Krize eurozóny se blíží svému klimaxu.

Levice tvrdí, že její hlavní příčinou je nedostatečná regulace hamižného finančního sektoru.

Pravice kontruje, že na vině je především přebujelý evropský sociální model.

Pomiňme tento levo-pravý střet. Za celou dnešní situací totiž stojí zejména "europeistická" federalistická ideologie. Ta není ani pravicová, ani levicová, spíše neoimperiální. Promítají se do ní tradiční vzorce chování velkých evropských národů, které by rády přetvořily Evropu do podoby globální mocnosti, kterou ovšem budou řídit. Evropská integrace má postupně zažehlit všechny členy EU do takového jednotného politického, ekonomického a právního rámce. Jedním z integračních nástrojů byla a je také jednotná evropská měna. A jsme u jádra problému.

Předpokladem jednotné měny je vysoký stupeň konvergence mezi ekonomikami jednotlivých zemí. Ty jsou však v EU stále velmi rozdílné, pokud jde o produktivitu práce, pracovní návyky, výši HDP na hlavu, kupní sílu obyvatelstva. V politických záměrech eurofederalistů ale rozdílná kvalita nehrála roli, šlo jim hlavně o množství. Proto se do eurozóny již při jejím vzniku dostali všichni, kdo chtěli.

Dnes, po deseti letech, je jasné, že někteří se tam dostat nikdy neměli. Jasné také je, že z krize vedou jen dvě cesty. Jedna spočívá v zeštíhlení eurozóny na menší počet podobných zemí (zejména Německo, Benelux, Finsko), což by umožnilo sice hubenější, ale zdravější a silnější euro. To je technicky proveditelné, avšak politicky neprůchodné. Pro eurofederalisty všech zemí by to znamenalo těžkou ideologickou porážku, kterou nehodlají připustit.

Zbývá tedy jediná cesta: fiskální a dluhová unie, resp. něco jako finanční "protektorát" Bruselu (evropských institucí), Frankfurtu (Evropské centrální banky) a Berlína (nejsilnější ekonomiky EU) nad ostatními. Zde se bude napříště sice ručit za společné závazky, ale také diktovat rozpočtová politika jednotlivých zemí eurozóny.

Předseda socialistické (!) frakce v Evropském parlamentu Martin Schulz na listopadovém zasedání EP řekl, že to začíná připomínat Vídeňský kongres roku 1815, po němž následoval známý "koncert velmocí". Čeští socialisté, papouškující federalistické teze, by se z toho měli poučit. Snad jim dojde, že po případném vstupu ČR do eurozóny, který prosazují, by se jejich rozpočtové sliby rozplynuly jak pára nad hrncem.

Česká republika má naštěstí čas si dobře rozmyslet, zda se na tomto novodobém "Vídeňském kongresu" vůbec chce podílet. Do eurozóny nás nikdo dlouho nepozve. Vlastní měna (i když jen do jisté míry) nás chrání před ekonomickými výkyvy. Teď je třeba začít snižovat naši ekonomickou závislost na eurozóně (zejména na Německu), kam směřuje 85 % našeho exportu. To je vysoce riskantní a nadále neudržitelné (samo Německo vyváží do EU jen 66 % svého celkového exportu, což je jedním z důvodů jeho stability).

Je třeba se zaměřit na aktivní proexportní strategii vůči mimoevropským trhům, odpolitizovat a ekonomizovat naši diplomacii, diverzifikovat portfolio zahraničního obchodu. Druhým Švýcarskem Evropy jistě nebudeme a ani to nikdo neprosazuje. Příklad z Dánska – středně velké, stabilní země, která je v EU, avšak nikoliv v eurozóně – bychom si však vzít mohli.

Právo, 7.12.2011

Autor je europoslanec ODS