vážit. Už jen vzhledem k možným negativním historickým reminiscencím.

Až se budou v Německu udělovat nejvyšší státní vyznamenání, rozhodně by admirál Schönbach neměl chybět!